Turistický průmysl není vždy jen destrukce

Autor a foto: Michael Pokorný a Jakub Kmínek

Ze zájezdu: Kanárské ostrovy - Lanzarote, Kanárské ostrovy - Lanzarote cyklo

Okřídlené rčení, že „Všude dobře, tak co doma“ nebo prozaičtější „Všude je krásně“, mnohdy za skutečností pokulhává. Věci či místa jsou často krásné jen na první pohled. Za pozlátkem prvoplánové snahy vypadat dobře se nejednou bohužel skrývá jen nuda a šeď. Náhodný návštěvník je okouzlen, pořídí hezké fotografie, kterými se pak pochlubí přátelům a odjíždí. Vnímáte-li však cestování i jako studnici poznání, často se záhy ocitnete na suchu. Za kulisami pro turisty se totiž skutečný život už tak nějak vytratil.Při své práci trávím na cestách služebních i soukromých mnoho času a tak mám možnost srovnávat. Milým překvapením se pro mě stala má poslední cesta na jeden z notoricky známých Islas Canarias, na Lanzarote. Stejně jako většina obyčejných smrtelníků jsem měl o cíli, zpočátku jen nevinně se tvářící pracovní návštěvy, své představy. Konkrétní znalosti však nulové. O to intenzivněji jsem si postupně začal uvědomovat, jak se mě svými lávovými drápky zadírá pod kůži.

Ostrované měli ve své pestré historii jedno obrovské štěstí. V roce 1968 se sem po letech strávených tvůrčím životem natrvalo vrátil místní rodák, tehdy již známý malíř, sochař a architekt César Manrique. Jeden z těch šťastlivců, kterým sudičky přisoudily nejen umělecké nadání, ale také schopnost je v maximální míře využít. Svůj geniální talent a společenský vliv věnoval prosazení vize, v níž se Lanzarote stávalo jedním velkým uměleckým dílem snoubícím nádheru zdejší divoké krajiny s prací člověka. Realizaci této smělé myšlenky nepojal jako zakonzervování venkova do nějakého skanzenu, ale s ohromující předvídavostí do svých plánů zabudoval trvale udržitelný rozvoj turismu, který zcela nesporně mohl místním obyvatelům posunout na úroveň, o níž se jim ani nezdálo. Manrique chápal, že bezhlavé opuštění staletých tradic nemůže přinést nic dobrého a navíc jako architekt s citem pro harmonii krajiny nemohl vůbec připustit myšlenku na živelnou výstavbu obludných hotelových komplexů, jež tou dobou začínaly vyrůstat na sousedních ostrovech.

Z jeho popudu vzešly v život zásady uplatňované ve výstavbě dodnes. Budovy by neměly převyšovat košaté kanárské palmy, dveře, okna a další funkční části staveb se natírají tradiční modrou či zelenou barvou, přičemž výhradním odstínem fasád je bílá. Na pobřeží předurčil místa, jež se masovém turistickému ruchu „obětují“ a současně i navrhl zajímavě řešené apartmánové a hotelové komplexy. Znamenitou ukázkou je např. městečko Costa Teguise.

Myšlenku na funkční propojení krajiny a staveb rozvinul do té míry, že jeho prvním počinem byl jeho vlastní dům, pro který si vyhlédl lokalitu uprostřed lávových polí. Tehdy nepochopitelná věc. Uprostřed moře balvanů se nacházela pouze jeskyně se zříceným stropem, značně připomínající spíše opuštěný kamenolom. Obydlí však pojal takovým způsobem, že pro množství nadšených obdivovatelů podávajícím si dveře, brzy začal hledat klidnější místo pro tvůrčí práci. Při toulkách ostrovem objevíte mnoho dalších stop Manriqueho působení – veselými větrnými hračkami počínaje a třeba monumentální Jameos del Aqua konče.

Manrique zahynul v r. 1992 při autonehodě pouhých 50 m od svého domu, který ještě několik měsíců před svou smrtí stihl věnoval veřejnosti. Spravuje jej Fundación César Manrique - nadace pokračující v prosazování jeho filozofie. Je tak trošku trnem v oku nejednomu developeru snažícímu se o zhodnocení svých investic bez ohledu na dopady svých záměrů. Stejně tak i politici místní samosprávy se často zpovídají se ze svých přešlapů nejen svému svědomí, ale i lidem z nadace a veřejnosti. Možná proto nemá nadace svého zástupce v organizačním týmu výstavy prezentujícím Lanzarote od 4. do 11. v Praze (nákupní centrum Chodov). Zajímavý paradox, uvědomíme-li si, především Caesar Manrique se zasloužil o to, že ostrov dodnes umožňuje nahlédnout do své historie a tradic i jinak, než pouze prostřednictvím černobílých fotografií.

Nikde na světě není život jednoduchý. Pohodlná zkratka vedoucí pouhým vytěžením kulturního a přírodního dědictví však optimistický konec nemá. Lanzarote právě proto, že se vydalo cestou náročnější a klikatější, v r. 1993 získalo statut biosférické rezervace UNESCO a nejcennější lokality podléhají přísné ohraně v národních a přírodních parcích s omezeným či úplně vyloučeným pohybem veřejnosti.

Osvěžujícím pocitem mě naplňuje zjištění, že jsem pro sebe objevil další lidi, kterým není lhostejné, co bude za pár let s prostředím okolo nich a jimž se i daří prosazovat tyto teoretické úvahy v každodenní realitě. A to především představováním ostrova návštěvníkům v širším kontextu, aby jim bylo jasné, že co vidí kolem nevzniklo jen tak samo od sebe. Často se mi stane, že už mám chuť se vrátit z cest domů. Lanzarote jsem však opouštěl těžce. Své kouzlo neprodává lacino. Musíte je odhalovat postupně a nenechat se odradit prvním pohledem na divokou a zdánlivě nehostinnou krajinu poznamenanou bouřlivou vulkanickou činností. Nesmírně proto fandím tamním lidem, aby se jim i nadále dařilo držet asfalt a beton na uzdě a aby i nadále ostrov zůstal učebnicovým příkladem symbiózy člověka a přírody a také toho, že cestovní ruch nemusí být vždy jen destruktivní činností nevratně likvidující tradiční hodnoty. Současně také děkuji paní Carmen Portella Ernest, na jejíž pozvání jsem ostrov navštívil a jejímž prostřednictvím jsem měl možnost se o tom zajímavém koutu světa mnohé dozvědět.

Vydejte se s Kudrnou na Lanzarote ať už v sedle kola nebo s pohorkama na nohou:

Lanzarote cyklo - cyklistika nebo MTB na ostrově ohňových hor
Lanzarote turistika - toulky ostrovem vulkánů, vína, pláží a ohňových hor

Všechny články najdete zde...

Související