Zápisky ze Zélandu aneb jak vzniká nový kudrnovský zájezd III.

Autor a foto: Martin Hessler, Dominika Sommerová

Top of South - Golden Bay

Moje cestovní lékárnička by mohla sloužit coby reklama na hubnutí. Kdysi se zavalitá taška dmula obvazy, léky na všechny známé choroby (a několik neznámých), kdesi v jejím nitru si žil svým životem zelený skalpel ve společnosti půl tuctu různých antiprůjmitiv a tolika obinadel, že by se s nimi dal mumifikovat Tutanchamon i s rodinou. Snad jediné, co chybělo, byl lék na AIDS a zubařské křeslo. Po každé přežité cestě však tento přenosný Motol prošel zeštíhlovací kůrou. Váha batohu je pádný argument a výsledkem bezbřehého optimismu (a neméně bezbřehé blbosti) se dnes vybavení scvrklo na shluk nerozlepitelných náplastí, kapátko, tři prázdná platíčka od léků, žmolek vaty, cívku od leukoplasti a rodinku indiferentních prášků nasypaných kdesi u dna. Jen nějaký průšvih vždy zabrnká na strunu opatrnosti a zapěje píseň o tom, že by bylo záhodno lékárničku zase nakrmit. Teď zrovna mi chybí kinedril. A nebo aspoň igelitka.

Na pobřeží Golden Bay vede jediná silnice, a to přes kopec Takaka Hill. Třicet kilometrů zatáček vystoupá přes osm set merů na Kopec a zase klesá dolů k moři. Řidič, co nás svezl do Takaky, ani netuší, jak se mu ten dobrý skutek mohl vymstít. Ale dosti beletristických úvah a zpět k trochu serióznímu čtivu naplněnému fakty.

Golden Bay je kolébkou zélandské turistiky. Holandský mořeplavec Abel Janszoon Tasman zde zakotvil s prvním poznávacím zájezdem již v roce 1642. Malebnost zdejšího kraje, laskaví domorodci, příznivé klima a výhodná poloha pro návštěvu národních parků Kahurangi a Abel Tasman - to vše zlákalo čtyři z účastníků zájezdu natolik, že zde zůstali až do smrti. Tedy do doby, než je pobili na kánoích připluvší Maoři. Ani na zem se ti chudáci nedostali. Tasman pojmenoval zátoku Murders Bay, zvedl kotvy a pokračoval v zájezdu na Fiji a Tongu, které přidal na evropské mapy. A Maoři měli od Evropanů na další století a půl pokoj. Dnes si už incident bere málokdo k srdci a k vraždám bledých tváří zde dochází zřídka, ale přece - opatrnosti není nikdy nazbyt...

Lehce nervózně přešlapujem v supermarketu za regálem s kočičím žrádlem a pozorujeme tělnatou Maorku za kasou. Na posledního zákazníka se sice usmívala, ale já si přesto všiml, jak zakoulela očima, když jela se čtečkou přes plechovku kukuřice. Že by náznak válečného tance Haka?! Co asi dělal její prapraprapradědeček v roce 1642? Opravdu už kanibalismu odzvonilo? Původně lehkomyslný nápad koupit si svačinu na výlet, se nám může stát osudným. Ale nemáme na výběr. Bez svačiny umřem hlady a ostatní kasy jsou zavřené, musíme to risknout.  Doda mne nazve paranoidním poserou a uplatí pokladní kreditkou. To bylo o chlup!

Dnešní Golden Bay už zkrátka není, co bývala v 17. století. Ale i tak stojí za návštěvu! Čtyřicet kilometrů pláží, podél pobřeží pás pastvin a dál už se zvedají Tasman Mountains, které ochotně zadržují mraky, které sem jdou od západu od moře. (Kdo uhádne, jak se moře jmenuje, dostane publikaci CK Kudrna "Co vše po sobě A. Tasman pojmenoval, aneb příkladná skromnost zeměpisného názvosloví"). Na severu zátoku uzavírá Farewell Spit, 25 kilometrů dlouhá písečná kosa, která je vyhlášenou ptačí a mořskou rezervací. Odtud je to jen skok na Wharariki Beach, bez nadsázky asi nejkrásnější pláž celého Zélandu. Pobřežní duny přecházejí v porost stromových kapradin a pláž samotná je okořeněná obrovskými skalními mosty a jeskyněmi, v kterých se ukrývají krabi, a v jezírcích mezi skalisky můžete občas narazit na odpočívající lachtany. A od lachtanů je to jen pár kilometrů na Cape Farewell - nejsevernější bod Jižního ostrova. Z vysokých útesů je za hezkého počasí vidět až na sever na Mt. Egmont - nádhernou kuželovitou sopku vzdálenou bezmála dvě stě kilometrů.

Z Cape Farewell jedem na jih autobusem. Ne, že by nás přešla nálada na stopování, koneckonců sem ani žádná pravidelná doprava nejezdí a kdo nemá svoje auto, musí spoléhat na dobrotu jiných. Ray a Zigzag jsou Maoři původem z Hawke's Bay na severu a jejich životní styl hodně ilustruje zélandskou životní filosofii, že "však nějak bude". Jezdí po ostrovech, živí se sezónní či příležitostnou prací a bezstarostně užívají života bez toho, aby jim někdo říkal, že by se ve svých čtyřiceti měli někde usadit. Za obydlí na kolech jim slouží krásný obstarožní Bedford z roku 1962, kterému říkají "Dat Whey", což přeloženo do angličtiny znamená "That Way" a česky "Tudyma".

Jejich vymazlený čtyřkolý miláček mne přivádí k dalšímu rysu Kiwáků. Snad pod vlivem své krátké historie se s nadšením a dětskou hravostí starají o vše staré. Hezky mi to řekl před lety jeden chlapík v městě Whanganui, kde ve volných chvílích opravoval starou tramvaj z roku 1912. Nejdřív se nadšeně rozpovídal o tom, jak sháněl chybějící díly na podvozek kdesi v Americe, jak nákladné je nechat vyrobit žárovky s bajonetem, protože ty se závitem by drncáním za jízdy vypadávaly a především o snu obnovit na nábřeží pár set metrů trati, aby se ukázalo, že ty žárovky na zakázku nenechávali vyrobit zbytečně. Nakonec to shrnul: "Jsem původem z Anglie. Tam by na mne lidi koukali jako na jednoho z bláznů, co si hraje s harampádím. Tady se na mne dívají jako na někoho, kdo se pokouší zachovat kus jejich historie." Dal jsem mu pár dolarů do kasičky a rozloučil se. Bylo mi ho trochu líto, že s tramvají nejspíš nikdy nevyjede. O to víc mne pak vloni překvapil před depem pás vybouraného asfaltu a koleje, které se táhly po nábřeží. Zázraky se dějí. 

Pobřežní scenérii Golden Bay doplňují sídla typu Collingwood. Snad každá dědina na Zélandu si zažila v devatenáctém století svoji zlatou horečku. Ta místní, která řádila na nedalekých Aorere Gold Fields v roce 1856, však byla natolik urputná, že Collingwood byl navrhován za hlavní město. Těžko tomu věřit u místa, které byste dnes přehlédli z jednoho konce na druhý nebýt zatáčky v polovině hlavní ulice. Asi k tomu kromě nedostatku zlata v posledních sto letech přispělo i několik požárů, které vždy zredukovaly Collingwood na černou vypálenou plochu. Přesto stojí za to do téhle ospalé díry vyrazit - třeba jen kvůli čokoládovému obchůdku Rosy Glow.

Z přírodních šperků chceme prozkoumat nedaleké jeskyně Te Aorere, ale jak to vypadá, tak zrovna mají zavřeno - někdo se tam dnes při prohlídce zabil a další úmrtí dnes nechtějí riskovat. OK, nemá smysl je přemlouvat, že negativní reklama je taky reklama. Stejnak nemá smysl lézt do podzemí v oblasti, kde je nejvíc slunečných dní v roce z celého NZ. Nějaké jeskyně si radši necháme na West Coast, tam za trochu té skály nad hlavou budeme rádi.

Místo toho se zastavíme u pramenů Waikoropupu Springs. Pupu Springs (jak se jim zkráceně říká) jsou mohutnou vyvěračkou neuvěřitelně čisté vody. Srážky v Kahurangi se dostanou do podzemí, protečou jeskynním systémem prosáknou všemi těmi vápencovými usazeninami a ven pramení nádherně azurová voda. Objemem je to v průměru 14 m3 za sekundu - to je asi 40 plných van. Viditelnost vodou je až 63 m, což na Zélandu překoná jen Blue Lake v NP Nelson Lakes a světově už jen Pacifik někde v Mikronésii. Informační cedule tvrdí, že voda je tu čistší než voda pod Rossovým ledovcovým šelfem v Antarktidě. Na ceduli už nepíšou, kam chodí místní pstruzi na záchod.

Pro Maory byly prameny posvátné místo - tapu. Mimochodem, z toho výrazu pochází naše "tabu". Tabu je to i dnes, i když spíš z ekologických než z náboženských důvodů. Návštěvníci se nesmí z pramenů ani napít, natož koupat či provozovat jiné vylomeniny, aby sem nezavlekli didymo - agresivní hnědou řasu. Ale co, s teplotou 7°C by to na dlouhé ráchání stejnak nebylo.

Top of South - Vršek Jižňáku, tak říkají téhle oblasti místní. Trochu orvaní sedíme v neděli večer doma nad sklenkou vína a mapou a dumáme, co z toho všeho zařadit do programu zájezdu. Hm, máme na to jeden den... Cape Farwell a Wharariki Beach tam dát musíme,jen zkontrolovat, ať jsme tam za odlivu. Ale to pošéfujem.  A Devils Boots, tam bychom mohli dát oběd - mohli bychom koupit v Colligwoodu ty dobré burgry a vzít si je tam a dát i koupačku, když bude hezky. A Pupu Springs nebo prameny Riwaka river? Asi Pupu. Lososí farma, kde si mohou lidi zarybařit? Ne, to je rybaření asi stejně jak lovení sardinek z plechovky. To už bychom mohli jít radši den večer předtím na úhoře do řeky v Motuece. A co si prohlédnout šneky v muzeu v Takace? A kdyby byla nálada na přímořské válení, tak pláž Tata Beach u Pohary...

Jen aby nepršelo. Ale čert vem déšť, hlavně když nezapomenem kinedril.

Všechny články a cestopisy