Jihem Rumunska - cyklodeník

Autor a foto: Renata Zemanová

Ze zájezdu: Přes Rumunsko na kole

S Kudrnou Jihem Rumunska jsme na kolech putovali výšinami i podhůřím Făgăraşe a Parângu. Opravdu bonbónek pro milovníky bajkování ve vysokých horách, kde šlapání vzhůru je odměněno parádními sjezdy dlouhými několik desítek kilometrů. Před námi se tyčí Făgăraş v celé své okouzlující kráse! No nečeká nás nic jednoduššího než jeho fyzicky náročný přejezd. Chystáme se pokořit toto pohoří po jediné vyasfaltované vysokohorské silnici v Rumunsku, proslulé Făgăraş Highway. V nesčetných serpentinách se můžeme nechat unášet výhledy do vnitrozemí. Po cestě nahoru několikrát nabíráme křišťálově čistou vodu z místních pramenů, je výborná! Po 32 kilometrovém stoupání, ve výšce 2.045 m.n.m. jsme dosáhli vrcholu u jezera Bâlea Lac. Na náš vkus tu je ale až moc přelidněno a tak si dosaženého vrcholu moc dlouho neužíváme. Rychle mizíme v útrobách tunelu, který ústí na druhé straně sedla. Teprve zde se pohoří Făgăraş rozbalí ve své plné kráse! Cesta dolů nám postupně otevírá pohled na okouzlující hory, na pastevce se svými stády ovcí a na vodopády. Každá serpentina je prožitkem a radostí. Na silnici na nás čeká průjezd stádem koz a hned další zatáčka nám přináší obraz klidně se pasoucího stádečko koní. Opravdu neskutečné a pohádkové! Nocujeme přímo pod zříceninou Drákulova hradu. Po večeři vyrážíme vzhůru po schodech. Vzhledem k blížící se silné bouřce je náš noční zážitek po výstupu nahoru několikanásobně umocněn! Silná noční bouřka a vytrvalý déšť nás ale nenechají po návratu spát. Většina z nás usíná až těsně nad ránem.

Na briefingu před autobusem, se dozvídáme plán další cesty. Prý se jedná o odpočinkovou etapu, jen s „malým zádrhelem“ na začátek. Jde o to trefit cestu přes kopec … do vesničky Seletracu. Je tam prý několik krásných prašných stezek, ale když chytneme správný směr, nemůže být problém. Světe div se ... byl! Po prvním pokusu u rumunského povozu a po druhém pokusu u žen na pastvě oslovujeme napotřetí místního žence (sekáče chcete-li) a doslova rukama-nohama se snažíme dopátrat správné cesty dolů. Juanovi je podle našeho odhadu necelých dvacet let, snaží se nám cestu naznačit a pak nakreslit. Jenže ukazuje směrem, kde cesta končí a byl jen prorostlý les. Vytahuji tedy Studentskou pečeť, nato Juan odhazuje brousek a kosu do trávy a jde s námi. Jedním krokem mizí v prorostlém lesíku. Tak tam byste totiž se vydali jen a pouze v případě, že byste si byli jisti, že tam má nějaká stezka být. No a když Juan ukazuje na čerstvou (po nočním dešti se většinou stopy smyjí, že jo?!?!) medvědí stopu, krve by se v nás nedořezal. Srandičky jsou ty tam a začíná boj o život. S našimi oři na zádech jdeme, co nám nohy resp. tretry stačí. Další den dojíždíme k městečku Voineasa. Je zde rušno protože bouřka a vydatný déšť minulou noc zaplavily ulice bahnem, takže lopaty a košťata jedou na plné obrátky. Doplňujeme zásoby ovoce, sladkostí, pití a konzerv. Dlouho se ale nezdržujeme, čeká nás jedna z nejkrásnějších částí našeho putování. Cesta proti proudu řeky k přehradě Lacul Vidru do nitra rumunských hor. Všude kolem nás krásné hluboké lesy. Od rána jsme vystoupali přibližně o 1.000 výškových metrů a nacházíme se přibližně ve výšce 1.300 m n.m. Hodnou chvíli se kocháme pohledem na přehradu. Po příjezdu na tábořiště jdeme na dříví, zima nás přinutila rozdělat oheň. Alespoň se všichni scházíme, povídáme a ti, co nepopíjí, hrají na kytaru nebo zpívají. Myslím, že tento večer byl tím nejkrásnějším. Jasné hvězdy nad námi, obklopeni horami, tekoucí řeka za hlavou. Prostě nádhera!

Vesnička Obârşia Lotrului je tábořištěm pro místní sběrače. Všude kolem jsou postavené přístřešky z větví, igelitů a plachet. Před každým z nich stojí otřískaná Dacia, hoří oheň a hrají si místní ušmudlané děti. V následujících dnech je v horách potkáváme. Sbírají zejména borůvky a houby. Místo je zajímavé tím, že stojí na rozmezí několika (různorodých) pohoří. A to Parângu, Căpăţâni, Şureanu a Lotru. Naše další etapa vede po travnatém pohoří Şurean. Plahočíme se po kozí stezce, která je technicky velice náročná, drkotáme se přes drny a vyjíždíme stopy v hluboké trávě. Všichni motáme nohy na Kašpárka. Následuje vrchol, na který se vysápeme z posledních sil, chvíli odpočineme, něco nafotíme … ale už se těšíme na sjezd. Kolo zabořené v trávě po náby, čekajíce náraz na drn každou chvíli z každé strany, balancujeme na svých kolech. Někteří se předvádí, a to dokonalými ukázkami z lekce létající muži na báječných strojích :-). Jeden den si také dáme bez kol s pěší procházkou po okolí. Nejbližší nejvyšší kopec v blízkém okolí je Vf. Bora 2.055 m n.m. Pěší skupinka se v polovině výstupu na vrchol zastavuje u salaše. Prvně nás zaujme pramen vody, hned po tom malá roztomilá štěňátka pobíhající v ohradě mezi kravinci. Za chvíli už ale máme pusy a tašky plné brynzy a v milém hovoru s místními jsme zataženi do rumunské horské reality. Cigarety a studentská pečeť platí v tomto kraji za tvrdou měnu! Vrcholek dobýváme po třech a půl hodinách stoupání v pohodové atmosféře plné vtípků. Výhled na Căpăţâni a klid na vrcholku je nám odměnou. Uleháme do trávy, kocháme se, někdo duchapřítomný dokonce s sebou má i dalekohled, a tak koluje napříč celou naší skupinkou.

Ráno zpět na hřebeni prorážíme snad stohlavé stádo ovcí. A až po pár kilometrech najdeme v klidu odpočívající pasáčky se psy a osly. Také vidíme stádo divoce se pasoucích koní. Překonáváme nejvyšší sjízdné rumunské sedlo Urdele (2.141 m) s luxusním výhledem na pohoří konce karpatského oblouku. Odměnou za další zdánlivě nekonečné stoupání (celkem 30 km) okolo je famózní osmnáctikilometrový sjezd do obce Ranca. Konečně civilizace! Dole nás hned praští přes nos neskutečné vedro, je přes 30°C! Po třech chladnějších dnech, kdy teplota v horách nepřesáhla osmnáctku, a nocích kolem nuly, je to pro naše těla velká rána! Navštěvujeme místní samoško-hospodu a vykupujme zde domácí pálenku, čokoládu a zmrzlinu. Pohodlně usazeni na přepravkách od sodovky a piva, s pocitem dobře vykonané cyklistické práce, debatujeme nejen nad naší skvělou pomalu končící dovolenou. Poslední rumunské odpoledne věnujeme nákupu ovoce a suvenýrů, přípravám na cestu a posezení v kavárně. Podhorský relaxační den zakončujeme návštěvou pravoslavného kláštera v Polovragi.

Poslední společná fotka před autobusem a vyrážíme domů. Rumunsko je překrásná země. Nekonečná pohoří na Vás dýchají neskutečným klidem, nikdo zde nikam nespěchá, vše řídí příroda. Lidé v horách jsou srdeční, upřímní, otevření a uvnitř čistí. Nikde nás nikdo neokradl, i když první noci uprostřed hor byly krušné. Až později nám někdo vysvětlil, že kdyby se nám cokoliv ztratilo, lidé by si viníka sami našli a zlynčovali ho. Nejvíc nebezpečně jsme se cítili v blízkosti civilizace a velkých měst. Na benzínkách se tak nějak nedařilo prodavačům vracet správně za nákup, kousek za hranicí na první pohled naprosto nevěrohodný “týpek“ se nám snažil prodat hodinky a dřevěné šachy za nekřesťanské peníze. Když do Rumunska tak určitě do hor a s Kudrnou.

Do Rumunska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...

Všechny články najdete zde...