Rumunsko: Láska na celý život

Autor a foto: Petr Skácel

Ze zájezdu: Cernei, Mehedinți a Banátské hory

Do Temešváru jsme dorazili nad ránem.
„Vole, vstávej!“ budím Jakuba, který mi ve spánku oslintal celé rameno a teď se s mručením
protahuje a protírá si oči.
Vylezli jsme z autobusu a postáváme se skupinou dalších cestujících v šeravém úsvitu. Všichni
jsou ospalí, ale dívají se na nás, dva mladé blbce ze Západních Čech, přívětivě.
„Tak co kluci, jste tu na přechod nebo za poznáním?“ ptá se postarší pán s brýlemi.
„Na přechod,“ zahučím a snažím se u toho nezívat.
Pán se chce evidentně ještě na něco zeptat, ale celá skupina se dává do pohybu.
Nad ztichlým náměstím krouží hejna holubů, které krmí obyvatel nejbližší lavičky. Sleduji muže,
jak ptákům hází drobty a ti usedají kolem kašny, dokud je turisté, ve snaze získat co nejlepší snímek,
zase nevyženou do vzduchu.
Procházíme kolem pravoslavného kostela a průvodci nás přivádí na květinový trh. Ženy nad
záplavou barev a vůní pookřejí, muži jdou zkontrolovat blízké stánky se sýrem a uzeninami.
„Dal bych si kafe,“ říká Jakub a tak se vracíme na náměstí, kde se otevřela první kavárna.
Město se pomalu probouzí k životu.

Cernei

Asi v deset jsme vyrazili z Temešváru směr Plugova. Cestou jsem přemýšlel, co si nechám v
autobusu, abych odlehčil batoh – koneckonců jsou to jen dva dny, než se zas potkáme s civilizací.
„Co kdybychom spali pod širákem?“ navrhnul Jakub, jako by mi četl myšlenky.
„Neblbni, vole, bude pršet a co pak?“
„Budeme mokrý,“ odpověděl, ale stan, který sdílíme, z batohu nevyndal. Já jsem za odměnu
z krosny nevyhodil nic ze společných zásob, dokonce ani pánvičku, kterou sice považuju za zbytečnou,
ale Jakub tvrdí, že v ní bude smažit cibulku se slaninou.
„Tak přechoďáci, za mnou!“ zavelel Průvodce jen pár minut poté, co nás autobus vyklopil na
konci Plugové.
„Jeho lýtka bych chtěl mít,“ usoudil Jakub, když si borec hodil na záda batoh a vyrazil do kopce
lehkým krokem. Závistivě jsem přisvědčil, ale brzy nás Průvodce přestal zajímat, protože mezi bandou
zálesáků, jedním vysloužilým hasičem a dvěma zamilovanými páry protančila půvabná Rusovláska a
bez námahy s Průvodcem srovnala krok. Vyměnili jsme si s Jakubem krátký pohled.
Na naše první tábořiště jsme dorazili krátce před západem slunce. Zatímco Jakub stavěl stan (a
jak jsem se později dozvěděl, nejen svůj), vyrazil jsem s několika dalšími chlapy do lesa pro dřevo. Po
večeři, která se skládala z kuskusu, mrkve a osmažené cibulky se slaninou jsme si posedali kolem
ohně ve snaze trochu se seznámit s ostatními; zpočátku jsme všichni byli nesví, ale hovor se rychle
rozproudil a za chvíli už jsme si vyměňovali historky ze života a dovezený alkohol.
„A co že tak sama?“ Jakub si přisedl k Rusovlásce a podal jí lahev slivovice, zatímco já se
nezmohl na víc než nesmělé pohledy.
„Měla jsem jet s přítelem,“ odpověděla, vědoma si toho, že má veškerou naši pozornost, „ale
rozešli jsme se,“ dodala s úsměvem, načež se zvedla a popřála nám dobrou noc.

Baile Herculane

Druhý den jsme hned ráno sešli do kempu, kde jsme nechali věci, a vyrazili jen nalehko na
Domogled. „Vánek,“ komentoval výšlap Jakub, kterému se se shozeným batohem vrátilo sebevědomí. Ignoroval jsem ho a soustředil se na to, abych vystačil s dechem, protože cesta nahoru nám podle Průvodce bude trvat tři hodiny a mně bylo jasné, že to nebude zadarmo. Asi po deseti minutách stoupání to došlo i Jakubovi a tak přestal vrkat s Rusovláskou, které rovněž námahou červenaly pihovaté tváře, a v pokorném tichu se zařadil vedle mě.

Lesní pěšina postupně přešla v divočejší stezku vinoucí se po skalkách a já musel odpočívat
stále častěji. Přiznám se, že na moment jsem se proklínal, že jsem sem vůbec lezl.
„Že jsme se na celý Rumunsko...“ začal Jakub, ale pak se kolem nás mihly rusé vlásky a už jsme
zase byli šohajové a šplhali o sto šest.
Najednou jsme se ocitli na hřebeni. Stráně pod námi byli poseté květy a kousek od vrcholu se
ve větru třepotala rumunská vlajka. Když jsme k ní došli, pochopil jsem, proč se téhle hoře říká
Domogled – přes hluboké strže, zelené lesy a modré hory je z ní možné dohlédnout až domů, do
Čech.
„Kluci, dáte si sušenku?“ nabídla nám Rusovláska.
Vzal jsem si polomáčenku, sedl si k ostatním a v tu chvíli jsem si pomyslel, že jsem nikdy neměl
lepší nápad, než jet na čundr do Rumunska.
Než se slunce začalo klonit k obzoru, sestoupili jsme dolů, do lázní Baile Herculane. Přestože
stále patří k oblíbeným letoviskům, dojímaly mě zejména staré budovy, na nichž je patrné, že zlatou
éru město zažívalo během druhé poloviny 19. století, kdy se sem sjížděli dámy a pánové z celé
Evropy. Představoval jsem si ženy se štíhlounkými pasy a kolovými sukněmi, jak se slunečníky
v drobných ručkách korzují po promenádě a zasvěceně mluví o nejnovější opeře George Enesca a
pány, kteří v cylindrech a fracích diskutují ve stínu velkých kaštanů budoucnost Rakousko-Uherka a –

„Ty vole, já mám hlad, že bych brečel,“ oblaží mě zprávou o stavu svého žaludku Jakub a tak
jsme zamířili zpátky do kempu.
„Nepůjdete se na chvíli naložit do lázně?“ lákal nás po večeři Průvodce do horkých pramenů.
„Teď?“ opáčil jsem s pohledem upřeným na tmavnoucí oblohu.
„Teď je to nejlepší,“ ujistil mě rozesmátý kluk a doporučil, ať si s sebou vezmeme ručník a
vychlazené pivo.
Vypláchli jsme z ešusů zbytky těstovin, navlékli se do plavek a zamířili k termálům, které
vyvěraly hned za naším tábořištěm. Na rozdíl od ledové řeky, kterou tekla kolem, byly horké prameny
skutečně horké a v příjemném vlahém večeru s vychlazeným pivkem a dobrou partou, to nemělo
chybu. Zábava trvala asi hodinu a půl, pak se postupně začali všichni zvedat, aby si po dnešku
odpočali. Nakonec jsme tam zůstali jen já, Jakub a Rusovláska.
„Labuť,“ řekla dívka a teprve, když jsme s Jakubem očima propátrali zčernalou řeku, nám došlo,
že ukazuje na oblohu.
„No jo,“ souhlasil jsem, ačkoliv jsem netušil, které seskupení hvězd má v té myriádě třpytivých
bodů, na mysli.
„Támhle je Velký vůz,“ zaperlil jsem.
„Nalevo od něj Cassiopeia,“ přidal se Jakub, který znal přesně o jedno souhvězdí víc než já.
„Opravdu! Hed vedle Persea, Andromedy a Cefa,“ řekla Rusovláska a my s Jakubem jsme jen
moudře přikyvovali. Nevím, jestli nás prohlédla, nebo byla unavená, ale když skončila přednášku
z hvězdopravectví, s tichým šplouchnutím se zvedla a popřála nám dobrou noc.
„Tak co, půjdeme?“ zeptal se Jakub, když nám dívka zmizela ve tmě.
„Jdeme,“ zavelel jsem a odtrhl oči od blikajících hvězd.
Ponicova
Hned ráno nás v Baile Herculane nabral autobus i s členy přidruženého poznávacího zájezdu.

„Tak co, chlapci, dáváte si do těla?“ přisedla si přes uličku mohutnější babi, kterou jsem si
nepamatoval. Když jsem na tuto skutečnost upozornil, vysvětlila nám, že si místo vyměnila s jedním
pánem.
„Mně se dělá vzadu v autobuse špatně. To víte, když se člověku v mém věku udělá zle, to už
není žádná legrace. Vy to ještě ani vědět nemůžete, protože jste takoví mladí, vám je ještě hej, ale až
vám jednou bude tolik, co mě, budete rádi, když ráno vůbec vstanete...“ rozohnila se bábi a než jsme
dojeli k přehradě Železná vrata, už jsme znali všechny její zdravotní problémy – i ty, co neměla, ale
jistě brzy mít bude.
„Panebože, to je nádhera!“ zvolal Jakub, jen co vylezl z autobusu, ukazuje na obrovskou sochu
vytesanou ve skále.
„Musím si to vyfotit dřív, než tam budou ostatní!“ křikl ještě přes rameno na naši novou
kamarádku a snažil se spasit útěkem. Zbabělec.
„Tak já abych snad taky šel,“ vzal jsem do zaječích i já, když jsem viděl, že se bábi nadechuje
k další přenášce.
„Uvidíme se v klášteře,“ dodal jsem omluvně a doběhl Jakuba.
„Ta mi dala víc než ten dvoudenní přechod,“ oznámil mi a mechanicky cvakala foťákem. Král
Decebal, který se tyčil nad Železnými vraty, jež zadržovala mohutný tok Dunaje, jeho počínání
s pohrdáním přehlížel.
Po prohlídce malebného kláštera jsme zamířili k jeskyni Ponicova. Těšil jsem se, protože
Průvodce nám slíbil rozsáhlý jeskyní komplex s průchodem až k Dunaji, kde se můžeme vykoupat.
„Máš plavky, nebo se budeš koupat jen tak?“ zahájil konverzaci žoviálně Jakub, jen co jsme
srovnali krok s Rusovláskou.
„Nech se překvapit,“ mrkla na něj a přehopkala po kamenech přes rozvodněný potok. Když
zůstala na druhé straně stát, srdce mi poskočilo, protože jsem zadoufal, že čeká na nás. Omyl.
Rusovláska čekala na naši novou kamarádku.
„Pojďte, pomůžu vám!“ křikla na bábi a natáhla k ní ruku. Přeměřil jsem si její útlou paži,
potom bábiny rozměry, pohledem vyhledal Jakuba, který se tvářil, že tam není, v duchu jsem zaúpěl a
natáhl se o něco dál než dívka.
„Nech to na mě, přeci jen mám víc síly.“
„Díky, jsi vážně gentleman!“ vysloužil jsem si svým rytířským chováním oslnivý úsměv.
Pak se dívka otočila a plavným krokem zamířila s Jakubem k jeskyni, zatímco já jsem chytal
statnou matronu.
„Nebojte se a skočte!“ volal jsem, přestože jsem se bál zcela určitě víc, než ona.
Nakonec ale bábi doskočila docela šikovně, takže jsem ji jen přidržel, aby neztratila rovnováhu
a doprovodil ji k ústí jeskyně.
„Dál bych vám jít úplně nedoporučoval, může to být nebezpečné,“ obhlížel jsem slizké příčky
žebříku vedoucího do hlubiny země.
„S tebou, mladíku, já se ničeho nebojím,“ ujistila mě bábi a začala se soukat dolů.
Ježíši Kriste, co já tu budu dělat, jestli mi tu sebou babka švihne, dovolával jsem se boží
pomoci. Zabralo to; bábi dorazila v pořádku na dno jeskyně. Tam zjistila, že nic nevidí a potřebuje mě
a moji baterku, aby se dostala k Dunaji, kde se chce vykoupat. V duchu jsem napočítal do dvaceti, pak
se usmál, rozsvítil a nabídl jí rámě.
Došli jsme spolu až na druhou podzemního komplexu. Cestou jsem sledoval obrovské balvany,
průrvy ve skalách, krápníky všech tvarů a velikostí i vyděšené netopýry, kteří nám kroužili nad hlavou,
zatímco jsem se dozvěděl všechno o bábině jezevčíkovi, kterého teď hlídá doma její sestra, o
vnoučatech, s nimiž má jen samé starostí, i o manželovi, který před dvěma léty zemřel a ona tak
zůstala docela sama. Teprve v tu chvíli mě napadlo, kolik dní, týdnů a měsíců asi tahle paní strávila
v tichu a jak vzácná pro ni musí být společnost někoho, kdo jí naslouchá. Když mě požádala, abych jí
podržel ručník, za nímž by se mohla přestrojit do plavek – prý jí připomínám nejmladšího vnuka –
souhlasil jsem.
„Ale ne abys koukal!“ varovala mě s výstražně vztyčeným ukazovákem.

Ujistil jsem ji, že ji šmírovat nehodlám, a zatímco před sebou držel osušku jako plentu, očima
jsem hledal Rusovlásku. Nebyla tam.
„Tak co, ty do vody nejdeš?“ zeptala se bábi, když byla s převlékáním hotová, jako bych měl čas
se přestrojit.
„Možná příště,“ mávl jsem rukou, sedl si na břeh řeky a díval se, jak se bábi spokojeně cachtá
v Dunaji.

Známana

V Ponicové jsme se zdrželi a do Eibentálu jsme se dostali až pozdě odpoledne, takže jsme
rovnou vyrazili s plnou polní na vrchol Zámana. Byl jsem unavený, ale šlo se mi lehce, snad proto, že
bylo takové ticho. Jakub se zasvěceně o něčem bavil se skupinkou zálesáků, kteří šli pět kroků za
mnou, zamilované páry si o něčem tiše vyprávěly vzadu a Průvodce šel s Rusovláskou několik metrů
přede mnou. Dívka se najednou zastavila, vytáhla z batohu pití a pila přesně tak dlouho, než jsem ji
došel.
„Jak se ti líbila jeskyně?“
„Dobrý,“ odpověděl jsem, „dost dobrý. Koupala ses?“
Zavrtěla hlavou a v očích jí pobaveně zablýsklo:
„A ty?“
„Nějak jsem neměl na koupání chuť.“
Chápavě pokývala hlavou, ale nakonec to nevydržela a rozesmála se:
„Ta paní si tě opravdu oblíbila.“
„Prý jí připomínám vnuka nebo co.“
Rozhovořila o své babičce, dědečkovi, rodičích, bratrovi a tak vůbec a než jsme vylezli na
salaše, měl jsem celkem jasnou představu o dívce, kterou jsem měl před sebou – a líbila se mi čím dál
tím víc, zvlášť, když jí profil ozařovaly měkké, růžovo zlaté paprsky podvečerního slunce.
„Jsi neuvěřitelně krásná,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem se stačil zamyslet nad tím, co říkám.
„Myslím, jako uvnitř. Teda navenek taky,“ snažil jsem se zachránit, co se dalo, ale akorát jsem
se do toho zamotával čím dál tím víc.
Podívala se na mě a oči se jí třpytily jako dvě hvězdy:
„Děkuju,“ usmála se. Pak si vybrala místo na okraji tábořiště a rozbila stan.
Když jsme se všichni zabydleli, ukázal nám Průvodce, kde nabrat pitnou vodu. Pramen vyvěral
z podzemí do velkého zrezlého vagonu, který snad kdysi sloužil v jednom z dávno zapomenutých
uhelných dolů, jichž bylo v celém banátském regionu několik.
„Odvážní se tu můžou vykoupat,“ poklepal na kovový bok vozíku, nabral si vodu, a když jsme
měli všichni plné lahve, odvedl zase zpátky na tábořiště.
„Jdu to risknout,“ sebral jsem mýdlo a ručník s vědomím, že nejspíš páchám sebevraždu
umrznutím, ale na koupel jsem se už tři dny těšil a vzdor okolnostem jsem si ji nehodlal nechat ujít.
„Jak myslíš, vole,“ posmíval se mi Jakub, který se už okoupal v Dunaji, a nabídl se, že zatím
uvaří čočku, ať se mám čím zahřát.
Přešel jsem travnatou louku a slezl zpět do lesa k rezavému vozíku. Jak se sem asi dostal?
Rozložil jsem na padlou borovici ručník a začal se rychle svlíkat; na večer zas takové horko nebylo.
„Nechceš umýt záda?“ objevila se za mnou Rusovláska jako duch – nebo spíš víla – a
v dohořívajícím světla dne klidně sledovala moji nahotu. Chvíli jsem nevěděl, co na to říct. Přece sem
nemohla jít jenom kvůli tomu, aby mi umyla záda, ujišťoval jsem sám sebe několikrát, než jsem se
odhodlal odpovědět podle pravdy:
„To by bylo báječné.“
Když jsme se vrátili zpátky na tábořiště, slunce se už zanořilo za hory a v údolích se zvedla
nachově stříbřitá mlha, jež zahalila celý kraj do hávu tajemna. Staré báje a pověsti se probudily se
soumrakem k životu a já si byl jistý, že za černou hradbou stromů tančí v lese víly, ve větvích sedí půlnoční elfové a krajem se toulají jeleni se zlatými parohy a vlci. Byl to magický čas, kdy hranice mezi realitou a snem je nejtenčí – a já jsem zcela dozajista snil.

Rusovláska si šla nejdřív do stanu pro čaj a instantní nudle a tak si nikdo nevšiml, že jsme přišli
spolu. Kromě Jakuba, což mi došlo hned, jak ke mně beze slova pošoupl uvařenou čočku. Neměl jsem
mu to za zlé, ale omlouvat jsem se nehodlal. Však ono ho to přejde.
„Jestli budeš spát jinde, vem si věci, ať mě nebudíš,“ zabručel místo pozdravu na dobrou noc a
zmizel ve tmě.
Dojedl jsem a ještě chvíli postával u táboráku, než jsem se přesunul k Rusovlásce. Opatrně
ustoupila mimo dosah záře ohně a ve světle měsíce se z ní zase stala nadpozemská bytost.
„Jdeš už spát?“ zeptal jsem se jedním dechem.
Přikývla, a když jsem na ni nerozhodně hleděl, naklonil se ke mně, já k ní a...
...její rty těsně minuly ty mé a ocitly se u mého ucha.
„Dobrou noc,“ zašeptala a zmizela mi ve tmě. Poslouchal jsem ještě vrzání zipu a šustění
plachtoviny, než se rozhostilo opět ticho rušené jen praskáním ohně, debatou chlapů o tom, jestli je
Plzeň lepší než Staropramen a velebným šuměním hor.
„Co je, vole?“ zeptal se mě Jakub, když jsem si zalezl do spacáku vedle něj.
„Stýskalo se mi,“ odpověděl jsem a otočil se k němu zády.
Já prostě ženský nerozumím.

Bígr

Další den nás na Ravnech zastihl silný déšť. Většinu cesty jsme mlčeli, protože veškeré pokusy o
konverzaci přebily hromy a blesky, které rozsvěcely indigově modré mraky, co pluly nízko nad krajem
a pršely a pršely až do úplného vypršení.
Hezky se udělalo až v Bígru, jakoby nás česká vesnička chtěla uchránit od rozběsněné
rumunské přírody. Rozložili jsme pláštěnky na plaňkový plůtek a rozvalili se na lavičku před
hospůdkou. Měla do pěti zavřeno, ale když nás výčepní viděl, otevřel o hodinu dřív.
Dali jsme si pivo, holky čaj a dokonce se tam pro Rusovlásku našlo i kakao. Sotva jsme však
trochu oschli, už nás Průvodce zvedal; chtěl do tábořiště dorazit ještě před setměním, což se
podařilo.
Na zelené louce nás přivítal ovčák, který se zrovna chystal zahnat stádo domů. Průvodce s ním
prohodil pár vět, dal mu drobné a přinesl asi tři kila čerstvého ovčího sýra.
„Já to jíst teda nebudu, ještě bych se z toho ---,“ zadeklamoval Jakub.
„Tak aspoň ochutnej, jedno sousto tě nezabije,“ přemlouval ho Průvodce, který slaný sýr
nabízel na přilepšenou k večeři.
„Ukaž,“ ulomil jsem si z bochníku a musel uznat, že sýr je opravdu znamenitý.
„No tak jo, ale jenom kousek,“ nechal se nakonec přesvědčit i Jakub.
„Není to špatný,“ ulomil si ještě, „mohli bychom to dát do kuskusu, co myslíš?“
Ušklíbl jsem se a zamíchal sýr do šlichty, kterou jsem vařil v ešušu. Bylo to dobré a nakonec po
tom nikomu nic nebylo.
Když na krajinu padla noc, rozdělali jsme oheň a Průvodce nám vyprávěl o Češích, jež kdysi
přišli do Rumunska za lepším. Namísto slibovaných polí, ale dostali hluboké lesy, namísto rovinatých
luk hory. Čekala je tvrdá dřina, kdy odtrženi od zbytku světa zvelebovali místní krajinu. Nakonec
jejich práce doznala uznání formou úlev, které jim vrchnost poskytla výměnou za to, že budou střežit
hranice Rumunska – tehdy ještě Uherska – před nájezdy Osmanů. Z Čechů se tak stali rumunští
hraničáři.

Rovensko

Dnešní přechod byl ze všech nejdelší a i nejnáročnější. Stoupali jsme hustými bukovými lesy
stále nahoru a dolů, slunce hřálo a Průvodce nás neustále urgoval, abychom pili hodně vody. I tak se
jednomu klukovi udělalo zle.

„Něco ti vezmu,“ nabídl se Průvodce, ale borec ho opakovaně přesvědčoval, že to zvládne.
„Tak mi dej aspoň spacák,“ žadonila jeho přítelkyně.
„Řekl jsem, že je to dobrý!“ ohradil se kluk, ale i na deset metrů jsem viděl, jak je ve tváři rudý
a celý zpocený.
„Vždyť úplně hoříš,“ sáhla mu na čelo a zkusila chňapnout po jeho batohu.
„Řekl jsem, že je to dobrý, vezmu to sám,“ odpověděl, klátivě se postavil a málem upadl, když
se pokusil zvednout batoh na záda. Jakub potřásl hlavou a zvedl se.
„Ukaž,“ vzal borcův batoh, ale místo aby mu ho pomohl vysadit na záda, vyvlékl mu jej
z ramene a posadil si ho dopředu na svoji hruď.
„To je dobrý,“ zakoktal se kluk, kterého to překvapilo, „zvládnu to.“
„Ale my ne, jestli tady sebou švihneš.“
„Tak mi dej aspoň něco,“ ustoupil borec konečně, ale na Jakuba si jen tak někdo nepřijde.
„Jsem v armádě, takhle těžkou výzbroj nosíme běžně,“ ujistil ho Jakub a vydal se do kopce.
Průvodce uznale pokýval hlavou, nacpal kluka paralenem, namočil mu kšiltovku, do ruky mu
vrazil lahve s vodou a zvedl zbytek mužstva k odchodu.
„V poho?“ zeptal jsem se Jakuba, když jsem ho doběhl.
„Ty vole, ten v tom báglu snad nosí cihly,“ zasupěl můj přítel, ale nezpomalil.
„Něco ti vezmu,“ řekl jsem, a když jsme zašli za ohyb cesty, nacpal jsem si do batohu plynovou
bombu a spacák navíc.
„Lepší, díky,“ pochvaloval si Jakub, ačkoliv měl na sobě pořád o nějakých deset kilo navíc.
Každopádně nelhal, když tvrdil, že je voják, takže jsem spoléhal na to, že to jeho tělesná konstituce
zvládne.
Do Rovenska jsme dorazili ještě odpoledne, což nás všechny překvapilo, nejvíce pak Průvodce,
který nás vyznamenal pochvalou a poslal do místní hospody, kam jsme s Jakubem zapadli, jen co jsme
složili batohy na kudrnovské základně, jež se nacházela v jednom malebném stavení na okraji vísky.
„Tak co, kluci, na vandru, na vandru?“ zeptal se nás stejda s pírkem za kloboukem a přisedl si.
„Už to tak bude,“ souhlasil jsem a přiťukli jsme si na zdraví.
„A odkudpak jste přišli? Z Gerniku?“
„Z Bígru,“ opravil ho Jakub a přihnul si.
„Z Bígru? No to jste mi nějací mužici! Slyšel jsi to, Josefe, prý přišli z Bígru! Dej jim jedno na
mě!“
Chvíli jsme vysedávali s krajany, než nás dohnal hlad. Někteří místní se nabídli, že donesou
navečer k ohni domácí slivovičku a tak jsme se vydali zpět na základnu uvěřit večeři a nachystat
hranici.
„Kdybyste chtěli, je tu sprcha s výhledem,“ houkl na nás Průvodce, když jsme se objevili na
zápraží.
„Jenom jedna?“
„Tady nejste v Hiltonu, kluci.“
Střihli jsme si s Jakubem a já se šel umýt první.
Místní sprcha se nacházela za barákem. Ze tří stran byla obehnaná dřevěnou zástěnou, ze
čtvrté byl potom výhled na Karpaty. Stál jsem pod studenou vodou a sledoval nachové vrcholky hor,
které se pozvolna nořily do té tajemné, stříbrošedé mlhy; kam se hrabe Hilton.
Když se udělala úplná tma, dorazili k táboráku i krajané. Přinesli pití a kytaru a tak jsme popíjeli,
hráli a zpívali. Chtěl jsem se ztratit s Rusovláskou někam do tmy, ale celý večer seděla vedle Jakuba,
rozpustile se smála jeho zemitým vtipům a na mě se podívala jen jednou – nebyl jsem si jistý, zda
proto, aby se ujistila, že se dívám, nebo proto, aby mi dala najevo, že ona se nedívá.
„Čas od času se tu takováhle Siréna objeví,“ sledoval Průvodce dráhu mého pohledu, „stačí,
aby trochu zazpívala, pohodila vlásky a námořníci se bezhlavě vrhají do vln rozbouřeného moře. Na
takové, jako je ona, si dávej pozor.“
„Neříkej, že tobě se nelíbí,“ ohradil jsem se podrážděně.
„Já jsem Odysseus,“ zazubil se Průvodce a naznačil mi, že má zacpané uši a zavřené oči.

Smutně jsem pohlédl na dívku na druhé straně ohně. Asi mi nezbude, než se rovněž stát
antickým hrdinou, jelikož Siréna už zjevně našla novou oběť.
Zalehl jsem pod jabloň v koutě zahrady. Přestože jsme dneska mohli spát uvnitř domku, nebo si
na rozbít stan, chtěl jsem cítit nad hlavou nebe.
„Uhni trochu, je tu díra,“ kopl do mě Jakub a rozestlal si spacák vedle mě.
„Co tu děláš? Ty nebudeš spát se Sirénou?“
Nemohl jsem Jakubovi vidět do tváře, ale dal bych ruku za to, že pozdvihl obočí:
„Jsem tvůj kámoš, ne? A teď uhni.“
Uhnul jsem a Jakub se položil vedle mě. Za chvíli už se ztichlým Rovenskem ozývalo jeho
spokojené chrápání.

Gernik

Pěšina do Gerniku vedla přes otevřené louky a pole a příjemně nám ubíhala. Cestou jsme
potkali salaše, u nichž pobíhali velcí psi a malé děti, usměvavé ženy v šátcích nám mávaly na pozdrav
a v mohutných sudech zrály švestky. V Petrově údolí jsme minuli kaskádu ztichlých mlýnků, které
stály na stráži podél potoka a v nichž na slunci zářil zlatý prach a voněla mouka, a odpoledne jsme
dorazili do další české vesnice, kde nás přivítaly barevné domky se zdobnými okenicemi a růžemi
vonícími ze zahrad.
„Kdybyste chtěli vejce a sýr, přijďte si. A sousedka má med a mléko a výbornou loňskou
třešňovici,“ zdravila nás postarší krajanka a já si vzpomněl na prababičku. Znal jsem ji jenom z fotek,
ale vždycky na nich vypadala přesně takhle: popelavé vlasy sčesané do drdůlku a ten schovaný pod
pestrým šátkem. Zpravidla nosila halenu, sukni a vzorovanou zástěru, do které si utírala mozolnaté,
pracovité ruce.
„Děkujeme, babičko, na večer se rádi stavíme,“ zavolal na ni s úsměvem Průvodce, nejspíš i
jemu žena připomínala někoho z rodiny. Byla jako zhmotnělý obraz našich předků oživený laskavým
úsměvem, který nám kynul, abychom se vrátili o století zpátky do minulosti.
„Jestli si ale chcete někdo něco koupit k jídlu, zajděte za lidmi před šestou, tady se chodí spát a
vstávat se slepicemi,“ radil nám Průvodce, když jsme odkládali věci na další kudrnovské základně.
Zařídili jsme se s Jakubem podle jeho rady – v hospodě jsme si dali vychlazené pivo a pak obešli
dva, tři domky, kde nám za pár drobných prodali mléko, sýr a vejce.
„Musela to být kočka,“ řekl Jakub na adresu poslední tety, kterou jsme navštívili.
Žena měla dlouhé, prošedivělé vlasy spletené do copu, na sobě krajkovou halenu, vestu a
barevnou zástěru. Lehce napadala na pravou nohu, a na tváři měla jizvu, snad od některého z koní,
jež obstarávala. Když se ale usmála, v červených tvářích se jí objevily malé ďolíčky a já nemohl než
s Jakubem souhlasit. Mladých dívek jsme ale ve vesnici moc nepotkali.
„To víte, všichni odchází do měst za lepším,“ řekla teta a podávala nám bílé bochánky sýra.
„Jednou možná přijde den, kdy tyhle vesnice osiří docela,“ dodala lítostivě a vyprovodila nás až
za vrata. Byl jsem rád, že tu můžu být teď, v době, kdy české vesnice ještě stály uprostřed hlubokých
lesů a modravých hor jako oživlé kulisy pro vyprávění, které naše prababičky začínaly slovy: „Kdysi
dávno, ještě za císař pána, byla nebyla jedna česká vesnička uprostřed rumunských hor...“
...zatím ještě byla, ale jak dlouho ještě?

Svatá Helena

Ráno se stejda ze sousedství nabídl, že nám do Svaté Heleny, kde byl cíl naší cesty, vezme
batohy, ať můžeme jít nalehko. S radostí jsme se bleskově přebalili, naskládali mu krosny na korbu a
jen tak nalehko se vydali přes hory a doly.
Počasí nám přálo, bylo krásně, dojem kazil jen výhled na Průvodce a Rusovlásku, která se
k němu důvěrně nakláněla a tu a tam se ho jakoby náhodou dotkla. Než jsem ale stačil poznamenat
něco o hadech, kteří jeden den rozhlašují cosi o sirénách a druhý den se k nim víc než mají, průvodce se ke mně otočil, zašklebil se a tak, aby to Rusovláska neviděla, lehce naznačil, že si zacpává rukama uši. Taky jsem se zašklebil.

Před polednem jsme došli k jeskyni, kterou jsem neviděl, dokud jsem nestál přímo u jejího
jícnu.
„Tady se lidé schovávali před Turky,“ vysvětlil Průvodce a rozsvítil baterku, „kdo chce, pojďte
se mnou dovnitř. A bacha na nohy, teče tu potok, tak ať nehodíte záda.“
Vylovil jsem z kapsy čelovku a mávl na Jakuba, ať nehledá tu svoji a prostě se ke mně přidá.
„Můžu se tě taky držet za ruku?“ prohodil s pohledem upřeným k Siréně, která skoro visela na
Průvodci, jenž jí svítil na cestu.
„Ty vždycky.“
Zazubili jsme se na sebe a vyrazili do tmy.
„Připomíná mi to Vinnetoua,“ komentoval Jakub krápníky a temné sluje, kterými jsme
procházeli stále hlouběji do nitra Země.
Představil jsem si Indiány krčící se před bandity, jak jsem je znal z májovek, a pak vyděšené,
unavené tváře Čechů, přistěhovalců ze Sudet a snad i Rumunů, kteří zadržují dech, skrytí ve stínech
stalagmitů a stalagnátů, ruce sepjaté k modlitbě k bohu, který zemřel na kříži, aby je ochránil před
bohem, který žil v srdcích osmanských nájezdníků.
„Nesni a čum, kam šlapeš,“ upozornil mě Jakub, když jsem zakopl a málem jsem nás oba strhl
na zem.
Po temné Turecké díře, která byla svědectvím o ještě temnější minulosti zdejšího kraje, nás
přivítala prosluněná Svatá Helena – pole kvetla a vůni do kraje rozháněly listy větrných elektráren.
Složili jsme batohy kousek od fotbalového hřiště a Průvodce nabídl, že nás vezme na vyhlídku na
Dunaj. Většina mužstva ale zaplula do místní putyky, aby trochu porozprávěla s krajany, zamilované
páry se vydaly k řece a tak jsme nakonec vyrazili jen ve já, Jakub, Průvodce a Rusovláska. Trochu jsem
se obával, že hovor bude váznout, ale Průvodce se bez přestání usmíval svým vševědoucím úsměvem
(odkud pramení, jsme pochopili, když vytáhl z batohu lahev třešňovice a petku vína), Jakub se choval
jako vždycky a Siréna rozdávala pozornost rovným dílem. Takže nakonec jsem se cítil divně jenom já.
„Sirény jsou lásky na jednu noc,“ řekl Průvodce, jako by byl prorokem a ne klukem jen o pár let
starším, než jsem já, „pojď, jestli chceš, ukážu ti lásku na celý život.“
Přidali jsme do kroku a předběhli Jakuba a Rusovlásku. Přes posečená, voňavá luka, jsme
vystoupali na skály a pod námi se otevřelo hluboké údolí s majestátním Dunajem.
„Víš, jak dlouho tuhle trasu přes rumunské hory chodím?“ zeptal se mě Průvodce.
„Jedenáct let,“ řekl, aniž by čekal na moji odpověď.
„Vždycky si říkám, že letos je to naposledy, že je tolik krajů a míst, která jsem ještě neviděl. A
pak se vždycky ponořím v Baile Herculane do horkých pramenů a sleduju hvězdy, vystoupám nahoru
na salaše Známana a dívám se, jak se z lesů zdvihá mlha, dojdu sem, nad Dunaj, otevřu si třešňovici
od krajánků a vím, že se napřesrok zase vrátím. Prostě to vím.“
Usmál se, odzátkoval lahev a pozvedl ji do výše očí:
„Na lásku na celý život,“ napil se.
Napil jsem se taky a podal slivovici Jakubovi a ten ji předal Rusovlásce. Ta si lokla a pak
vyšplhala až na samotný okraj skály, kde s vlasy vlajícími ve větru stála, dokud se slunce nezanořilo do
Dunaje, nebe neznachovělo a nevyšly první hvězdy.
Zpátky jsme se vraceli v nebývale veselé náladě, neboť jsme byli plní nejen zážitků, ale i
slivovice a vína. Nebyl jsem si jistý, jestli se druhý den budu schopný dostavit na oběd, na nějž nás
zvala k paní máma z domku s malovanými okenicemi, nebo jestli budu schopen absolvovat
Průvodcem avizovaný výlet po okolí, ale bylo mi to celkem jedno, protože i navzdory alkoholovému
opojení jsem docela jistě věděl, že tu nejsem naposledy. Že se sem zase vrátím, možná už napřesrok.
„Co ty na to?“ sdělil jsem svůj nápad Jakubovi.
„Že váháš, vole,“ souhlasil bez váhání, vzal mě kolem ramen a společně jsme vykročili za světly
Svaté Heleny.

Petr Skácel

Související