Trek v NP Los Glaciares – Cerro Torre, Fitz Roy

Autor a foto: Dana Simonová

Mlha, která se zdála být před několika minutami neproniknutelnou, se jakoby zázrakem rozplynula a před námi se objevil sluncem ozářený Fitz Roy. Obrovský žulový masiv vystupující z nekonečných plání Patagonie, výzva pro špičkové horolezce i dětský sen mnohých z nás....

Po dvou trecích v Chile, v exotickými araukáriemi porostlém národním parku Huerquehue a proslulém Torres del Paine, míříme do Argentiny.  Čekají nás tři dny v severní části národního parku Los Glaciares, trek pod proslulými žulovými věžemi Cerro Torre a Fitz Roy. Přebytečné věci jsme odložili v našem hostelu v El Calafate, doplnili zásoby a brzy ráno opouštíme toto příjemné centrum argentinské jižní Patagonie. Silnice se nejprve obloukem vyhýbá největšímu argentinskému jezeru Lago Argentino s rozlohou téměř 1500 km2 a poté se stáčí k západu podél 1100 km2 velkého jezera Viedma.  Obě tato jezera jsou napájena ledovci „vytékajícími" z obrovského ledovcového pole Campo de Hielo Sur. Autobus uhání po perfektní nové asfaltce, a tak už po dvou a půl hodinách jízdy vystupujeme v horské vesnici El Chaltén. Ač byl El Chaltén před necelými třiceti lety založen jako malá osada za účelem ochrany argentinských zájmů v této pohraniční oblasti, brzy se stal spíše základnou pro horolezce a trekaře. V současnosti se utěšeně rozrůstá v malé městečko žijící téměř výhradně z cestovního ruchu.

Cerro TorreSkvělý zákusek jsme zapili ještě lepší kávičkou. Zbývá dokoupit čerstvé pečivo a poté již vyrážíme směrem k Laguně Torre. Počasí nemá být špatné, a tak ve skrytu duše doufáme, že uvidíme legendární Cerro Torre. Hodinka nenáročného pochodu a vystupujeme na vyhlídku s příznačným názvem Mirador Laguna Torre. Vítr mezitím rozehnal oblačnost a před námi se rozprostírá azurově modré jezero ohraničené hradbou hor. Cerro Torre, Torre Egger, Punta Herron a Cerro Standhart. Můžeme obdivovat jejich kolmé stěny, ostré špičky však vězí v mracích. Dnes tedy vrcholek nejslavnější z nich, tři tisíce metrů vysoké skalní jehly Cerro Torre neuvidíme. Kombinace extrémní obtížnosti a nevyzpytatelného počasí ji učinil po dlouhá léta nezlezitelnou a nezpochybnitelně dobyta byla až v roce 1974. Výzvou však zůstává doposud. Když už si horolezci poradí s tvrdou a téměř kolmou skálou, čeká je na samé špičce nestabilní „čepice" ze zmrzlého sněhu. Tento zrádný terén už zastavil i ty nejlepší z nich.

Svačinu na břehu Laguny Torre jsme si vychutnat nestačili. Zvedá se silný vítr a štíty nad jezerem zakryl mrak. Pro dnešek se loučíme s Cerro Torre a vyrážíme dál. Krátký sestup podél řeky Río Fitz Roy a poté pomalu stoupáme chráněni hustými korunami lengy - pabuku jižního. Stromy a keře rodu Nothofagus jsou obdobou našich buků na jižní polokouli a jeho druhy, nazývané lenga, ňire či coihue, tvoří hlavní součást patagonských lesů. Úzká stezka se vine podél dvojice jezer pojmenovaných „Matka" a „Dcera"; třetí a nejmenší „Vnučku" pak zahlédneme v dálce. Odpoledne pomalu končí a my přicházíme na tábořiště. Campamento Poincenot je příjemné místo ukryté pod stromy. Stavíme stany, zabezpečujeme je proti všudypřítomnému větru a na plynovém vařiči vaříme polévku k večeři. Mezitím se vyjasnilo a poslední paprsky zapadajícího slunce rýsují siluetu Fitz Roye nad námi.

Fitz RoyTato hora, ležící na hranici mezi Argentinou a Chile má vlastně jména dvě. To známější dostala po Robertu FitzRoyovi, kapitánu lodi Beagle, který jí popsal během průzkumné plavby proti proudu řeky Santa Cruz. Bylo to v r. 1834 a jedním z členů posádky byl i mladý přírodovědec Charles Darwin. Místní indiáni kmene Tehuelche ji však odpradávna nazývají Chaltén, „Kouřící hora". Podle mraku, který i za jasného počasí často zakrývá její špičku. Fitz Roy je se svými 3359 m nejvyšší horou a dominantou národního parku Los Glaciares a podobně jako Cerro Torre patří mezi nejobtížnější lezecké terény světa.

Následující den ráno vyrážíme jen nalehko. Hlavním cílem je vystoupit k laguně De los Tres a dostat se tak co nejblíže k žulové stěně Fitz Roye. Stezka překračuje řeku Río Blanco a stoupá nekonečnými serpentinami k okraji laguny. Dobrodruzi z naší skupiny se ale vydávají jinou cestou; nejprve částečně brodí ledovou vodou k níže položené laguně Sucia, odtud šplhají direttissimou přímo k laguně De los Tres a nakonec se k úžasu hrstky přihlížejících vrhají nazí mezi plovoucí kusy ledu. Nádherné smaragdové jezero i okolní skály ozařuje slunce, jen vrchol té zpropadené „Kouřící hory" se nám schoval v oblacích. Tak snad zítra?

Ráno nás ale budí déšť a opouští optimismus. Vaříme, jíme, čekáme.., ale bubnování kapek neustává. Nezbývá než sbalit a pomalu se vydat na cestu zpět do civilizace. Zklamaně ukládáme mokré stany do batohů, oblékáme pláštěnky a otáčíme se k hoře zády. Během několika minut se však počasí mění.  Déšť jakoby zázrakem ustal, mraky se rozestoupily a mezi cáry mlhy se pomalu vynořily sluncem ozářené žulové štíty; Saint-Exupery, Poincenot ... a nakonec Fitz Roy.

Cestou do El Chalténu si ještě stačíme zaplavat v krásné laguně Capri a konečně si prohlédnout pověstnou sněhovou čepici na samém vrcholu Cerro Torre. Proměnlivé patagonské počasí nám tentokrát ukázalo svou obzvlášť vlídnou tvář.