Zimní přechod Velké Fatry - poezie šmrncnutá punkem

Autor a foto: Michaela Poborská

Ze zájezdu: Velká Fatra na sněžnicích

„Budu mít takový plastikový boty.“
„Plastikový boty? Jako skelety?? Ty jo a myslíš, že to v nich ujdeš?“
„No, mamka v nich prý prochodila celé Tatry..“

... před dvaceti lety..dlužno dodat :-) Od té doby milé plastikové botky čekaly ve skříni na svou další velkou pouť. Až se konečně dočkaly! Cestu na Zvonařku hrdinně ušlapaly, vystoupily tři schůdky do autobusu, nechaly se odvézt na Slovensko, a tam svůj horolezecký život velkolepě ukončily – výstupem z autobusu. Ještě jsme ani nedojeli do Ružomberoku, našeho výchozího bodu na úpatí Velké Fatry, a už nám neunikla prasklinka plastového jazyku. Třeba už to bylo! Konejšili jsme sebe i Pavlínu. Po výstupu na autobusáku bylo nad slunce jasné, že rozlomeným jazykem rozklad nekončí. Postupně se ulomila celá špička jedné boty a z horolezeckých topánek na nás vykoukla teplá vnitřní botička. To už nebylo pochyb, že tyhle botky Fatru nepřejdou. Co teď? Navzdory zjevným předodjezdovým záječím úmyslům nás Pavlína překvapila pevným odhodláním zúčastnit se akce i za cenu neplánovaných finančních výdajů a už jsme si to štrádovali do města, shánět náhradní obutí. Po dvou úsměvných pokusech v bazaru, kde by možná vyštrachali i navlas stejné skelety, a vábně vyhlížející prodejně „Levná obuv a textil“ se sortimentem huňatých sněhulek, jsme zázračně uspěli v prvním sportu a cestu k Malinó Brdo, kopci nad městem, už Pavlína mastila v parádních nových pohorkách. Zdrželo nás to sotva hodinku, takže pohoda. Kolem poledne už jsme míjeli kalvárii nad Ružomberokem a s velkým očekáváním filozofovali o dnech budoucích.

postupný samovolný rozklad jedněch památných horolezeckých topánek
postupný samovolný rozklad jedněch památných horolezeckých topánek

Výprava čítala 5 polárníků :-) s pečlivě odladěným arzenálem pro zimní přechod Velké Fatry – sněžnice, mačky (ačkoliv celou dobu celkem zbytečně přidávaly na váze batohu, jejich chvilka slávy přece jen nastala!), 2 stany a zásoby na 5 dnů. Plánovali jsme 5 denní přechod hlavního hřebene Velké Fatry z Ružomberoku do Starých hor (cca 65 km) se spaním ve stanu, otevřených salaších a silvestr na chatě pod Borišovem. Pořádné zimní přechody předtím absolvovala jenom Šárka, takže to pro všechny byla velká výzva. Za necelé 4 hodinky prvního odpoledne jsme nastoupily téměř 900 m kolem lyžařského areálu na kopci Malinó brdo a na první noc jsme se utábořili ve Vyšném Šiprúnském sedle na hranici národního parku Velká Fatra. Při zpětném prohlížení fotek jsme se upřímně zasmáli naší čiré radosti z objevu první přístupné salaše – v tomto případě jednoduchého vetchého přístřešku ztlučeného z pár prken. V tu chvíli to byl ale v našich očích velkolepý chrám, v jehož blízkosti jsme rozbalili stany a těšili se na úvodní večírek ve společném příbytku.

Odemčeno!! Nefalšovaná radost..aspoň na první pohled .. :-)
Odemčeno!! Nefalšovaná radost..aspoň na první pohled .. :-)

Už při vaření večeře jsme poprvé naostro otestovali péřovky, ostatní méně opeření navlíkli veškeré teplé oblečení a bylo jasno, že večírek se přesune do teplejších krajin – do spacáku. Nad obzor vystoupal obrovský měsíc, který magicky osvětloval okolní krajinu, tak jsme neodolali ještě vycházce v křupavém sněhovém firnu na noční vyhlídku. Velkolepé entrée a hurá do peří, otestovat, jak zvládneme mrazivou noc ve stanu. Zatímco z vedlejšího stanu se snad už od sedmé večerní ozýval spokojený chrupot, v našem stanu zrovna začínala přehlídka Marťasových sexy plyšových fialových tepláků a ledviňáku. Kočičák se zas předvedl v plné kráse, takovému vymazlenému nočnímu úboru jsme s Šárkou mohly jen těžko konkurovat :-). Od probuzení nás dělilo krásných 12 hodin, kdy se to člověku podaří?!

Kouzelné smrákání v Nižném Šiprúnském sedle
Kouzelné smrákání v Nižném Šiprúnském sedle

Probuzení bylo překvapivě vlídné, vyspali jsme se do růžova, stejně jako počasí. Venku nás čekala modrá obloha, bezvětří – úžasné podmínky. S chutí jsme vyrazili na hřeben. Premiéra na sněžnicích, zpočátku malinko pakárna, člověk si na ně trochu šlape, než si zvykne pořádně skládat nohy, ale po chvíli se v hlubokém sněhu stanou nedocenitelným pomocníkem.

Dvě hodinky chůze nás dělily od horského hotelu Smrekovica, kam jsme dorazili k poledni. Pohrdli jsme teplým obědem v restauračce a pojedli na slunečné louce s vyhlídkou na kopce před námi, zhmotnělou odpolední delikatesu. Padla památná hláška: „Nechystejte se na cestu, dokud má Marťas na sobě péřovku“ a náš oddílový hlemýžď si opět upevnil pozici brzdiče výpravy. Vychutnali jsme si trochu nepříjemný, ale nádherný traverz těsně pod vrcholem Skalné Alpy (1.463 m) a po slabých dvou hodinkách chůze dorazili do Severného Rakytovského sedla. Čekalo nás tu rozhodnutí náročného dilema – druhá noc ve stanu, nebo sestoupit 300 výškových metrů pod Rakytov, kde se údajně nachází tajný Marťasův trumf – přístupná salaš? Na těsné skóre 3:2 zvítězila vidina komfortnějšího spaní a tak jsme mazali pořádný sešup dolů, abychom tam našli krásnou, ale zamčenou chatu. Jiskřičku naděje zažehl vzkaz pro případné poutníky a telefonní číslo na správce, který nám po 13 ti minutovém napínavém telefonátu naštěstí prozradil, kde najdeme klíče. Chatičku má vymazlenou, krom příspěvku na provoz, který jsme tam zanechali mu patří i velký dík za velepříjemný azyl. Že se těch 300 výškových metrů, které jsme místo rozcvičky zas museli vyšlapat zpátky na hřeben, vyplatilo, už ráno nikdo nepochyboval.

Chata pod Rakytovem
Chata pod Rakytovem

*technická: Chata se nachází slabou půlhodinku chůze po žluté turistické značce směrem do Teplé doliny, je přímo u pramene vody s rybníčkem a od dubna po celé léto by měla být volně přístupná veřejnosti. V zimě přístup z hřebene komplikuje nepříjemný traverz lavinového svahu. My měli štěstí, protože bylo docela málo sněhu (15 – 25 cm) a stabilní povrch, jinak by to mohlo být celkem riskantní.

Do rána se zatáhlo, a tak jsme celkem uvítali, že nás tyčové značení zimní cesty netáhne přes vrchol Rakytova (1.567 m), ale jeho traverzem do Južného Rakytovského sedla. Ještě při výstupu na Grúň (1.266 m) se honily zlověstné černé mraky, ze kterých sem tam spadla vločka, ale než jsme došli do sedla Ploskej, počasí začalo čarovat dramatické odpolední výhledy. Mraky nám na chvíli odhalily ladné křivky Ploské (1.532 m), která nás nakonec přivábila celkem 3x, ale tentokrát jsme na vrchol už stoupali v mlze. Při sestupu k chatě pod Borišovem se mraky najednou rozfoukaly a snad abychom se namlsali a nenechali se zlákat k dřívějšímu ústupu s Pavlínou a Matějem, ukázala se nám panoramata následujícího dne v celé nádheře. Silvestrovské odpoledne se schylovalo ke slunce západu a my se těšili na chatu pod Borišovem, silvestrovský večírek i vyzývavý hřeben, libovou novoroční procházku.

 Borišov na dohled..
Borišov na dohled..

Že příchodem na chatu den nekončí a že i proslulá pohostinnost chaty pod Borišovem umí mít své vrtochy, se ukázalo hned vzápětí. Věty typu „Na Borišově nikdy nikoho nevyhodí„ které jsme slýchali cestou od ostatních nebo „Možnost nouzového přenocování na zemi bez ohledu na obsazenost chaty“, kterou jsme našli na webu, a která nás konejšila jistotou silvestrovské veselice a noclehu v teple, nám najednou trochu zhořkly, když jsme se dozvěděli, že na chatě je uzavřená společnost a tudíž nejsme vítáni. Náhoda tomu asi chtěla, že jsme u vchodu potkali sympatickou partičku, která si to na prknech mířila do srubíku kamsi přes kopec. Ještě větší náhoda tomu asi chtěla, že do stejného srubíku zamířila i naše kamarádka Zuzka se svou chundelatou psí výpravou, se kterou jsme se měli na Silvestra potkat. A tak ačkoliv jsme měli štěstí a našli dvě volné salaše do 15 minut od Borišova, naše potrhlé mozgy oslnil jiný plán. Navzdory pokročilé tmě, pořádnému fičáku a ostrému stoupáku zpět přes Ploskou jsme se posilnili večeří, hodili batohy na záda, nasadili mačky (to ať je pořád netaháme v batohu zbytečně) a vyrazili na večírek. Jen co jsme vyšli, začínala jsem toho potrhlého nápadu litovat, naše mrazem oslabené čelovky jen ztěží hledaly ve tmě tyčové značení, vítr s námi cloumal v prudkém stoupáku, hvízdal, že nebylo slyšet vlastního slova, soply zamrzaly u nosu. Čekal nás zhruba 2 hodinový noční pochod, představovala jsem si ty titulky o nezodpovědných větroplaších, kteří umrzli cestou na silvestrovský večírek. Jak jsme se ale vydrápali na vrchol, tragické představy se rozplynuly. Zírali jsme do nekonečné hvězdné oblohy, na ohňostroje v údolí a chmury byly zažehnány. Druhá část cesty už byla podstatně pohodlnější, mezi stromy už nefičelo, na půlce cesty nás vítala Zuzka s chlupáči a kolem deváté už jsme se drali do přeplněné salaše za našimi novými známými. Příjemně poklidný večírek na sebe nenechal dlouho čekat.

Náš silvestrovský ústřel a zároveň jediná společná skupinovka.
Náš silvestrovský ústřel a zároveň jediná společná skupinovka.

Na Nový rok jsme si namysleli přepychovou záležitost – hřebenovku přes Ploskou, nejvyšší vrchol Ostredok a Křižnou na Královu studni. Sluníčko naštěstí už od brzkého rána vyzývavě nakukovalo do chalupy, čekala nás opravdu dlouhá túra, tak jsme se vybičovali k brzkému opuštění společného doupěte a šlapali potřetí na vrchol Ploské. Zdolat jeden vrchol během jedné výpravy hned třikrát, to chce věru kumšt :-) Prošlápli jsme si všechny cesty na vrchol a po výstupu v mlze (napoprvé) a ve tmě (napodruhé) jsme si konečně napotřetí užili luxusní výhledy. Tentokrát už bez Pavlíny a Matěje, kteří se potřebovali vrátit do Brna o den dřív. Pokračovali jsme tedy ve třech.

Ladné křivky Ploskej nás přitahovaly jako magnet - 3x na vrcholu během jediného přechodu :-)
Ladné křivky Ploskej nás přitahovaly jako magnet - 3x na vrcholu během jediného přechodu :-)

Z vrcholu Ploské (1.532 m) jsme si to tentokrát zamířili po Velkofatranské magistrále stoupajícím traverzem pod Suchým vrchem na nejvyšší fatranský vrchol Ostredok (1.592 m) a dál po nádherném hřebeni s fantastickými výhledy na všechny strany - Malá Fatra, Vysoké i Nízké Tatry.

Hlavní hřeben Velkofatranské magistrály
Hlavní hřeben Velkofatranské magistrály

Stoupání na Križnou (1.547 m)
Stoupání na Križnou (1.547 m)

Novoroční vítr si tedy vůbec nezadal s tím silvestrovským, nikdy jsem nezažila větší fičák! Za celý den nepotkali živáčka, není divu. Marťas s Šárkou roztahovali křídla a odhodlávali se k letu a já posera se zas při představě, že nás to odfoukne někam do doliny, toužila zapustit kovovými hroty do země. Mazec! Minimálně 2,5 hodiny jsme vzdorovali silnému jednostrannému větru ze západu (pro nás z levé strany), do druhého dne nám z toho s Šárkou zatuhl krk a záda. Výhledy ale byly parádní, nemohly jsme se vůbec vynadívat na tu horskou nádheru všude kolem a s ošlehanými tvářemi donekonečna klouzali očima po obzoru.

Sestupovali jsme už se slunkem rychle plujícím za obzor a těsně po setmění si opět užili oblíbenou bojovku - hledání salaše na spaní. Vítězoslavný objev útulné chaloupky s kamínky a 4 postelemi vystřídala zoufalá snaha vyloudit z kamen trochu tepla a nevyčoudit se při tom. Oheň se sice podařilo rozdělat na třetí sirku, ale všechen kouř mířil dovnitř. Když už jsme se po hodinovém zoufalém boji málem smiřovali s vidinou studené noci, kamínka se najednou umoudřila. Přespali jsme tedy naposledy v bačově posteli a ráno vyrazili na poslední nevděčný úsek – do civilizace..

Sestup z Križné na Královu studnu
Sestup z Križné na Královu studnu

Lakají vás výpravy na sněžnicích? Nemáte výbavu? Vše zařídíme! Velká Fatra, Šumava nebo Stuhleck :)

Všechny články a cestopisy