Zápisky ze Zélandu aneb jak vzniká nový kudrnovský zájezd IV.

Autor a foto: Martin Hessler, Dominika Sommerová

Dolů z Kopce  
Riwaka  

Postrašeni předpovědí počasí na víkend jsme rezignovali na NP Kahurangi a radši zvolili Abel Tasman NP. Z hlediska rizika vytrvalého deště je to jako zvolit Saharu před amazonským pralesem.

Stop je na Zélandu zlatý, mávnem na druhé auto a už zase jedem na Kopec. Znovu ta kroutící se silnice a za volantem místňák, který ví, jak na to může kde šlápnout. A tak na to šlape. Odbočku na Harwood's Hole málem přejede, ale v poslední chvíli přec jen dupne na brzdu a vysype nás ze své dodávky. Jedenáct kilometrů po lesňačce nás pak přiblíží organizátoři největšího alternativního NZ festivalu Illuminate. Pryč odsud – vypadá to jako Matějská zkřížená s táborem siouxů a secondhandem batikovaných oděvů. Na druhou stranu je fajn, že se pořád něco děje – jednou soutěž ve stavění hradů z písku, hromadné pouštění draků, venkovní opera v Nelsonu, volba Miss Kaiteriteri Beach, letní kino s historickými filmy, festival exotických jídel, holinkový den... Každému co jeho jest. Pro obzvlášť otrlé můžeme doporučit pravidelné čtvrteční zkoušky motueckých dudáků.

NP Abela Tasmana je z čtrnácti novozélandských národních parků ten nejmenší a nejnavštěvovanější. Nenechte se mýlit jeho zeleností a divokostí, neporušený původní prales to není. Století páry (slovy: devatenácté století) se sérií zlatých horeček a neméně horečnatým kácením stromů pro vznikající osady a města se na pralesu podepsalo. Nicméně zkorumpovaná turistická lobby zelených ekoteroristů nelenila, zalobovala a vytasila se s peticí, která zastavila léta prosperity dřevozpracujícího průmysluVládě nezbylo než ustoupit a v roce 1942 vyhlásit národní park, tedy přesně 300 let po připlutí prvních holandských mořeplavců. 

Zacházka na Harwoods Hole stojí zato. Jdeme lesem a najednou vápencová skála nahoru a pod skálou ďura, že dna nedohlédnem. Naštěstí pro Dodu nemusím zjišťovat hloubku propasti dle vzorce s=g*t*t/2 a stačí mi nahlédnout do informační brožury DOC, abych zjistil, že je to nejhlubší propast na jižní polokouli (h=176 m). Místo jako stvořené pro posezení a svačinku. Doda něco zamumlá o Otesánkovi a klidí se i s batohem s jídlem pryč, než mne napadne ověřit, jestli v té brožuře nekecali.

DOC – Department of Conservation. Toť jest instituce, která má na starost turistiku, ochranu přírody a historické pamětihodnosti. To zahrnuje vše od chovného programu na záchranu kakapa sovího až po distribuci letáků o propastech pro zvídavé turisty chodících po tisích kilometrů udržovaných treků. Když zvážíme, že turistika je jedním z hlavních motorů zélandské ekonomiky a že přes 30 % území NZ je přírodně chráněno, nezbývá než smeknout.

“K***y za**aný. Nemůže pes nikam! Kvůli nim!" Komentuje to starousedlík Šulda a drbe za uchem Colomba – křížence teriéra a štětky na záchod. 

A už vyrážíme na trek. Krasová krajina, kapradí, rimu (Dacrydium cupressinum) šumí po skalinách, v sadě skví se pohutukawy (Metrosideros excels) květ. Ptáčkové cvrlikají a všechna zvířena se raduje ze života. A na konci té dnešní cesty trnité stojí Wainui Hut.

Další zélandská vymoženost a další věc, kterou má na hrbu DOC je téměř tisícovka chat, kde lze zdarma či za malý poplatek přenocovat. Od obludné Pinnaceles Hut, která si krásou a kapacitou nezadá s boudou Labskou, až po malé dvoulůžkové plechové bivaky bez oken kdesi pod ledovci Jižních Alp pro 1,5 člověka.Většinou se stačí zapsat do knihy návštěv, vypsat kupón za pár dolarů a rozhodit spacák na jednu z matrací.

Historie některých chat sahá až do 19. století, kdy je stavěli a využívali lovci, pastevci, misionáři, rybáři,uprchlí vrazi, prospektoři a další existence, které potřebovaly střechu nad hlavou kdesi v divočině. S postupem času vymizeli prospektoři a objevili se turisté. A s nimi DOC.

Za dva a půl dne vandrování jsme z Kopce dole u moře. Narozdíl od krasového vnitrozemí je pobřeží poctivá žula a k tomu kýčové písečné pláže. Podél pobřeží vede vyhlášený Abel Tasman Coastal Track. Prvním Evropanem, který tudy prošel, byl objevitel Charles Heaphy. Ten ho v říjnu 1842 popsal jako "devět dní nejěžšího putování, které jsem na Zélandu zažil". Na devět dní to dnes není, ale i tak máme uchozené nohy a jsme rádi, že z treku jdeme jen kilometr do Marahau a pak si něco stopnem domů.

Zatímco čekáme na auto, ostentativně se snažíme nevšímat si bezmračného nebe nad Kahurangi a v duchu spíláme místnímu Zákopčaníkovi.

Všechny články a cestopisy