Zápisky ze Zélandu aneb jak vzniká nový kudrnovský zájezd II.

Autor a foto: Martin Hessler a Dominika Sommerová

První dojmy 

Nový Zéland je stát v jihozápadní části Tichého oceánu. Tvoří jej dva velké ostrovy, Severní a Jižní, a řada dalších malých ostrůvků. První obyvatelé, Maoři, nazvali objevenou pevninu Aotearoa - země dlouhého bílého oblaku. O pár set let později objevila tento kousek světa také bílá tvář - byl to holandský mořeplavec Abel Janszoon Tasman. No a jak to bývá, netrvalo dlouho a na Aotearou zamířily další a další lodě ze starého kontinentu. Domorodí Maoři nebyli novými událostmi nikterak nadšeni, bránili své území a párkrát se s bělochy semleli. Nakonec to dobře dopadlo, v polovině 19. st. se obě strany domluvily a začaly žít v klidu a míru. Maoři nevečeří bledé tváře a bledé tváře respektují maorskou půdu. A turisté ze všech koutů světa mohou po vzoru Abela Tasmana a Jamese Cooka, ale bez obav, objevovat pohádkovou krajinu Nového Zélandu .

První věc, která mě po příletu na Nový Zéland zaujala byla ZELENÁ. Nemám na mysli onu smaragdovou lihovinu, v době našeho odletu zmítala domovinou prohibice a ani kapka alkoholu neproklouzla za hranice českého vzdušného prostoru. Ta ZELENÁ, o které píšu je ta nejzelenější zelená a je prostě všude. Louky, pastviny, lesy, hory... Mám-li říct první dojem z Nového Zélandu, je to barva a je zelená. Po překonání únavy z časového posunu a nekonečných hodin v letadle protírám oči, zjišťuji, že nemám zelený zákal a rozkoukávám se kolem. Jsem na jižní polokouli, začíná jaro a to pro začátek stačí k tomu, aby bylo veselo. Čeká mě práce na novém zájezdu, to mě baví, čeká mě taky otročení na ovocných sadech, to mě asi bavit nebude a víc ví jen Tane Mahuta. Tak hurá do toho.

Kapradí: První procházka lesem Severního ostrova a první zkušenosti s místní flórou. Všude je kapradí. Malé, velké, nízké, vysoké, zelené, zelenohnědé, zelenočervené, stočené do legračních spirálek anebo rozvinuté jako vějíř. Nedivím se, že si ho Zélanďané zvolili za národní rostlinu, udělala bych to samé.

Kauri: Druhá procházka vede ke stromům Kauri (Damaroň Australský). Tihle velikáni s šupinatou kůrou kralují v místních lesích již pěknou řádku let. Ten nejstarší, Tane Mahuta, zarůstá vousem, kapradím, mechem, a dalšími nespecifikovatelnými druhy vegetace 1200 let, možná víc. A je opravdu obrovský!

Kakapo: Toho v lese nepotkám, teď už ne. Je to jediný nelétavý druh papouška. Velký, tlustý, zelený a především ohrožený. Vyskytuje se jen v přísně střežených rezervacích a já mu držím palce. 4 kg živé váhy se zakrslými křidélky. Největší papoušek na světě. Zachraňte Kakapa!

Kiwi (pták): Toho možná potkám. Také nelétá, také je ohrožený a místní ochranáři dělají, co můžou pro jeho záchranu. Pár kousků žije (přísně monitorováno) v horách kousek od mého současného domova a pár kolegů z práce tráví víkendy staráním se o jejich dobré bydlo. Jak by ne? Kiwi je jejich národním symbolem, asi by neměl vyhynout.

Possum: Čtyřnohý přivandrovalec z Austrálie, který má na svědomí pohnutý osud Kakapa a Kiwiho. Není ohrožený, je přemnožený. Potkat jej je snadné a stejně snadné je potkat possumí pastičku či profesionálního lovce possumů. Amatérským lovcem possumů se pak s nadšením stává každý novozélanďan, který získá řidičák. I proto se possumům někdy říká "road pizza".

Kiwi (ovoce): V době psaní tohoto příspěvku mám za sebou víc jak měsíc práce na kiwi sadech. Navzdory tomu ohrožené není. Pro osobní zaujatost o něm nelze napsat mnoho pozitivního.

Kiwi (lidé): Většina obyvatel Nového Zélandu sama sebe označuje jako Kiwi, takže pokud s nimi mluvíte o tom, jak vás rozčiluje Kiwi (ovoce) je dobré to specifikovat, aby nedošlo k nepříjemným nedorozuměním. Kiwáci jsou fajn, přátelští, otevření a pohostinní. Dobře se s nimi pracuje, kiwi řidiči se dobře stopují a během cesty z nich vždycky vypadne něco zajímavého. A taky se pořád usmívají, všichni. A taky nejsou ohrožení. Aspoň zatím. Mimochodem, co je to za národ, když si za svůj symbol vyberou ptáka, co je téměř slepý, neumí létat a je na pokraji vyhynutí?! Nevypovídá to o něčem?

Maoři: První objevitelé a obyvatelé ostrovů Nového Zélandu. Hovoří vlastním jazykem, zachovávají původní kulturu a tradice, dbají o svá posvátná místa a jsou na sebe patřičně hrdí. Tvoří 15 % novozélandské populace a já doufám, že se nestanou ohroženým druhem. Jsou rázní, ale taky přátelští a velmi pohostinní. A berou stopaře. Bude-li vám někdo tvrdit, že Maoři mají blechy, nevěřte.

Angličtina: Kiwáci a Maoři mají jedno společné: ať už hovoří maorsky či anglicky, není jim rozumět. Zpočátku je úspěchem oba jazyky rozeznat. První týden se dostaví frustrace z promarněného času na studiích, následuje týden odhodlání pokusit se jim přec jen porozumět. A když začínáte mít třetí týden pocit, že se hýbáte z místa, stopnete farmáře s cigaretou v koutku úst, žijícího jen s ovcemi kdesi na farmě, jehož pradědeček sem nejspíš přijel ze skotského Glasgow. Pětiminutová konverzace vás přesvědčí o tom, že bude jednodušší, když se tu všichni naučí maďarsky, než abyste se vy snažili proniknout do tajů té jejich "bloody kiwi english".

Jídlo: Muselo to přijít. Konec topení se v superlativech. Co si budeme povídat, Kiwáci nejsou nejlepší kuchaři. Hamburgry a Fish and Chip's zpestřují asijská bistra, občas se podaří narazit na dobré masové koláčky, občas překvapí i ten fast food. Ale není-li cestovatel líný nakoupí hovězí steaky, čerstvé jehněčí, případně uloví rybku a urobí si sám, chuťové buňky zaplesají. A přeladím-li na sladké, na zmrzlinu z čerstvého ovoce či domácí čokoládu z malých rodinných podniků, nelze zapomenout.

Záchody: Zapomeňte na noční můru cestovatelů. Žádné nervózní hledání po městech, žádné hledání benzínek, supermarketů, žádné braní ubrousků v restauraci pro strýčka Příhodu. I ti, kdo si nikdy nešli odskočit na nádraží v Teplicích, musí Zéland v tomto směru ocenit. Vrcholem jsou pak toalety v městečku Kawakawa, kde dožíval rakouský architekt Hundertwasser, jež zde završil své celoživotní dílo právě veřejnými WC ve svém nezaměnitelném stylu.

Počasí: Zéland je zelený. Aby byl Zéland zelený, musí občas pršet. Ale Zéland je zelený i když prší jen občas, a když si vzpomenu na to, že v Čechách právě mrzne a sněží, děkuju za to, že tady jen občas zaprší.

Hory: Těch tady je. A vlastně kvůli nim jsem tu i já. Zéland je řídce osídlený a kromě luk, pastvin a lesů jsou tu hory. Zelené, zalesněné, skalnaté i zasněžené. Zélanďané jsou vášniví trampi a pro chození po horách mají dokonce samostatné ministerstvo starající se o ochranu přírody, údržbu turistických tras a turistických útulen, kterých je v tu skoro tolik co possumů. Horské treky jsou různě obtížné. Ty nejznámější lze projít i v lodičkách, méně vyhlášené výlety zvládám v trekových sandálech a ty neznámé, kde se cesta mění v potok, potok v cestu anebo v řeku taky. Jiné boty tu nemám. Na všechno existují spolehlivé mapy, spousta upřesňujících informací na internetu a v každém městečku turistické informace. Zkrátka žádný Balkán.

Toliko první dojmy ze Země dlouhého bílého oblaku, tak, jak je vnímám já. Možná je všechno jinak, ale o tom se musíte přesvědčit sami.    

Všechny články a cestopisy