Maroko - Napříč Vysokým Atlasem

Autor a foto: Robert „Bazi“ Bazika a Dalibor "Robi" Mahel, Míša Poborská

Ze zájezdu: Maroko, Vysoký Atlas a Sahara

maroko vysoký atlas

Maroko. Půlnoční spoj dojel do Beni Mellalu na čas a hned máme přípoj do hor Vysokého Atlasu. Kdo by to řekl do místní autobusové přepravy. Jen kdyby nás neotravovali naháněči z autobusáku. Po probdělé noci vážně nemám náladu na jejich fórky s nekřesťanskými poplatky za bagáž. Chceš moc, nedostaneš nic.

Jakmile se autobus zakousnul do prvních serpentin kopců, ospalost je rázem ta tam. Silnička jen tak tak na šíři autobusu se klikatí jako had. Nechci vidět, co by se dělo, kdyby se shora přiřítil protivník stejné váhové kategorie. Zdolané serpentiny přímo pod námi ještě dodají na adrenalinu. Rázem jsme nastoupali 1.000 metrů, aby se nám v sedle otevřela nádherná podhorská krajina Vysokého Atlasu. V protáhlém jezeře se zrcadlí ranní slunce a naši budoucí protivníci, zasněžené čtyřtisícovky kolem hory Jebel M´Goun, nejvyššího vrcholu střední části Vysokého Atlasu. Následující týden bychom chtěli s batohy na zádech projít napříč celým pohořím. M´Goun se svými 4.071 metry je jen o necelou stovku metrů nižší, než nejvyšší hora Atlasu Jebel Toubkal (4.165 m n.m), ale zdejší oblast je mohutnější a hlavně méně navštěvovaná vysokohorskými turisty. V poznání původní kultury horských berberů je tento argument rozhodující.

 Vesniček je tu poskromnu, občas nějaký nabělený minaret přece jen prozradí horkou osadu. Azilal je jedním ze dvou městeček, odkud se dá do hor nastoupit ze severní strany. Každého, kdo sem poprvé zavítá, musí nadchnout. Domy uhnětené z místní hlíny jednotně září fialově rudou barvou a ihned na vás dýchne jiná atmosféra, než v městských medínách (starých centrech).

Druhým nástupním podhorským městečkem je Demnate. S Azilalem si může podat ruce. Stejně malebné, stejně rudé, se stejným závojem okolních kopců. Jenže na kochání nemáme moc času. Musíme sehnat benzín do vařičů, chleba a dopravu na přiblížení do hor. Pravidelná veřejná autobusová doprava do vesnic v horách neexistuje. Dodávky vyrážejí z tržiště ve dnech trhů, nebo pokud si někdo pronajme celý vůz. To je náš případ. Spolu s námi se sveze i pár domorodců. Z jednoho z nich se vyklubal starosta horské vesničky Toufrine a hned máme postaráno o první nocleh v horách.

První berberské vesnice

Kopce se zvedají přímo za městem a po hodině supění motoru dodávky nás objaly masivy třítisícových kopců. První vjemy navozují silné analogie s Himalájemi i s Tibetem. I když tyto dvě kultury spolu nemohly komunikovat, podobné přírodní podmínky určily život horalů do nebývalých detailů. Nápadně podobná architektura domů, způsob obdělávání polí, i ty mlaty na obilí dlážděné plochými kameny vypadají stejně. Jen tibetské jaky nahrazují muly a gompy (kláštery) střídají minarety mešit. 

Masivní kopce a hřebeny hrají všemi barvami od žluté přes zelenou, fialovou až po odstíny černé. Jarní zeleň, louky a olivově svěží terasovitá políčka ječmene přidávají vjemu další rozměr. Vyžádali jsme si posed na střeše dodávky, odkud máme tu bizarní podívanou jako na dlani. Silnice je pro berbery jediným přístupem k polím, a tak se nám předvádějí podél krajnice v celých zástupech. Šaty hrají pestrými barvami a vzory, na hlavách různě namotané šátky či jakési ručníky a hadry. V nosičce na zádech si nesou své mimino, které neodloží ani při okopáváni na poli. 

Při zastávce ve vesnici se okamžitě seběhne omladina ze všech stran, předvádí se dováděním a žadoněním propisek a bonbónů. Na tuhle skutečnost si budeme muset zvyknout. Ani do vesnické mešity v horách vstoupit jako nemuslimové nesmíme. Proto nám zdejší vzácnost, texty Koránu na prastarých dřevěných destičkách, přinášejí ven. Děti se podle nich stále učí. 

Serpentiny se dál šroubují po úbočích, hluboká údolí se stále více propadají a mizí za hřbety dalších kopců. S napětím očekáváme, jaké pohledy se nám otevřou v sedle, které si již tyká s okolními vrcholy. Ono to vlastně není jedno sedlo, ale spíše výšvih na zvlněná úbočí nejvyšších kopců. Dolů padají brutální srázy do kaňonů a nad námi další lehce zasněžené třítisícovky. Následuje další hodina klikatic, tentokrát dolů do údolí. Po čtyřech hodinách máme 65-ti kilometrový přejezd úspěšně za sebou. 
Vesnice Tufrin je jakýmsi orlím hnízdem na kopci a vyšplhat se nahoru dá trošku zabrat. 

Naše procházka se pochopitelně neobejde bez hlasitého doprovodu děcek z celé vesnice, které pobíhají mezi hliněnými domky a terasami políček kolem nás. Starosta musí po návratu obejít celou vesnici a přivítat se s osadníky. S každým se zastaví na kus řeči, ruku nabídnutou na pozdrav ženy automaticky políbí. Tohle přirozené gesto je jen jedním momentem berberské tradice kmenového uspořádání a uctívání lídrů komunity, marabutů, šerífů a dalších zbožňovaných světců.

Nad vesnicí si lidé zbudovali vodní mlýnky na obilí. Od nich teče strouha potoka dolů a rozvádí vláhu do terasovitých polí v úbočí. Vesnická pevnost – kasba ze 13. století stojí hned dole pod vesnicí, aby strážila osadu před nepřítelem, který mohl přijít pouze od spodu, z údolí. Vesničané se sem uchylovali v dobách nájezdů jiných kmenů či „sjednocovacích“ tažení královských vojsk. Měli zde i sýpky na obilí a v přízemí chlévy pro dobytek. Zatímco stěny obyčejných domů se hnětou z hlíny do dřevěného bednění (tzv. truplované zdivo), kasby se stavěly zásadně kamenné. Vrstvy kamenů se navíc prokládaly dřevěnými trámy, které zpevňovaly celou stavbu. Malá okýnka se umísťovala až do horních pater stavby z dosahu nepřátel. 

V sousedství kasby se scházejí vesničané do nevelké mešity, kterou nelze rozeznat od ostatních vesnických domů. Nemá ani minaret. Prozradí ji až modlitební zpěvy a silné aroma velmi podobné kadidlu. Vzniká pálením trsů jednoho druhu horské dřevité trávy. Většina vesničanů se však modlí doma.

Poslední zastávkou je usedlost starostových příbuzných. Důvodem jsou zdravotní problémy jeho sestřenice. Představa všemocných léků „na všecko“ v lékárničkách bílých poutníků je mezi horaly pevně zakořeněna. Vítá nás babička v nádherných šatech. Její dcery i vnučky stydlivě okouní na zápraží. Postižená má na tváři ošklivý zánět, avšak ztěží můžeme podat lepší lék, než obyčejnou mastičku.

Venkovská škola

Vysokým Atlasem - Maroko

Z domu starosty se line vůně večeře. Přivítat hosty silným a lahodným mátovým čajem je povinností každého hostitele. Paní domu s dcerou přinášejí na dvou velkých podnosech kuskus, základní kámen berberského jídelníčku. Jedná se o drcené pšeničné těstoviny vyráběné z podomácky umleté pšeničné mouky smíchané s vodou a sušené na slunci. Nejdříve se uvaří vývar z kousků hovězího a skopového masa a také z několika druhů zeleniny, z nichž poznávám pouze mrkev a brambory. Vývarem se pak kuskus přelije. Nakonec se vše smíchá dohromady a servíruje na tácech. Jednoduché, chuťově nevýrazné, nicméně znamenité a rychle to zasytí. 

Po večeři starosta přináší další konvici berberského mátového čaje a předvádí malý rituál při jeho nalévání. Nejprve se nalije do šálků malé množství čaje, pokud možno z co největší výšky. Čaj tak hezky zavoní, schladí se a šálky se prohřejí. Čaj se pak nalije zpět do konvice. Tím se máta v konvici znovu přelije a cukr z tvrdé homole se lépe rozpustí a promíchá. 

Spolu s námi večeří i mladý učitel z místní školy. Díky částečné znalosti angličtiny nadšeně komunikuje. Pochází z Marrákéše, kde vystudoval. Pokoušel své štěstí i ve Francii, ale teď musí učit na státní škole, kde má pravidelný příjem. Musí splatit peníze, které si na cestu do Evropy půjčil. Kromě pozvání do školy nám poodhalil systém marockého školství. Úroveň výuky ve větších městech a tady v horách se markantně liší. Místní děti jsou rodiči vedeni ke smyslu pro pevný rodinný svazek a pokračování tradice života v nehostinných horách. Jejich vzdělávací ambice proto nejsou vysoké. Většinou končí se základní školou, kde se naučí psát, počítat a dostanou základy islámské ho učení. Mnoho nadaných dětí nedostane šanci dál studovat. Rodiče si musí dobře spočítat, zda na vzdělání svého dítěte mají. Pokud ano vyšlou do města zpravidla jen jedno, nejnadanější dítě. Pokud má rodina ve městě nějaké příbuzné, u kterých může student bydlet, dá se studium utáhnout. 

O učitelské profese, jako o každou práci ve státním sektoru, je velký zájem, a tak ve městech nabídka pedagogů převyšuje poptávku. Pokud někdo usilovně touží po pravidelné státní mzdě a nemá možnost se upíchnout v bezpečnostních složkách, vojsku či teplé úřednické kanceláři, nezbývá než učit na venkově. Systém výuky má sice nějaká pravidla, ale záleží spíše na místních podmínkách a zvyklostech a také na aktivitě a možnostech učitele. V jednotřídkách se učí všechna školou povinná dítka z osady, případně jsou rozděleni na mladší a starší. Starší chodí do školy zpravidla ráno, aby mohli po obědě pomoci s prací na polích. Není neobvyklé, že s sebou do školy berou mladší sourozence, neboť se o ně musí starat. Letní prázdniny trvají tři měsíce a další dny volna mohou vesnické děti mít i v průběhu školního roku. Záleží například na tom, jak se dojíždějící učitel domluví s místním učitelem Koránu. 

Učitelé si v Maroku vydělají 3 - 4 000 dirhamů (9 – 12.000 Kč), pracující v továrnách kolem 5.000 Dh. To je vzhledem k nižším nákladům na bydlení a srovnatelným cenám potravin docela slušné. Většina lidí ve městech, o venkově nemluvě, se však živí samostatnou řemeslnou nebo zemědělskou činností, kde jsou výdělky daleko nižší. 

Sociální zabezpečení obyvatel je v Maroku na nižší úrovni. Penzi dostávají pouze státní zaměstnanci, stejné je to u placení mateřské dovolené, či sociálních dávek v nezaměstnanosti. Každý se o sebe musí postarat sám, respektive v rámci rodiny, která má proto daleko větší důležitost a rodinné vztahy a závazky jsou tu daleko silnější. 
Ranní návštěva školy potvrdila učitelova slova. V malé budově, jediném růžově omítnutém domě, se nachází pouze jedna třída a malý učitelský pokojík. Prvňáci se dnes naučí další písmeno arabské abecedy, druháci zatím spočítají úlohu z matematiky. Zpěv zvládají všichni společně a jde jim asi nejlépe. Na vesnicích nemusejí děti chodit ve stejnokrojích, jako je to mu ve městech, školáci přicházejí v ušmudlaném tričku, děvčata ve slušivých šatičkách. Učitel to má domů do Marrákéše dva dny cesty, a tak učí v měsíčních intervalech, pak má dva týdny volno a výuku přebírá učitel náboženství. Díky naší přítomnosti je pokles morálky ve třídě neudržitelný. Děti dostávají přestávku, fotíme celou třídu a je nejvyšší čas vydat se dál na cestu.

Megdaz

Vysokým Atlasem - Maroko

Do Amezri, vytčeného „basecampu“ pod M´Gounem nemůžeme zabloudit, stačí si držet řeku a zřetelnou cestu údolím, které lemuje několik vesnic. Osada Megdaz je rozhozena po obou stranách údolí. Podle rozdílné barvy zeminy je osada v jednom svahu rezavě hnědá, na opačném nádherně fialově rumělková. Hliněné škatulky domků jsou podle tradice vsazeny do úbočí nad údolím a život zde plyne s malebnou lenivostí. 

Dospělých moc vidět není. Tu a tam někdo nese vodu, oprané prádlo nebo vykoukne ze dveří vylákán povykem dětí, ale většina domorodců už dávno odešla pracovat na pole, která se táhnou podél řeky daleko za vesnici. Polní práce nejsou jen povinností žen. Mladíci i starší pánové v tradičních kaftanech kopou kanály a hráze zavlažovacích systémů, které jsou nutnou podmínkou úspěšné úrody. Okopávání a sklizeň už přenechají ženám. Ječmen se pěstuje podobně jako rýže, s tím rozdílem, že voda nemůže stát na poli trvale. O to precizněji se musí dávky vody regulovat a kontrolovat. 

Mladí kluci pobíhají kolem nás v tričku a svetříku, v pláťácích nebo riflích. Všechno mají tak neuvěřitelně zaliskané, flekaté a potrhané, že my po týdnu cestování stále vypadáme jako z módní přehlídky. Pokud neběhají bosky, mají na nohou gumáky, galoše, gumové sandály nebo cokoliv, co odpovídá zdejší outdoorové obuvi schopné brodit potoky a čvachtat se v zavlažovaných polích stejně dobře, jako se drápat po prašných a kamenitých oslích stezkách v kopcích. Úplní maloši, v péči svých starších bráchů, na nás vystrkují holý zadek. Všechny spojuje velká nudle u nosu. Pořadí pozdravů mají poněkud převráceno. Odevšad zní „Le stylo – Le stylo“ (propiska). Při loučení se ozve i zdvořilé Bon Jour. 

Holčiny se parádí ve svých šatičkách od těch nejmenších až po dívky na vdávání. Chovají se daleko uzavřeněji a drží si očividný odstup. Způsobně odpoví na pozdrav, některé opětují zamávání nebo i úsměv, ale jinak se mají na pozoru. 

Pro nás je hlavním lákadlem údajně nejoriginálnější kasba v celém regionu. Rodinných pevností se ve vesnici nachází hned několik. Ta největší má pozoruhodných osm pater, také díky tomu, že je postavena v příkrém svahu. Jednotlivá patra nejsou ve stejné výši, kasba byla zřejmě zvyšována postupně. Unikátní vstupní vrata i ozdobné mříže dávají kasbě punc zámožnějšího sídla. Vysuté výklenky umístěné až nahoře sloužily k útoku proti nepříteli. 
Mělká zátoka u potoka hraje všemi barvami. Hlouček žen ve slušivých krojích zde pere prádlo a suší je na slunci všude kolem. Vlastně nevím, zda příměr kroj, jako reprezentativní oblek, je tady na místě. Ženy jsou prostě oblečeny do toho, v čem chodí každý den a provádí v těch šatech veškerou činnost. Výběr barev a vzorů závisí jen na jejich vkusu a na látce, která byla zrovna dostupná. Podle všeho šaty dědí po rodičích nebo starších sourozencích a donekonečna se „udržují v chodu".

Vesnička středisková

Pěšina údolím stále častěji přeskakuje přes řeku z jednoho úbočí na druhé a my s ní. Mosty zde pochopitelně chybí, a tak nezbývá než ledovou řeku brodit. Mohutnost toku se s přibývajícími výškovými metry zvyšuje, neboť se po proudu neustále rozlévá do mnoha zavlažovacích kanálů a polí. Ty musíme také překonávat a obcházet. Pochod je to trochu únavný, ale stále není nouze o nevšední vjemy a humorné příhody. 

Před setměním chtěl od nás procházející přičinlivý domorodec vymoci poplatek za nocování na „jeho“ pozemku u řeky. Zázračný lék na jeho upracované ruce – indulona – byl nakonec adekvátní satisfakcí, kterou chlapík s nadšením přijal. 

Z pestrého rejstříku šatů vesničanek začínáme rozpoznávat jisté společné rysy. Barva látek je nejčastěji modrá či zelenomodrá, u mladých dívek navíc se slušivým vzorem. Bílé šaty s květováním jsou také poměrně časté. Jinak bych barvu moc nezevšeobecňoval, skoro to vypadá, že je vesnice oblečená do takové látky, která sem kdysi dorazila a ženám se zalíbila. V minulosti však každá větší dědina mohla být samostatnou komunitou nebo kmenem se vším všudy, a tedy i se svými tradičními kostýmy. 

Ke standardním doplňkům patří šátek nebo i více šátků na hlavě s nezbytným uzlem nad čelem. Za ranního chladu, nebo na cesty si ženy berou ještě přehoz, jež hraje všemi barvami. Kolem pasu se nosí zdobený kovový pásek z imitace stříbra. Poprvé spatřujeme i ozdoby na krku, pestrobarevný tkaný pásek. Náušnice nesmí chybět jako ozdoba ani u těch nejmenších krasavic. Některé jsou vyrobeny ze starých francouzských mincí. Neplatné marocké mince také nebývají výjimkou, ale většina dam nosí stříbrné ozdoby se vzorem ruky pomalované henou. 

Po dvou dnech pochodu se řečiště rozestoupilo do širokého údolí, jež se větví do několika dalších směrů podle přítoků řek. Nádherné, čerstvě zelené proužky terasovitých polí zdobí kvetoucí jabloně a mohutné koruny ořechů. Nad údolím se zvedají rozpraskané rumělkově fialové svahy kopců, jako by je někdo zvrásnil obřími hráběmi. Tady si po obou stranách údolí postavili domorodci stejně barevné domky své osady Amezri. Mohutné skalní homole nejvyšších hřebenů jim už možná zevšedněly, ale mě se první pohledy na lehce zasněžené třítisícové vrcholy hřebene Jebel M´Goun zdají přímo fantastické. 

Vysokým Atlasem - MarokoMístní děcka jsou víc přidrzlá a žadoní rovnou peníze. Vesnice je totiž přístupná z opačné jižní strany náklaďáky a občasná přítomnost turistů je znát. Aspoň jsou pravidla hry přesně daná. Fotit není problém, jen chci zaplatit. Po úvodním žadonění se se mnou někteří přece jen začínají kamarádit. Před objektiv se cpou jako diví. Jaká to změna. Docela se mi osvědčilo vypálit přímo do centra vesnice, způsobit tam trochu rozruchu a hlavně nespěchat. Ať si na mě všichni zvyknou. Několik žen sedí na návsi. Ve svých slušivých šatech ručně spřádají hrubou ovčí vlnu. Nit z klubka protahují, žmoulají mezi prsty a namotávají ji zpět na dřevěný klacík. Stále dokola. Přes odpolední žár vesnice nezahálí, lidé svým líným, ale vytrvalým tempem dělají, co je třeba. Muži okopávají pole nebo se zabývají nekonečnou prací se zavlažovacími kanálky. Ženám je určeno praní prádla u potoka a také sklizeň úrody. Zelený ječmen bude ještě nějakou dobu zrát, klasy je však třeba přetrhat a trávu vzít dobytku. K večernímu kuskusu musejí vykopat nějakou zeleninu, mrkev, ředkev, co je k mání. 

Ještě zbývá přinést ze svahů kopců trsy uschlých dřevnatých „drnů" na topení v kuchyni. Plynovou bombu si stále hodně rodin nemůže dovolit. A pokud ano, používají plyn pouze na večerní osvětlení. Vaří se až po setmění, denního světla je třeba využít pro práci na poli. Večeře bývá na devátou. 

Náš zájem o poznání poněkud tajemného života za zdmi kaseb a domů není naštěstí odmítán. Kafírny v horských osadách nenajdete, a tak dotaz na občerstvení v podobě kávy nebo čaje je chápan jako pobídka k vzájemnému poznání a končí pozváním do domu. Když dědeček, nejstarší vážený člen rodiny přikývne, jeho rozhodnutí se musí podřídit celá rodina. Tváří se být naší návštěvou poctěn a ihned staví celý zbytek rodiny do latě. V mžiku máme zbudováno sezení na zemi v obývací komůrce, která je zařízena velmi prostě. Kromě omšelého koberce v rohu hliněné podlahy a několika slaměných polštářů tu najdeme jen keramické nádobí, ve kterém se připravuje večerní kuskus, hliněné nádoby na vodu a skromné kuchyňské vybavení na policích. 

Stařík nám postupně představí všechny své vnučky, bratry a strýce a vedle z kuchyně už je slyšet foukání dmychadla do kameninového topeniště. Heslovité znalosti francouzštiny stačí k základní konverzaci na téma bydliště, rodina, cestování a tak. Manželka zatím uvařila čaj, ale hostům ho musí přinést sám hostitel. 

Vedlejší komůrka starých rodičů je velmi prostá. Malá pec, kde se v zimě topí a pár dek na zemi. Babička vaří na otevřeném ohništi přímo uprostřed místnosti. Je zkrátka tak zvyklá. Přihodí kus usušeného trsu plevelnatých keříků a během okamžiku schlamstne oslepující plamen celou čajovou konvici. Nic nevadí, že místnost následně zahalí neprostupný dým. Dmýchání do polínek ořechů je pro ni možná zbytečná moderna, spíše si však tento luxus nemůže dovolit, neboť dřevo je vzácné a využívá se jen k vaření pokrmů, kdy je třeba mírné, ale dlouhotrvající žhnutí topeniště. 

Život na dvorku se pomalu ukládá na noc. Slepice jsou už dávno zalezlé v chlívku společně s oslem, jen mula ještě dostane trochu trávy. Společenství starců v poklidu debatují na dvoře při čaji. Mladí žijí odděleně. Jejich nejpopulárnější večerní kratochvílí je poslech kazeťáku, zdejšího výdobytku civilizace číslo jedna. Televizi si stále nemohou dovolit všichni. Některé rodiny sice mají na střeše solární panel, který přes den dobíjí baterii na večerní mžourání několika žárovek, ale na televizi je potřeba dieselový agregát. Většina vesnic aspoň jeden vlastní, ale za naftu je třeba platit. V domě našeho hostitele proto hraje prim klasická punčoška svítící plynem z bomby. 

Společnou večeří a závěrečným posezením u čaje den končí a celá rodina se ukládá k spánku. Další den, který naplnili svou prací, spokojení, i když bez naděje na lepší zítřek. Naše choutky (vyrazit odtud vstříc nejvyšší čtyřtisícovce a poté dál pěšky na jih dokončit přechod Atlasu) dokáží pochopit, ale myslí si o tom své.

Podobné putování přes hory i pouště Maroka s námi můžete zažít na akci Maroko, Vysoký Atlas a Sahara

Všechny články a cestopisy