Zápisky ze Zélandu aneb jak vzniká nový kudrnovský zájezd V.

Autor a foto: Martin Hessler, Dominika Sommerová

Te Papa a ty ostatní

Říká se, že každá česká vesnice má kostel a hospodu. Každá zélandská vesnice má hřiště na ragby a muzeum.

Většina zélandských muzejí na vás zapůsobí přinejmenším nostalgicky, kdy při prohlížení exponátů zavzpomínáte na své dětství, na doby kdy jste prolézali kůlny, či půdu na chatě a nacházeli dnes již nepotřebné zaprášené předměty, jejichž původ byl pro vás zahalen tajemstvím. V naprosté většině totiž nejde o muzea s nějakou specializovanu tématikou, ale naopak je jejich existence svázána s daným místem a jeho historií. Obykle se jedná o historickou (tzn. starší roku 2000) budovu, kde je za plexisklem nashromážděn zaprášený odkaz místní komunity budoucím generacím. Najdete zde staré lahve od piva, sbírku zrezavělého zemědělského nářadí, několik fotoaparátů, formy na dorty, mlýnky na kávu, kus vrtule letadla, které havarovalo v poli za městem v roce 42, vyznamenání z první i druhé světové, gramofonové desky s Elvisem, hoblíky, model drtičky zlatonoského štěrku, vycpanou lišku, krabici ptačích vajec, čajový servis, nůžky na ovčí vlnu... Na další expomáty přijdete jistě sami.

Dovedu si představit, jak taková sbírka vzniká: Jednoho dne zachrapotá místní rozhlas a ohlásí, že muzejní sbírka vznikne tuto neděli v budově zrušeného nádraží a ať všichni přinesou, co mají doma nepotřebného staršího padesáti let.

V neděli se pak společně udělá barbecue, vypije se pár piv a vybrané exponáty se umístí do vybraných prostor. Všichni dárci se pak podepíší do pamětní knihy, která se s velkou slávou zařadí mezi exponáty. Nad dveře iniciátor nápadu přitluče ceduli “MUZEUM” a zeď ozdobí informační panel o historii dané dědiny. Už předem je jisté, že tam bude pár vět o stěhování Maorů a jejich cestách za jadeitem, o Evropanech a zlaté horečce, která zachvátila postupně snad každé místo na Zélandu, o statečných chlapcích, kteří padli v roce 1915 u Gallipoli. Volitelná témata pak zmiňují např. ničivý požár, který spálil v předminulém století celé město; jakéhosi guvernéra v Indii, po němž je obec pojmenována; či tragickou srážku parního vlaku a krávy Evana Haywooda pasoucí se na kolejích.

Kasička na (obyčejně dobrovolné) vstupné u vchodu pak zajistí financování muzea včetně odvážných rekonstrukčních projektů, jako třeba uvedení hoblíků do původního provozuschopného stavu. V Havelocku je pak financování muzea dovedeno do dokonalosti. Vedle stojí velmi podobná budova s velmi podobným sortimentem, který (narozdíl od toho muzejního) má na sobě cenovky. Zkrátka co asi neprošlo sítem při sestavování sbírky se prodá ...

Vrcholem (a nebo možná protipólem) všech těchto muzejí pak je Te Papa Tongawera - Muzeum Nového Zélandu. Vystavěné na wellingtonském nábřeží a otevřené v roce 1998. Dnes jím projde přes 20 miliónů lidí ročně a je jednoznačně místní atrakcí č.1.

Masivní šestipodlažní budova budí dojem... Éééé... No teď nevím, jak bych vám to popsal... Radši se zeptám ostatních.

Doda: “Taková obluda, takový velký kus betonu s malýma okýnkama a dvěma velkýma ďurama, kterými by proletěl i vrtulník. A ještě to má ploutev na střeše.”

Martina: “Taková komunistická budova. Šedivá.”

Šulda: “Zvenku je to takový nic moc barák. Nuda.”

Dobrá, příště žádné dotazování se architektonických diletantů a radši rovnou vejdeme. Interiér jednoznačně odkazuje k nákupním centrům, kde hlavním cílem architekta je znemožnit zákazníkovi najít hledaný obchod, navštívit spoustu jiných a nakonec se nedostat ven. Výtahy nespojující všechna podlaží, nepravidelně rozdělené prostory, chaoticky rozmístěná schodiště, přemíra vjemů, rozlehost celého objektu a dočasné expozice - to vše přispívá tomu, že Te Papa vzdoruje jakémukoliv pokusu o systematickou prohlídku. Nejpozději v 12. minutě návštěvy se i ten nejodhodlanější návštěvník zatoulá očima někam, kam neměl naplánováno jít a pak už není cesty zpět.

Od historie osidlování Pacifiku přejdete k simulátoru zemětřesení, vyzkoušíte si, zda byste obstáli v rozhodnutích jako námořní kapitán 19. století či jako premiér za druhé světové války, projdete si venkovní terasu s novozélandskou džunglí, prohlédnete si obří oliheň naloženou v lihu, zahrajete si na xylofon či ukulele, prohlédnete galerii moderního umění, navštívíte Maorské Marae, vyzkoušíte si, jaký je to pocit být ovcí, co ztratila jehně, zamixujete si hudební rytmy z Tichomoří, zkusíte hádat dekády minulého století podle dobových fotografií, prolezete srdcem velryby, počtete o protestech proti jaderným testům...

Na pár hodin ztratíte pojem o čase a když odcházíte s takovým tím nevědomým úsměvem na tváři jako poslední host, máte pocit, jaký měl asi Miloš, když poprvé okusil Becherovku. Najednou vám ta napohled ošklivá budova přijde sympatická a máte chuť se tam znovu jít ztratit.

Jděte stojí to zato. Třeba jen proto, abyste zjistili, jak se daří vaší virtuální olihni, kterou jste v muzeu zanechali. My jsme na počest pracovníka (kteréhokoliv) měsíce CK Kudrna Tomáše “Ochmy” Procházky vypustili oliheň jménem “OCHMA” nechť se jí daří.

Všechny články a cestopisy