Marákeš - berberská perla pod Atlasem

Autor a foto: Robert "Bazi" Bazika a Tomáš "Ochma" Procházka

Ze zájezdu: Maroko, Vysoký Atlas a Sahara

Tizi ´n Test, nejvyšší sedlo na silnici přes hory Vysokého Atlasu, měří 2.092 m.n.m. Nedaleké zasněžené štíty nejvyššího marockého vrcholu Jebel Toubkal se tyčí do výše 4.192 metrů, avšak vesničky v údolí leží hluboko pod klikaticí serpentin. Za poslední z nich se silnice napřímí, nabere dech a po další hodině jízdy končí před branami věhlasného Marákeše. Podobně sjíždějí z horských vesnic berberští obchodníci ještě dnes.

Do centra je nutno projít hned několika branami a za nimi se hustota lidí procházejících ulicemi prudce zvedá. Zdejší stará čtvrť se na první pohled od ostatních medín liší. Ulice jsou vzorně vydlážděné a domy rovněž neskrývají známky nedávných rekonstrukcí. Všude spousta krámků, obchůdků a restaurací nastražených pro turisty i noblesně vyhlížející domorodce. Obyčejné byty měšťanů se oblékly do nového hávu a slouží k ubytování turistů. Architektonicky však zůstaly zachovány. Třípatrové stavby s tradičním světlíkem uprostřed a nezbytnou střešní terasou. Středobodem veškerého dění v medíně je náměstí Džema El Fna. Nenachází se tu žádná převratná historická památka a během dne velké prostranství líně odpočívá. Jakmile se v podvečer slunce nakloní nad obzor, prožije každý den jednu z nejdramatičtějších proměn, které pasují toto místo na jeden velikánský cirkus a rej pod širou oblohou. Koho sem jednou přitáhne zdejší starobylý rituál, zvuky pouličních kejklířů a muzikantů, ten musí propadnout kouzlu tohoto místa. Město je už od pradávna v očích Maročanů nejen pouhým královským sídlem, ale své Perle pod Atlasem připisovali přívlastek města obchodu a radosti, zkrátka marockého Města měst. Berberští vesničané z jihu sem odjakživa scházeli z hor, aby prodali své zboží a za utržené peníze si užili trochu zábavy. Už tehdy bylo náměstí spolu se sousedními souky (trhy) centrem prodejců, řemeslníků i kupujících měšťanů. Každý večer, stejně jako dnes, se prostranství naplnilo muzikanty s tradiční berberskou hudbou, břišními tanečnicemi, artisty, kejklíři, prodavači vody, zaklínači hadů atd., kteří se dlouho přes půlnoc starali o rozptýlení příchozích a samozřejmě o nějaký výdělek. Dnes jsou tyhle atrakce určeny především turistům, i když nutno přiznat, jen diky nim tahle tradice mohla přežít v takovém měřítku do současnosti Artisté, oděni do půl pasu v lesklých „boxerských“ kalhotách, předvádějí prostné sestavy plné přemetů, salt a přeskoků prokládaných pohybovými vložkami v berberském rytmu. Zaklínačů hadů nabízejí strkání nějaké jedovaté potvory do úst, případně omotávání plazů kolem krku. Muzikanti a tanečníci v jedné osobě jsou předpisově nastrojeni do zářivých berberských krojů, které by jinde člověk neměl možnost vidět. Mistrnost, s jakou zvládají své bubny, speciální chrastítka a vlnění celého těla, při němž otáčejí chocholkou na své čepici, se také jen tak nevidí. O peníze tu jde „až v první řadě.“ Každá estrádní skupina má mezi sebou specialistu na výběr poplatků, který jako ostříž sleduje všechny turisty dřímající foťák, nebo se podezřele dlouho motají kolem. Jakmile cvakne spoušť okamžitě vystartují a nekompromisně vyžadují poplatek. Chytnou vás za šos a nepustí, dokud pár dirhamů neskončí v jejich kapse. Kolik usmlouváte tolik. Nikdo si není úplně jistý, kdy a jak Džema El Fna vzniklo, dokonce ani co znamená její jméno. Obvyklý překlad zní: „Sněm mrtvých“, což je vhodný epický název, ale na první pohled moc nekoresponduje s děním, které je tu k vidění. Odkazuje zřejmě tradici, podle které se zde vystavovaly hlavy popravených povstalců a zločinců. Do 19. století se zde přes den skutečně popravovalo. Slovní spojení však spíše znamená „Mešita (Djemma je slovo pro sněm i mešitu) ničeho“, což připomíná neuskutečněný plán Saadů postavit zde obří mešitu.

Ať už je to jakkoli, náměstí jako otevřený prostor mezi původní kasbou a souky plnilo svou dnešní roli hned od prvních dnů založení města. Často bylo ústředním místem povstání a každých pár let se objevily plány přemístit ho někam jinam za městské zdi. Ale marně. Poslední pokus provedla první nezávislá vláda Maroka v roce 1956, která zde otevřela obilný trh a ze zbytku náměstí se snažila udělat parkoviště. Plán však vydržel pouhý rok. Turismus začal upadat a bylo zřejmé, že náměstí má své společenské místo v životě měšťanů a nezbytný odkaz minulosti. Bez Džema El Fna by byl Marákeš jen dalším marockým městem. Polovina náměstí je vyhrazena stánkařům s občerstvením. Kopce ovoce, zeleniny, nepřeberné množství oříšků, datlí, několik druhů pomerančových šťáv a pak teplé pokrmy, radost pohledět. Od tradičního kuskusu, přes opékaná masa všech druhů, včetně ryb, šneků, škeblí a různých jiných potvor na sto různých způsobů. Z kotlů, pánví, hrnců a topenišť stoupá dým a vůně lákavých orientálních chutí. Na velkých stolech jsou srovnány do komínků hory těch nejroztodivnějších pochutin. Stačí jen zasednou na lavice dokola stolu a za docela levný peníz si nacpat břicho k prasknutí.

Přesný rok založení Marákeše je sporný, bylo to někdy v polovině 11. století. Tehdy mělo spíše podobu tábora a trhu s ksoury, později opevněného města, tvořícího se kolem tábora. Zakladatelem města byl Youssef Ben Tachfine, neúnavný vojevůdce, který dobyl severní Maroko za dva roky a pak zaměřil pozornost na Španělsko. Proto na výstavbě nového města, královského paláce, lázní a mešit pracovali nejzručnější řemeslníci ze španělské Cordóby. Následná dynastie Almohadů vyplenila v roce 1147 město během tří dnů. Svou moc rozšířili až k Lybijskému Tripolisu a Marákeš stále zůstal elitním městem jejich impéria. Poprvé zažil své nejbohatší období. Prodávaly se zde italské a orientální látky, stavěly se nové kasby a vyrostl i největší monument celého města, obrovská mešita s minaretem – Kotubia. Na královský dvůr přijíždělo velké množství učenců a básníků z daleké Evropy Zlaté období města netrvalo déle jak dvě staletí. Po rozpadu impéria upadl Marákeš do zajetí občanských válek a kolotoče drancování, hladomorů a chátrání. Posledním obdobím povznesení města byla vláda Saadů v 16. století. Tehdy byl postaven palác El Badi, největší a nejbohatší stavba v Marákeši. Srovnán se zemí byl až posledním marockým imperiálním velikánem, sultánem dynastie Moulay Ismailem, který dal před Marákešem přednost Meknesu. Za vlády Francouzů se na chvíli opět usmálo na Marákeš štěstí. Také díky vlně přistěhovalců z Atlasu se město celkově změnilo, rozšířilo a později s podporou vlády a přívalu turistů také zmodernizovalo.

Na rozdíl od Fesu, se kterým po dlouhá staletí soupeřilo o titul hlavního města, je Marákeš mnohem víc zakotven v přítomnosti než minulosti. Po Casablance je druhým největším městem Maroka a jeho jeden a půl milionová populace stále narůstá. Má dnes prosperující průmyslovou zónu a je nejdůležitějším administrativním a obchodním centrem jižního Maroka. Na druhou stranu, ne vše jenom kvete. Podobně jako v celé zemi, i zde existuje velký problém s nezaměstnaností a chudobou. Ani Marákeš se nemůže zbavit slamů a přistěhovaleckých čtvrtí, avšak běžný návštěvník centra města si těchto jevů ani nevšimne. Pokud ovšem například neproklouzne za vysoké zdi městských hradeb do místních koželužen. Postavit je až na samém okraji medíny bylo velmi prozíravé, neboť pronikavý zápach by se dal skoro krájet. Podobně jako ve Fesu, i tady se chlapíci ráchají v betonových zkružích spolu s činěnými kůžemi. Pracovní postupy a hygienické podmínky se za ta staletí nijak nezměnily, pouze původní přírodní činidla a barviva nahradily chemikálie. Styk s karcinogenními preparáty pracujícím na zdraví moc nepřidá. Vůně z pekárny je příjemnou změnou. Pekař právě otevírá dvířka staré velké pece, ale koupit aspoň jeden zlatavý voňavý bochník není možné. „Všechny podnosy, co vidíte si přinesli lidé z okolí. Oni sami si připraví těsto, uhnětou syrový tvar chleba, přikryjí jej plátěným ubrusem a přinesou sem.“ „A jak poznáte, komu který bochník patří, když je nasázíte do pece?“ „Musíš být chytrý chlap jako já a pamatovat si kam co dáváš!“ Minaret Kotubie nelze přehlednout, ať přicházíte do centra z kterékoliv strany. Nachází se v perspektivě několika příjezdových cest končících na křižovatce před mešitou a navíc hravě převyšuje veškerou okolní zástavbu. Je téměř sedmdesát metrů vysoký a za jasného rána je prý vidět z okolí na míle vzdáleném od města. Práce na minaretu započaly roku 1150 a byly dokončeny až o půl století později. Stále je nejstarší a nejzachovalejší ze tři velkých almohadských věží (Hassanova věž v Rabatu a Giralda v Seville). Svými proporcemi šířky k výšce 1:5 se stal vzorem klasickému marockému stavitelskému stylu minaretů. Nechybí široký keramický pruh mozaiky u vchodu, zoubkované cimbuří vyrůstající z vrcholu, ani vrcholová věžička, odkud muezzin svolával věřící k modlitbě. Zdobení na stěnách minaretu musí mít z každé strany jiný motiv. Na vrcholku minaretu sedí tři měděné koule, jež jsou opředeny mnoha legendami, které souvisejí většinou se zásahem nadpřirozených ochránců proti zlodějům. Tvrdí se, že byly původně zlaté a byly darem od manželky Yacouba El Mansoura, která se kála za tříhodinové přerušení půstu o Ramadánu. Že by byly taky ukradeny? Stavební kameny, ze kterých je věž postavena se směrem vzhůru se zmenšují. Lze si toho všimnout jen při pozorném obhlížení. Původně byl totiž celý minaret pokryt omítkou a dekorace v jednotlivých patrech byly na stěnách pouze namalované. Naštěstí se nedávno úřady rozkývaly k očištění a rekonstrukci věže, takže dojem z jejího vzhledu je dnes velmi pozitivní. Jak už je v Maroku zvykem, drtivá část královského paláce je oku běžných pozemšťanů nedostupná, i když tam král trvale nesídlí. Jedinou zdejší výjimkou jsou Saadské hrobky. Poté, co byly zazděny sultánem Moulay Ismailem, který zbořil celý přiléhající palác El Badi, stály polorozpadlé a polozapomenuté až do začátku minulého století. To, že hrobky unikly systematickému sultánovu plundrování, bylo pravděpodobně dáno jeho pověrčivostí, neboť se spokojil se zničením celého okolí kromě temného vchodu ze strany přilehlé mešity. Jen díky tomu mohli být ve zdejším mauzoleu pochováváni i pozdější prominenti různých dynastií. Hrobky objevili teprve Francouzi z jednoho leteckého snímku města. Po rekonstrukci patří k nejvýznamnějším městským památkám a podle toho jsou neustále plné turistů. Na závěr nelze minout rozsáhlé nákupní centrum, marákešské tržiště. Asi žádná medína v Maroku neoplývá tak širokým spektrem souků, tedy dílniček řemeslníků a krámků prodejců s daným zbožím a zároveň málokterá nabízí tolik rozličných druhů krámků se suvenýry. Přestože se může zdát být nasměrována pouze směrem k turistům, spektrum zboží je tak široké, že zde v hojném počtu nakupují i domorodci. Nachází se zde souk s látkami, vlnou, ovčí kůží, lékárnickými potřebami, sídlí zde i měditepci, barvíři, tesaři, kováři, brašnáři, prodejci kůží, šperků, koberců, pantoflí a dokonce i vína. Nebo si můžete nechat obnaženou kůži ozdobit „tetováním“ henou a tradičními berberskými vzory, které ji prý vydrží celý měsíc. Zásady nákupu jsou podobné jako všude jinde, jen prodejci jsou o cosi dotěrnější a neúnavnější. Jakmile projevíte jen pohledem o zboží zájem, už se ho pravděpodobně nezbavíte. Vyvolávací cena je v poměru s jinými městy vyšší, ale když ji usmlouváte na třetinu, dostanete se do uspokojivého uchlácholení výhodného nákupu. Na to obchodník spoléhá, neboť stále má ještě padesátiprocentní zisk. Pracovní síla berberů na venkově je stále ukrutně levná a většina zaplacené sumy jde do kapsy obchodníků a prodejců. Den se naklonil a z přilehlého náměstí Džema El Fna je opět slyšet hudba. A jak říkají domorodci: Kdo jednou pozná jeho kouzlo, bude se sem vracet zas a znovu.

Do Maroka se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...

Všechny články najdete zde...