Transsibiřská magistrála vskutku magická

Autor a foto: Ivo "Fík" Dokoupil

Ze zájezdu: Transsibiřská magistrála

Na světě jsou dnes v provozu milióny kilometrů železničních tratí, ale pouze na jedné z nich si jako pasažéři můžete koupit vlakovou jízdenku, která vás opravňuje projet jedním vlakem plných 9298 km, což je největší tarifní vzdálenost světových železnic. Kam pojedete? Samozřejmě po trati Transsibiřské magistrály z Moskvy do Vladivostoku, a to 164 hodin napříč dvěma kontinenty. Projedete 89 měst, překročíte 16 velkých řek, spatříte jediné nádraží na světě postavené z mramoru a váš vlak pojede po břehu největší světové zásobárny pitné vody.

Stavba vězňů a vojáků

Grandiozní stavba magistrály byla zahájena 31. května 1891 ve Vladivostoku položením základního kamene ussurijské části tratě samotným carevičem Mikulášem Alexandrovičem, synem Alexandra III. Bylo rozhodnuto odmítnout všechny nabídky zahraničních investorů a stavbu uskutečnit vlastními silami, protože se car obával růstu vlivu cizozemců na Dálném Východě. Práce probíhaly v nepřístupné, řídce osídlené a člověku nepřátelské tajze a byly dokončeny pouze za vydatné pomoci ruského vojska, vězňů a různých dobrodruhů.

Trať přesekávala mohutné sibiřské řeky, bezpočet jezer, oblasti věčně zmrzlé půdy a věčných močálů a materiál bylo nutno dopravovat z velkých vzdáleností. Například ocelové konstrukce pro Amurský most se odlívaly až ve Varšavě, putovaly po železnici do Oděsy, odtud lodí do Vladivostoku a pak opět po železnici až do Chabarovska. Na stavbě trati pracovalo současně několik desítek tisíc lidí, mezi nimi i český polárník Jan Eskymo Welzl. Většina práce se dělala ručně, ale navzdory všem obtížím se kladlo 500 - 600 km tratě ročně. Díky náročnosti terénu, surovému podnebí a odlehlosti stavby lze magistrálu zařadit mezi největší technická díla 20. století.

První vlak z Evropy ke břehům Tichého oceánu přijel již v roce 1903. Zpočátku byly vagóny přes Bajkal dopravovány na speciálním parníku, teprve v roce 1905 byla dokončena technicky velice náročná trať vedoucí po strmém jižním břehu Bajkalu - takzvaná "krugobajkalka". Na Dálném Východě vedla trať přes Mandžusko a Charbin a teprve po rusko-japonské válce byla tato část nahrazena tratí výlučně na ruském území.

transsib 1

Magistrála je spojena i s českými dějinami. Ve třetí třídě transsibiřského expresu jedoucího mnoho dnů, sedě na jakési žíněnce, napsal T. G. Masaryk svůj program o novém uspořádání světa - knihu "Nová Evropa". Za ním po kolejích magistrály následovali legionáři, které se bolševici pokusili zadržet právě u jezera Bajkal v úzkém místě "krugobajkalky". Urputné boje rozhodly o našem vítězství a následném tažení do Vladivostoku a možná i ovlivnily další osud rodícího se státu. Zbytky pomníku padlých legionářů, který na jejich památku postavili spolubojovníci těsně před svým odchodem dál na východ, stojí na břehu Bajkalu dodnes.

Magistrála v číslech

I když na vlakové jízdence z Moskvy do Vladivostoku budete mít tarifní vzdálenost 9298 km, skutečná délka magistrály, která začíná v Moskvě na Jaroslavském nádraží a končí na břehu Japonského moře, je 9288,2 km. Z toho 1777 km tratě vede po evropské a 7512 km po asijské části Ruska, přičemž hraničním bodem mezi Evropou a Asií je 1778. kilometr ležící poblíž města Pervouralsk.

Po cestě do Vladivostoku projedete 89 měst, z nichž plných 5 má počet obyvatel převyšující 1 milión. Svezete se i po nejdelším mostě o délce 2568 m přes řeku Amur, která v tomto místě měří kolem 2 km. Občas se vám podaří jet rychlostí až 140 km/hod. v úseku Omsk - Novosibirsk, kde se nachází až 610 km tratě bez jediné zatáčky nebo převýšení. Pól mrazu magistrály se nachází v úseku Mogoča - Skovorodino, kde zimní teploty dosahují až - 62°C. A na břehu Bajkalu, nejhlubšího jezera na světě, můžete obdivovat jediné nádraží na světě, které je celé postaveno z mramoru. Bylo dokončeno v roce 1904 jako pomník připomínající oběti a utrpení stavitelů a završující stavbu unikátní a technicky mimořádně náročné "krugobajkalky".

 

Magistrálou dnes

Zatímcona počátku století byly součástí cestování po magistrále, které trvalo mnoho dnů, například i pravidelné bohoslužby konané ve zvlášť k tomu určených vagónech, dnes čekají na cestující překvapení zcela jiná. Cesta Transsibiřskou magistrálou je totiž asi tou nejhmatatelnější ukázkou ruské rozvážnosti až lenosti, obrazem odlišného pojetí světa a běhu času v těchto končinách.

Proto zde není cesta vlakem běžnou a všední záležitostí, ale vždy zavání dobrodružnými výpravami. Některé výklady navíc tvrdí, že ruské označení pro nádraží "vagzal" je odvozeno od cizozemského označení pro zábavný park. A když vyjížděly první ruské vlaky z Carského Sela do Petrohradu, konal se vždy na oslavu této události ples pro nejvyšší petrohradskou společnost. Ani dnes není postsovětský vlak jenom dopravní prostředek. Dokonce by se dalo říci, že dopravním prostředkem je až na posledním místě. Především je to noclehárna, tržiště, restaurace a společenský klub.

 

Vlak jako místo k životu

Poté, co se všichni vyšplhají po strmých a vysokých schůdcích do toho svého vagónu a protlačí se kolem průvodčí, která by si spíše zasluhovala označení steward, protože se stará především o pohodlí cestujících, obsadí cestující svá lůžka a spokojeně se usadí. Nastává všeobecné vybalování zavazadel, které obsahují vše potřebné na dalekou cestu. Krásné slečny, oblečené podle amerických filmů, se převlékají do pohodlných domácích tepláků a uléhají na erární matrace zabaleny do erárních bílých prostěradel. Babičky vytahují pletení či zamilovanou knížku a děti skotačí v uličce a získávají nové známé ve svých sousedech. Během krátké chvilky se vagón promění v jednu velkou útulnou domácnost, jakousi náhodně vzniklou komunitu, ve které je každý host srdečně vítán. Pokud se ovšem zbaví vrozených zábran a je schopen na těch pár dnů zcela se vzdát svého soukromí. Ostatně to ani nijak jinak nejde.

transsib 2

Pocit domova je umocněn konvicemi kouřícího čaje. Každý vagón má totiž nejen své dva průvodčí, ale i svůj vlastní samovar na dřevěné uhlí, který je v jejich péči. A tak zatímco za okny den po dni ubíhá monotónní sibiřská krajina a močály jsou střídány lesy, lesy poli a pole opět močály, my můžeme u šálku kouřícího čaje diskutovat se spolucestujícími o současné situaci v Rusku, o komunismu a o ruské duši.

Najednou se otevřou dveře a vagónem projde skupinka prodavačů všeho možného od bot po hodinky, obaly na doklady, bulvární časopisy, audiokazety a limonády či vodku. A ten, kdo nesežene to, co potřebuje, u těchto "málenkych byznysmenů", jak si sami říkají, může si pořádně nakoupit na každé zastávce. Po příjezdu vlaku se totiž nástupiště promění v jeden velký orientální bazar. Babky nabízejí domácí palačinky se sibiřským borůvkovým džemem, brambory s koprem, dnes podojené mléko nebo velkou do červena vyuzenou rybu přímo z Volhy (nebo z Vjatky, Kamy, Tobolu, Obu či jiné řeky, kterou magistrála překonává). Občas se objeví na prodej gramofón nebo televize, kožichy, elektrický šicí stroj nebo čínské svetry. Každé město má svá specifika, která se projeví právě na tomto nezvyklém improvizovaném tržišti, kde se mnozí lidé snaží pod cenou prodat výrobky, které dostali namísto výplat.

Vlak stojí v každé zastávce asi 20 minut, takže je většinou dost času na všechny nákupy. Poté se začne pomalu rozjíždět, aby všichni pod bedlivým dozorem průvodčí stihli naskočit do toho svého vagónu. Takzvaný "plackartnyj" vagón, který je něco jako druhá třída u nás, má jednotlivá oddělení s šesti lůžky propojena chodbičkou bez dveří, takže jakékoliv soukromí je znemožněno. Nižší třídou je "obščij" vagón, který vypadá na první pohled stejně, ale cestující mají přiděleno pouze místo k sezení, nikoliv celé lůžko, a nedostávají proto ani matraci s povlečením. Našemu lůžkovému vagónu pak odpovídá vagón "kupejnyj", kde jsou jednotlivá kupé oddělena od chodbičky dveřmi.

Když se opět usadíme u okna a rozbalíme nakoupené pirohy plněné bramborovou kaší, tak nám nezbývá nic jiného, než pozorovat Sibiř za oknem. Jedeme nekonečnou tajgou, krajinou, ze které se rodí ruská duše. Nic zde nemá počátek ani konec, neohraničený prostor neklade plynutí času žádné překážky. Týdny a týdny může člověk procházet tajgou a pořád se střídají stejné scenérie. Březové lesy, močály, jezera, louky - kudy jsi procházel včera, tudy půjdeš opět zítra. Ať putuješ kamkoliv a jakkoliv dlouho, vždy lze dojít jen tam, odkud jsi vyšel. Na konci tvé cesty tě očekává to, co už dávno znáš, pouze ty jsi se změnil.

Hledíme z okna vlaku a evropskou dušičku jímá hrůza z těchto prostor, které si naprosto nelze podmanit, které nelze ani přátelsky obejmout. Kdo do nich jednou vstoupil, byl pohlcen. Možná navždy a možná šťastně.

Čas strávený ve vlaku plyne sice pomalu, není zde však považován za ztrátu, ale za obohacení, protože umožňuje věcem i lidem na chvíli se zastavit a vychutnat krásu zdánlivě obyčejných věcí. V sibiřském vlaku i evropský cestující zapomíná na rychlost, přesnost a technickou dokonalost, která se nám Evropanům běžně klade za cíl všeho směřování, a věnuje se oné dosud nevyzkoušené ruské zálibě v zastavování času: "Vladivostok? Cože, vystupovat? Tak brzy?"

Článek vznikl na zájezdu Transsibiřská magistrála

Zájezdy do RuskaBajkal,  Transsibiřská magistrálaRuský severRuský AltajKavkaz

Všechny články a cestopisy