Zimní trek okolo Annapuren - část druhá

Autor a foto: Martin Hájek

Ze zájezdu: Nepál - okruh okolo Manaslu, Nepál - okruh okolo Manaslu + NP Chitwan

V předchozí části našeho zimního putování okolo Annapuren jsme z posledních sil zabouchali uprostřed noci na dveře prvního hostince v Manangu, vesničce v půli cesty putování okolo Annapuren...

Za dveřmi hostince nás vítá milá rodinka, která se stará po celý rok stará o pohodlí trekkařů. Jak se později dozvídáme, i přesto, že je Manang hlavní vesnicí v regionu na sever od Annapuren, možností ubytování přes zimu zde také příliš není. Většina obyvatel se opět na období krutých mrazů stáhla do teplejších oblastí v nížinách a my jsme tak měli velké štěstí, že jsme vůbec takhle pozdě objevili nějaký otevřený hostinec...

Noc byla chladná a nepříjemná. Na pokoji je sice o trochu příjemněji, než venkovních dvacet stupňů pod nulou, ale i tak netěsnící okna, teplota lehce pod bodem mrazu, vítr prohánějící se celým hostincem a zmrzlá voda na pohodlí nepřidávají.

Ráno se rozhodujeme nalézt útočiště na druhou noc v Manangu někde jinde. Procházíme rozbahněnou hlavní "ulicí" a znenadání potkáváme našeho známého, Australana Daniela. Dáváme se s námi do řeči a během chvíle již máme na jeho doporučení skvělé ubytování v malém domečku s výhledy na masiv Annapuren a ledovec Gangapurna padající do údolí.
Čeká nás aklimatizační den. Krátce po poledni vyrážíme do údolí pod námi a po kolena ve sněhu se brodíme k zamrzlému jezeru, které vzniká z ledovce. Protože je opět krásné počasí a jsme plni energie, rozhodujeme se vyšplhat do svahu nad jezerem. Ve 4100 metrech na nás čekají neuvěřitelné výhledy na celé dlouhé údolí Manangu, za našimi zády se zdvihají Annapurny a někde v dálce před námi tušíme sedlo Thorung La, které máme stále v plánu překročit.
Odpoledne pro jistotu dokupujeme návleky a další rukavice. Majitel obchodu nás ujišťuje, že nejhorší sněhová pokrývka v okolí sedla již roztála a podle předpovědi jsou před námi ještě další 3 dny, než přijde další sněhová bouře, která by opět mohla na několik dnů uzavřít sedlo. Musíme si pohnout... U odpoledního čaje s Danielem  jsme však opět přesvědčováni o tom, že to nebude zase až tak jednoduché. Ráno potkal malou skupinku s průvodcem vracející se z chaty jen několik hodin chůze nad Manangem. Sníh je tam prý příliš hluboký a měkký, takže je chůze velmi vyčerpávající a tak to rychle otočili zpět...
Radši si jdeme ještě vyčistit hlavu do svahů nad vesnicí. Západ slunce pozorujeme ze svahu nad Manangem. Naproti nám se tyčí majestátní hory, na terasových políčcích okolo nás se pasou koně na posledních zbytcích zežloutlé trávy a pasáčci se vrací do vesnice okolo malé gompy ozářené posledními paprsky světla. Manang už je ve stínu hor a tak se tiše vracíme zpět. Cestou ve vesnici se ještě na dvacet minut připojujeme k několika dětem trénujících střelbu z luku. Budíme malé pozdvižení a tak náš boj s lukem a šípy brzy sleduje početné publikum. Do našeho malého domku se vracíme už skoro za tmy.
Paní domácí nám navařila úžasný steak z jaka a knedlíčky Momo! U zázvorového čaje rozebíráme naše budoucí plány s Danielem. Přidává se k nám ještě jeden mladý korejský pár, který jsme potkali přes den u ledovce. Rozhodujeme se spojit síly dohromady a překročit Thorung La společně. Ve více lidech se náš plán zdá být opět o něco lépe realizovatelný...
V 7 hodin ráno nás budí první slunce, klapání modlitebních mlýnků a modlitby z gompy na návsi. Opět s tězkými batohy vyrážíme z pohodlí příjemného hostince. Jen několik set metrů za Manangem se začíná cesta zvedat. Stoupáme do malé osady Tengi trůnící ve strmém svahu nad Manangem. Tengi je poslední vesnicí před sedlem Thorung La. Krátce nato míjíme odbočku k odlehlému jezeru Tilicho Tal a brzy překračujeme čtyřtisícovou hranici. Následujících několik hodin pochodujeme neustále do mírného kopce směrem k osadě Letdar, našemu dnešnímu cíli. Polední slunce nás nemilosrdně spaluje a rozpouští zmrzlý sníh z noci, takže náš pochod není příliš rychlý a pohodlný. Hned ráno jsme také opustili široké údolí Manang Valley a po celý den pochodujeme úplně jinou krajinou. Široké údolí vystřídalo úzké údolí se strmými svahy nad námi, hluboko pod našimi nohami burácí divoká řeka a Annapurny poprvé se před námi zjevuje nejvyšší vrchol Annapurny I. (8091 m). V půli dne překračujeme chatrný provazový most vedoucí nad říčkou vytékající z ledovců pokrývající západní svahy šestitisícových Chulu Peaks.
Osada Letdar je postavena na nádherné horské louce, která je v teplejších obdobích plná pestrobarevných květin. Teď se po široké zasněžené planině pouze prohání ledový vítr dokreslující pocit divočiny. Na chatu přicházíme až jako poslední. Naši kamarádi Daniel, Woochan i Jeesun vyráželi na cestu za svítání a tak už sedí u krbu a popíjí čaj...
Před námi je poslední den předcházející sedlo Thorung La. V plánu dnes máme pouze 6,5 kilometrů pochodu do nejvýše položené chaty na trase, Thorung High Camp. Sníh je ještě z noci zmrzlý a tak je po ránu pochod velmi rychlý a pohodlný. Krátce za chatou narážíme na stádo jaků pasoucích se na křovinách vylézajících z hlubokého sněhu. Jaci v nás vyvolávají příjemný pocit bezpečí. Dokud se prý pasou vysoko v horách, počasí je vhodné pro přechod sedla. Jakmile se začnou stahovat do údolí, přijde sníh. Řekl jeden moudrý pastevec...
Jsme již poměrně vysoko a tak se naše chůze zpomaluje. Napomáhá tomu také led a sníh tající pod našima nohama. Před polednem překračujeme další provazový most a před námi je několik set metrů nebezpečného terénu vedoucího skrz strmý svah plný sesuvů půdy. Přebíháme nebezpečný úsek a doufáme, že horské kozy nad nad námi neuvolní nějakou nevítanou lavinku kamení. Oblast sesuvů půdy krátce nato střídá zmrzlý sněhový svah za kterým už tušíme střechy chaty Thorung Phedi. Poslední třistametrový zmrzlý úsek procházíme s největší opatrností a poprvé si přejeme abychom měli zabalené mačky. Jak nám ale řekli v Kathmandu při vyřizování permitů: “No crampons, no problem”...:-)
Na chatě Thorung Phedi potkáváme Daniela. Není mu dobře z nadmořské výšky a tak se rozhoduje radši přenocovat ve výšce 4500 metrů než vysoko v High Campu. Domlouváme se, že se k nám na přechod sedla buďto připojí další den ráno nebo se jej pokusí překročit s průvodcem z chaty o den později. Posedáváme si tak na vyhřáté terase chaty, okolo nás ostré horské štíty, před námi mísa vydatných nudlí a teplý čaj. Prostě pohoda.
Je však třeba pokračovat na poslední úsek dne. Před námi je strmý zmrzlý kotel na jehož konci na nás snad čeká pohodlí chaty Thorung High Camp. Nohy jen nerady pochodují po zmrzlé cestičce klikatící se téměř kolmým svahem. Poslední úsek je na mapě jen několik metrů dlouhý, zato však překonává převýšení 320 metrů. V každé druhé zátočině zastavujeme a lapáme po dechu, abychom hned byli opět donuceni k další chůzi ledovým větrem pronikajícím do morku kostí. Díky odpočinku s Danielem jsme se opozdili a tak svahem šplháme již ve stínu hor a tiše se proklínáme za naši odpolední lenost.
Znenadání se za skálou na konci kotle objevují zářící okna chaty Thorung La High Camp. Ta je se svojí nadmořskou výškou 4850 metrů posledním možným místem k přespání před přechodem Thorung La. Za oknem už na nás mávají naši korejští kamarádi a krátce nato již sedíme ve vyhřáté místnosti u kamen krmených jačím trusem. Povídáme si dlouho do noci a poté co dojde palivo, odebíráme se do promrzlého pokoje zregenerovat těla před nejdůležitějším dnem našeho pochodu.
Naše původní plány vyrazit za svítání ztroskotaly hned na začátku. Venku je více než 20 stupňů pod nulou a poprvé je slunce na obloze zakryté mraky. Nikomu se ven do té zimy nechce. O hodinu později jen neochotně opouštíme pohodlí spacích pytlů a co nejpomaleji do sebe soukáme snídani, abychom oddálili ten otravný odchod z chaty.
Z Thorung High Camp je to mimo zimní období necelé 3 hodinky chůze. Co nás však čeká ve sněhu nikdo neví. Majitel chaty nás předchozí večer ujišťoval, že jsme za chvíli nahoře. On to dává za 1 hodinu. My pochodujeme první hodinu pouhých pár metrů od chaty. Cesta se motá okolo starých ledovcových morén neustále nahoru a dolu. Nadmořskou výšku nabíráme jen pomalu. Jeesun se necítí po předchozí noci příliš fit a tak musíme často zastavovat a odpočívat. Její partner Woochan nakonec přebaluje polovinu jejího batohu do svého, aby se náš postup urychlil. Vítězoslavně přitom předvádí 1 l skleněnou láhev plnou whisky, kterou koupil na letišti v Soulu na oslavu. Tak proto je jeho batoh tak pekelně těžký...!
Po hodině a půl pochodu nacházíme starou opuštěnou boudu  pastevců značící hranici pěti tisíc metrů. Slunce konečně svítí a i přesto, že je před námi stále více jak 400 výškových metrů, připadáme si jako bychom už měli sedlo za sebou. Cesta teď pohodlně stoupá svahem a díky častým silným větrům je zde sněhu poměrně málo a chůze je tak relativně jednoduchá. Užíváme si samotu, ticho a výhledy na okolní stěny Chulu Peaks, Putrun Himal, Thorung Peak a Khatung Kang.
Posledních 200 výškových metrů před cílem se však počasí rázem mění. Z druhé strany sedla začínají přicházet tmavé mraky a během okamžiku se začíná zvedat silný vítr. Rychle na sebe navlékáme všechno teplé oblečení a rukavice a snažíme se dostat co nejrychleji do sedla. Při silných poryvech je však chůze téměř nemožná - protivítr je příliš silný a navíc nám vmetá do obličeje oblaka sněhu, přes který není vidět na krok. Náš pochod se tak zpomaluje kvůli tomu, že jsme schopní jít pouze mezi jednotlivými poryvy. Náš cíl se zdá být stále v nedohlednu. Východní strana sedla není příliš strmá a tvoří ji několik menších kopečků. Za každým z nich si představujeme sedlo, ale vždy jsme vyvedeni v omyl. Když už to vypadá, že sedlo zmizelo z povrchu zemského a my do něj nikdy nedojdeme, najednou se před námi ukáže malá dřevěná budka a stovky modlitebních vlaječek. Jsme tu!
Vítr se na chvíli utišuje a tak je možné občas vylézt ze závětří za chatkou a užívat si výhledů. Před námi je hradba vysokých hor s dominantní osamocenou špičkou 8167 vysoké Dhaulagiri. Dole pod námi leží nejhlubší údolí na světě - Kali Gandaki - a 1700 metrů klesání až do cíle dnešního dne, Muktinathu.
Bojíme se, že bude cesta dolů v prudkém větru velmi vyčerpávající, ale nakonec je na západní straně klid. Prvních pár set metrů trochu bloudíme po okolí od jedné zlomené tyče ke druhé. Stopy bláznů, kteří sedlo překročili před námi jsou zaváty. S klesající výškou postupně odkládáme teplé vrstvy oblečení, užíváme si nádherné výhledy a těšíme se do údolí.
Druhá polovina sestupu klesá tisíc výškových metrů strmým svahem do malé osady Chabarbu na jeho úpatí. V těchto místech je asi zatím nejvíce sněhu z celého treku a tak se občas plazíme téměř po pas v prašném sněhu nebo se naopak kloužeme po zadku z kopce dolů. Během dvou hodin tak už sedíme u čaje u domku pastevců jen hodinu chůze od Muktinathu. Jsme šťastni, že jsme výstup i sestup v pořádku zvládli a těšíme se na večerní oslavu.
Muktinath je malá osada s překrásnými budhistickými kláštery postavenými na hranicích království Horního Mustangu. Díky poutníkům, kteří do Muktinathu často míří z celého Nepálu a Indie je zde mnoho možností ubytování a tak si po mnoha dnech nepohodlí poprvé dopřáváme kyblík horké vody, nezamrzlý záchod a hlavně úžasné steaky z jaka na večeři! Slavíme a jdeme spát až pozdě v noci. Už se těšíme na poslední den pochodu...
Před námi je poslední den putování okolo Annapuren. Po snídani se loučíme s Jeesun a Woochan. Oni odchází nejkratší cestou do Jomsomu, my máme ještě v plánu pochod vesnicemi podél hranic Horního Mustangu. Naší první zastávkou je malá osada Chhyonkar. Kamenné domky jsou naskládané těsně jeden na druhým tak, aby úzkým uličkám poskytovaly ochranu před nevlídným počasím. Ve bludišti uliček se jednoduše ztrácíme a musíme požádat místní děti, aby nám ukázaly cestu dál. Scházíme pohodlnou cestou, jak dělanou pro horská kola, směrem do údolí Kali Gandhaki. Po hodině chůze nás vítá prastará vesnička Jhong. V mých očích asi nejhezčí vesnice na této straně hor. Skrz kamenné domy vede rozbahněná hlavní ulice plná vrb. Na konci ulice je dlouhá prastará modlitební zeď Mani a na kopci stojí jako zuby trosky prastaré pevnosti, odkud jsou krásné výhledy na Dhaulagiri, Annapurny i zpět do sedla Thorung La a jedno z nejhezčích míst na jednoduchý oběd...
Kousek pod vesnicí začíná ubývat sněhu. Pochodujeme podél hranic zakázaného království Horní Mustang, které leží ve srážkovém stínu díky vysokým Annapurnám. Krajina se mění před očima. Přes údolí nalevo od nás jsou svahy hor plné sněhu a my pochodujeme po suché kamenité pláni, jejíž jednotvárnost jen sem tam naruší oschlé keříky.  Napravo od nás je široké údolí, ve kterém leží pro turisty zapovězené království. Někde v dálce tušíme podle kouře opevněné vesnice a o kus dál si představujeme hranice do Tibetu.
Po 5 hodinách chůze vyprahlou krajinou stojíme na okraji  zvětralých útesů. 200 metrů pod našimi nohami protéká divoká řeka Gandaki u které stojí prastará vesnička Kagbeni. U cesty napravo od nás trčí ze země rezavá značka zakazující vstup do Horního Mustangu bez platného (a pekelně drahého) permitu. Projdeme se pár kilometrů za značku vyfotit vyprahlé údolí Mustangu a strmou kozí stezkou sbíháme dolů do Kagbeni.
Přicházíme tak akorát, abychom ještě odchytili místo v posledním sdíleném jeepu do Jomsomu, který právě odjíždí. Za 30 minut už stojíme u brány malého letiště, odkud by nám zítra mělo odlétat letadlo do Pokhary. Ubytováváme se v prvním hotýlku vedle letiště a je nám tak trochu smutno, že už naše zimní dobrodružství končí...
Pokud byste se i vy chtěli pod Annapurnu podívat, můžete se k nám připojit třeba na podzim na tomto zájezdu.
 Všechny články a cestopisy