MAROKO - Biková karavana

Autor a foto: Ruda Růžička

Ze zájezdu: Maroko MTB

Podzim na Moravě umí být občas pěkně ponurý. Když přece jen vyrazíte s bajkem do zamlžených lesů, podmáčené cesty vám vesele čvachtají pod koly, a za chvíli mizíte i s kolem pod fajnovým blátivým ohozem. Doma si pak vždycky musím udělat horký kafe, abych se z vyjížďky trochu vzpamatoval. Nejlepší je samozřejmě s rumem. Není nad to, prodloužit si sezonu někde v teplých krajích. Pojďme se projet třeba do největšího ráje off roadu, do Maroka. Vždyť říjen a listopad jsou na cestu ideální…

Podzim na Moravě umí být občas pěkně ponurý. Když přece jen vyrazíte s bajkem do zamlžených lesů, podmáčené cesty vám vesele čvachtají pod koly, a za chvíli mizíte i s kolem pod fajnovým blátivým ohozem. Doma si pak vždycky musím udělat horký kafe, abych se z vyjížďky trochu vzpamatoval. Nejlepší je samozřejmě s rumem. Není nad to, prodloužit si sezonu někde v teplých krajích. Pojďme se projet třeba do největšího ráje off roadu, do Maroka. Vždyť říjen a listopad jsou na cestu ideální…

Stačí jen naložit kolo do bedny a sednout do letadla. Za pět hodin dosednete na africké půdě. Vydáme ses Kudrnou od Atlantiku, přes pohoří Antiatlas až do nížin palmárií a pouští. Projedeme tohle území převážně po off roadových cestách. Do terénu se vypravíme na lehko, jen s camelbagem a doprovodným jeepem.

Jen co se vzdálíme od pobřeží Atlantiku směrem do vnitrozemí a opustíme poslední větší město, dýchne na vás Maroko atmosférou středověku. Původní obyvatelé, Berbeři si tu žijí spokojeně i v těch nejnehostinějších podmínkách. V průběhu historie nebyli nikdy docela podrobeni. Do Maroka přicházeli postupně nejrůznější dobyvatelé, ale domorodé berberské kmeny se vždy stáhly do nehostinných oblastí saharské pouště, kam nemohla dosáhnout ani velmi silná centrální moc. Vesnice jsou tvořeny těsně semknutými hliněnými domečky. Jako ochranný štít působí hustý porost vzrostlých opuncií, jež z dálky vypadá jako by vesnici obléhala kaktusová armáda. Domorodci jsou plaší, ale o prolomení ledů se zpravidla postarají bezprostřední a zvědavé děti. Často vás proženou celou vesnicí, neboť doprovázet takhle podivně vyšňořeného, pestrobarevného cizince na kole se jim tady asi opravdu nepoštěstí každý den. Z těchto setkání je vždy patrná oboustranná zvědavost. Sejdou-li se dvě takto odlišné a geograficky vzdálené kultury jako je berberská a bajkerská, nemůžete se ubránit pocitu, že tady působíte tak trošku jako návštěva z kosmu. Pozdrav „Sava!“ a tužka na přivítanou vám však spolehlivě otevřou dveře a dočasně odzbrojí malé nezbedy s hrstí kamínků.

Marocké cesty jsou jako z Krylovy písně: „cesta je prach a štěrk a udusaná hlína…“. Probít se přes Antiatlas vyžaduje velkou dávku odhodlání a houževnatosti. Celodenní natřásání na kole je samozřejmě bohatě odměněno kouzelnými výhledy na drsnou hornatou krajinu. Zvlášť v zapadajícím slunci na sklonku dne se rozehrává dojemné divadlo světla a stínu. Pokud se zapomenete v pedálech až do soumraku, můžete zase při pohledu na šedivou měsíční krajinu propadnout pochybám, zda jste ještě na té stejné planetě.

Za každým novým sedlem se otvírá jinak nádherná krajina. Kombinace euforie na vrcholu každého vystoupaného kopce, smíchaná s adrenalinem a endorfinem, tvoří brilantně vyvážený koktejl, kterého jsme si dopřávali neomezené množství. Komu není celodenní šlapání do pedálů cizí, jistě ví o čem je řeč. Třetího dne se prošlapeme do hotového cyklistického ráje. Poblíž Tafrautu nás kamenitá cesta vyvede na náhorní planinu s parádními skalními útvary. Projedeme se mezi obrovitými bouldry, ledabyle pohozenými v krajině. Takové malé Monument Valley. Obvzlášť úchvatně působí mohutné skalní bloky, barvy blankytně modré a růžové, v zapadajícím slunci. Zkuste tenhle úkaz ještě nevěřícně zkontrolovat i bez slunečních brýlí, ale je to opravdu opravdové. Tohle není hříčka přírody, ale člověka. Před lety v roce 1984 se tady mihl extravagantní belgický umělec Jean Veran. Políbila jej pravděpodobně některá sličná berberská múza a tak dostal tenhle nápad. Se štětcem by natíral skály dodnes, proto sehnal místní hasiče a dostatek barev (asi 18tun) a pustili se do díla. Výsledkem jsou tyto bizarně pomalované skály, které na první pohled v člověku vyvolají především pochybnosti o věrohodnosti vlastního zraku. Teprve na druhý pohled si řeknete, že podobnou bláznivinu jste ještě neviděli, ale umění se přece meze nekladou. Jde jen o to, dokázat jej pochopit nebo alespoň vstřebat.

Správné marocké ráno začíná vždy douškem berberské whisky. Tahleta berberská však bohužel nemá s tou skotskou vůbec nic společného. Takhle se totiž nazývá místní čaj, jež má s opravdové whisky snad jen podobný odstín a pije se z podobného skla. Jedná se o zelený čaj „gun powder“ střihnutý natí máty a pořádnou dávkou cukru. Důležitá je však ta obřadnost, s jakou se čaj podává a usrkává. Když se podává čaj, jakoby se čas úplně zastavil. V místním horku se vám „berber whisky“ postupně osvědčí jako ten nejlepší ionťák.

Sahara není zdaleka celá pokryta nekonečným mořem písku, jak si leckdy představujeme. Opak je pravdou. Větší část je pouze různě kamenitá poušť. V polopouštích se střídá kamenitý povrch, pouštní rolety a písečné brody. Tahle kombinace je každopádně pořádnou zkouškou pro zadnici. Všechna čest borcům, kteří si v těchto podmínkách zajedou na místní etapový závod Nissan Desert Titan.

Největší duna po cestě, Erg Chebbi, je zřejmě nejznámější písečný přesyp Maroka. Některé obří duny mohou dosáhnout výšky až 150m. Takže si jej můžete klidně kondičně vyběhnout. V tretrách se budete v písku náramně bořit. Nezbývá, než se na vrchol vypravit  na boso, jen si  musíte při každém kroku ve žhavém písku velice sugestivně představovat chladivý mech. Z vrcholu se však naskýtají netušené výhledy. Tohle fotogenické místo bylo v 90. letech využito pro natáčení části filmu Mumie. Duny jsou fascinující i barevnou pestrostí. Během dne přechází v odstínech od růžové přes zlatou po sytě rudou. Kdesi v dálce mezi dunami se líně klikatí velbloudí karavana. Právě tady uprostřed písečných obzorů, nahlížíme kamsi do jiných časoprostorů. Poušť má vůbec na lidskou duši jakýsi blahodárný oduševnělý vliv. Není náhodou, že právě v pouštích vznikla tři nejznámější náboženství, judaismus, křesťanství a islám. Po chvíli hypnotizování tetelícího se vzduchu nad písečnými obzory konečně přijde nevyhnutelné prozření: k dokonalé nirváně už vám tady chybí jen doušek oroseného pivečka…

Jen co doputujeme k bivaku v dunách nebo v oáze, slunce se skutálí za obzor a v okamžiku nastává černočerná tma. To je ta pravá chvíle na berberskou večeři, čaj a také vodní dýmku. Hadice šiši putuje kolem dokola a každý s maximálně labužnickým výrazem a šibalsky přivřenýma očima, pouští k obloze husté obláčky mátového dýmu. Ze spacáku pak sledujete přes koruny palem celý zbytek vesmíru. Máme za sebou další den poctivé práce v pedálech. Tělo po celodenním  šlapání a natřásání bolí, skoro jako by se po vás prošla dlouhá velbloudí karavana. Ale rozhodně si řeknete: stálo to za to!

Ještě mnohokrát se zaručeně v myšlenkách přenesete časoprostorem do pustých a divokých hor Atlasu, jakož  i do nedozírné pouště. Prostý nomádský život je velmi příjemný a tak trochu nakažlivý. Myslím, že v každém z nás dřímá kousek nomáda. Jenže jak jej jednou probudíte, už se pak těžko někdy zastavíte na jednom místě…

Toš Salam allejkum bajkum!

Ruda Růžička

Do Maroka se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...

Všechny články najdete zde...