Na cizí půdě mezi svými

Autor a foto: Jitka Glosová

Ze zájezdu: Rumunský i srbský Banát, Výprava do Banátu

Vždycky jsem záviděla Brazilcům, které jsem poznala na Erasmu v Portugalsku. Jedou si přes půl světa do cizí země, a přesto se cítí, tak nějak doma, mluví totiž stejnou řečí. Až teď jsem poznala jaký je to pocit, procházet se po neznámých ulicích, kde Vám na pozdrav s úsměvem odpovídají stejným jazykem. Jsme v Banátu, v rumunské části, kam téměř před 200 lety odešly české rodiny za vidinou lepšího života. Že ale opak byl pravdou a z velké části (té technické a průmyslové) pravdou stále zůstává – to se dočtete v každém průvodci, o tom, ale dnes psát nechci.

Zavedu Vás alespoň psaním mezi místní, do zdejších krajů a mravů. Rozhodně ale stojí za to, vše vidět, cítit, ochutnat a prožít si na vlastní kůži. Za tímto cílem sem jede vícero českých (případně slovenských a polských) skupin. Ne všichni ale ctí nepsané zákony, které platí pro návštěvníky Banátu. Někteří se chovají hlučně, zbytečně se předvádějí jak penězi, tak vybavením a nerozumí pravidlu, které praví – poznávej, ale šetrně – užívej, ale skromně. Nechceme zde vyčnívat, ale splynout. Tady vůbec dvojnásob platí, chovejte se tak, jak byste chtěli, aby se turisté chovali u Vás. Pokud se naladíte na místní Banátskou notu, která je „šmrnclá“ Balkánskou pohodou, místní Vám na pozdrav odpoví s úsměvem. Dáte-li se s nimi do řeči, dozvíte se více než pár strohých informací z knížek. Obyvatelé Svaté Heleny jsou milí a přátelští lidé. Jsou velmi pracovití, to jde znát z rozdílů mezi čistě rumunskou vesnicí a vesnicí českou (banátskou). Jednou z obyvatelek je i panímáma Táborská, která je široko daleko nejlepší vypravěčkou historek z tamních dějin a pamětí. Je to žena činu! Je manželkou, matkou, babičkou i prababičkou. Chová kozy (její stádo čítá asi 100 kusů), krávy, koně, prasata, kuřata, hrdličky i psy a kočky. S rodinou obdělává několik polí, kde pěstují obilí a další zemědělské plodiny. Takové „malé“ hospodářství není ve zdejších končinách výjimkou. Panímáma je přívětivá k turistům a zdejším lidem je dozajista hodně oblíbená. Z jejího vyprávění každý pozná, že jsou místní ženy jak silné fyzicky, tak odolné psychicky a také dosti skromné.

Pracovitost a zanícenost pro víru v dobro z nich jen čiší.  Ale i sama panímáma s humorem dodává – „už to není jako dřív. Dnes mladí řeknou, že jdou na pole – že jdou pracovat. A šmankote, jaká práce! Vždyť tam sednou pod strom a čekají na traktory a kombajny, … to není jako za nás.“ Rozčiluje se, ale oči se jí při tom smějí. Těžko uvěřit, jak se v rodině Táborských všechno stíhá. V průběhu hodinky lidového vyprávění jsme si prohlídli zvířata a ochutnali domácí kozí sýr a zapili to vynikající domácí slivovičkou. Všechny tyto produkty jsme si mohli koupit téměř „za pusu“ ke svačině na další den. A taky že jsme to udělali! Jen ta pálenka postupně začala ukazovat dno již po setmění téhož dne, když jsme usedli do trávy a naladili struny na sladkých dřevech.

Ten klid, který panoval, ten by se dal snad i krájet. Jenom cikády a cvrčci zpívali, stromy šuměly a naše cestovatelská srdíčka se tetelila. V takové kráse je snad i škoda stavět stan, napadlo mě. Uvelebili jsme s tedy ve spacácích na karimatkách přímo pod hvězdnou oblohou a ještě než jsem stihla usnout, proletělo mi hlavou, že čas se tady nezastavil, žije se zde více než v našich „velkoměstech“, jen v jiném tempu. V tempu, kdy si stihnete vychutnat každou jednu minutu, ne jako když Vám pracovní týden prosviští mezi prsty a Vy ani nevíte, jak se to stalo. Tady v Banátu je škoda sledovat hodinky nebo kalendář, až přijde zima, poznáte ji podle sněhu a mrazíků, až nastane ráno, poznáte ho podle paprsků a kokrhání kohoutů. A nastalo.

Vzduch voněl a louka i obloha řvaly! Teda myslím jejich obyvatelé – hmyz a ptactvo. Po snídani jsme se vydali na nedělní mši. Až tam půjdete Vy, zahoďte prosím fotoaparáty, kamery, mobily i přehnaně outdoorové oblečení. Nechcete být přeci za strašáky tam, kde lidé Banátští chodí v krojích a nažehlených šatech. Ve Svaté Heleně jsou kostely dva, jeden baptistický (víra převzatá od rumunů) a jeden katolický. V obou se věří v jednoho Boha a káže z Písma Svatého. Někteří se hlásí k jedněm, někteří k druhým. Baptistický kostel má svůj mandolínový orchestr, doplněný o harmoniky, kytaru, flétny a housle a celkem čítá kolem třiceti členů.

Do Rumunska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...

Všechn články a cestopisy