Zimní trek okolo Annapuren - část první

Autor a foto: Martin Hájek

Ze zájezdu: Nepál - Annapurny, Nepál - okruh okolo Manaslu, Nepál - okruh okolo Manaslu + NP Chitwan

Trek okolo Annapuren je jedním z nejpopulárnějších treků na světě. Ročně touto trasou projdou stovky návštěvníků, avšak díky své rozloze a odlehlosti není v porovnání s trasami oblasti v Everestu tak komerční a přelidněný. Nejvhodnější doba na tento několikadenní podnik je během podzimní sezóny, která začíná přibližně v polovině září a končí s příchodem první sněhové bouře někdy v prosinci. Dle slov místních obyvatel a průvodců jsou během zimních měsíců hory a vysokohorská sedla zasypány sněhem. Teploty ve vyšších nadmořských výškách klesají hluboko pod bod mrazu a tak se i drsní obyvatelé Himalájí raději na zimu stahují někam do teplejších oblastí poblíž Kathmandu a Pokhary. Vyprávění našeho kamaráda Subina o zimních podmínkách v nejvyšším pohoří na zemi nás natolik zaujalo, že jsme se rozhodli odzkoušet himalájskou zimu na vlastní kůži a nové zkušenosti porovnat to s tím, co známe z Nepálu z předchozích cest...

Na začátek nás čeká několik hodin kodrcání autobusem z hlavního města Nepálu, Katmandu. Pořádně vyklepaní z nepálských cest vystupujeme v malé vesničce Besi Sahar, která je oficiálním začátkem treku okolo Annapuren. Po krátkém protažení znavených těl nasedáme opět do dopravního prostředku, abychom se popovezli do vesničky Jagat výše v horách. Čtyřhodinovou jízdu v malém jeepu si společně s dalšími 11 lidmi, několika kozami a kupou zavazadel maximálně užíváme!

Hned první večer se snažíme zjistit sněhovou situaci na trase. Majitelem horské chaty, u kterého jsme ubytovaní, jsme ujištěni, že plánovaný přechod sedla Thorung La zcela určitě nebude možný. V horách jsou prý minimálně 4 metry sněhu a určitě sněží a tak tomu bude minimálně až do poloviny března, kdy začíná jaro a s ním i sezóna trekkařů. Celý večer proto trávíme nad mapou a přemýšlíme nad alternativami v případě že budou hory skutečně pod sněhem.

Ráno nás probouzí kokrhání kohoutů a vůně snídaně. Do svahů hlubokého údolí Marsyangdi Nadi se pomalu zakusují první sluneční paprsky a my vyrážíme na první etapu našeho pochodu.

Počáteční 2 kilometry vedou pohodlně podél kamenité silničky pro jeepy, kterou zde otevřeli teprve před dvěma lety. Silnička připomíná spíše rozšířenou kozí stezku vytesanou do strmých skal údolí řeky Marsyangdi. Nejčastěji se po ní pohybují pěsky místní horalé se svými stády koz a koní, dvakrát za den zde projede jeep.

Po necelé půlhodině pochodu trasa odbočuje na úzkou stezku klikatící se ve strmém svahu nad námi. Když už to vypadá, že brzy vypustíme duši, znenadání se před námi objeví útulná osada s výhledy na 200 m vysoký vodopád na protějším svahu a zasněžené vrcholky hor Himal Chuli. Za vesničkou Chamje překračujeme řeku a po další 3 hodiny pochodujeme střídavě nahoru a dolu divokou soutěskou až do vesničky Tal. Cestou nás jen o pár metrů mine malá lavina kamení, kterou svrhly opice ve stěně nad námi. I přesto si však připadáme velmi bezpečně v porovnání s novou silničkou, kterou vidíme na druhé straně údolí. Ta byla vytesána přímo do skály více než 300 m kolmo nad údolím. Svodidla zde samozřejmě neznají a jakmile spatříme jeep kymácející se po kamenité cestě na hraně propasti, ujišťujeme se navzájem, že Thorung La určitě překročíme sníh-nesníh, protože nemůže být nic nebezpečnějšího než cesta autem zpět.

Vesnička Tal nás vítá překrásnými výhledy na zasněžený vrchol 6981 m vysoké Kangare Himal vypínající se na konci úzké soutěsky přímo před námi. Okolí vesničky je pak obehnáno svahy Manaslu a Lamjung Himal, mezi kterými se v širokém údolí pasou koně. Ve vesnici doplňujeme vodu a opět jsme místními ujišťováni, že se kvůli sněhu nedostaneme dál než do Manangu, 3 dny chůze odtud.

Poslední část dnešní porce kilometrů vede vytesanou stezkou ve stěnách úzké soutěsky a po 2,5 hodinách chůze nás těsně před západem slunce vítá kouř a světla osady Darepani.

Ubytováváme se v jediném otevřeném hostinci ve vesnici. Většina obydlí je zavřená. Obyvatelé hor se většinou na zimu stěhují do nížin a v horách tak zůstává jen několik málo pastevců a lidé, kteří nemají kam utéct před krutou zimou. Ubytování podél celého treku je však i v zimních měsících poměrně komfortní. Okruh okolo Annapuren vede po starých stezkách karavan yaků, podél kterých byly vybudovány jednoduché hostince. Dříve tyto hostince sloužily kupcům putujícím do Tibetu, dnes slouží spíše turistům toulajícím se po svazích Himalájí. Kromě ubytování v jednoduchých pokojích vám také místní velmi rádi navaří a tak se dá celý okruh projít bez jakýchkoliv zásob potravin.

Naším nejoblíbenějším, a také nepálským národním, pokrmem je Dal Bhat. Za pár korun dostanete hromadu rýže, čočkovou omáčku Dal, kari, zeleninu a placku Čapátí. Dobrým zvykem je hostovi přidávat rýži i dal dokud mu síly stačí...

Vstáváme za východu slunce s výhledy do sedla Larke v oblasti Manaslu. Namísto jednoduchého pochodu podél silničky pro jeepy volíme nově otevřenou pěší stezku podél svahů hory Kangare. Po půlhodině nadávek během strméhou stoupání úzkou cestičkou se před námi znenadání objevuje překrásná scenérie. Hluboko pod námi leží miniaturní domečky vesnic Bagarchap a Danaque nad kterými se majestátně vypíná 6983 m vysoký Lamjung, následovaný 7937 m Annapurnou II a 7525 m Annapurnou IV. Tyto výhledy jsou však teprve začátek toho, co bude následovat. Za vesničkou Danaque stezka začíná opět prudce stoupat 300 výškových metrů až do vesnice Tamang. Čím výše stoupáme, tím více se před námi otevírají výhledy na majestátní Manaslu, osmou nejvysší horu na světě. Manaslu se vypíná přímo nad vesnicí Darepani a nám tak připadá, že na její zasněžené svahy, modré ledovce a strmé skalní stěny jednoduše dosáhneme rukou.

Po několika hodinách chůze přicházíme do prastaré vesničky Thanchok. Ta leží mimo trasu Annapurna Circuit a není tak ještě poznamenána turismem. Vesnici tvoří několik desítek prastarých kamenných domů s plochou střechou. Tradiční obydlí v horách mají zpravidla dvě poschodí - ve spodním spí zvířectvo, v horním pak lidé. Začátek a konec vesnic bývá pokaždé označené bránou za kterou následuje zeď Mani s modlitebními válci a kameny s vytesanými budhistickými modlitbami. Vesničkou nás provází zástup nadšených dětí, turisté zde skutečně nejsou častí, natožpak v zimním období. Na konci vesnice pak ješte nakoukneme do prastaré gompy s velkým modlitebním válcem uvnitř a s nádherně nasvícenou Manaslu v zádech vyrážíme vstříc posledním kilometrům do vesnice Chame.

Chame je správní středisko oblasti Manang a také poslední vesnicí, kam se dá s trochou štěstí dokodrcat jeepem. Pokud si představujete velké, čisté město s moderními budovami, jste na omylu. Bahnitá cesta, staré kamenné domy, dva malé obchůdky a prastará gompa. Na konci cesty pak stojí zaparkované dva jeepy a policejní stanice. Mezi tím vším se proplétají místní horalé, kozy, krávy, koně a slepice. Přímo nad vesnicí se vypíná majestátní vrchol Lamjung.

Čeká nás třetí den pochodu. Zprávy z vyšších poloh nejsou příliš dobré, avšak poprvé potkáváme další turisty. 2 Číňané a 2 Korejky mají podobný plán jako my. Jsou zde v rámci organizované skupiny a když se jejich průvodců ptáme, zda si myslí, že bude sedlo průchozí, krčí jen rameny, že prý možná a že to nikdo neví.

Dnešní den je poměrně odpočinkový. Za Chame začíná malebný borovicový les nad kterým občas vykoukne vrcholek Annapurny II. Po 2 menších osadách a 2 hodinách chůze se údolí stáčí na sever a před námi se zjevuje několik stovek metrů vysoká skalní stěna Swargadwari, což v místním jazyce znamená Schody do nebe. Duše mrtvých, poté co opustí tělo, musí touto stěnou vystoupat, aby se dostaly do nebe. Jsme rádi, že nemusíme následovat nebožtíky v jejich cestě do nebe. Celá stěna je zbrázděna lavinami a tak raději překračujeme přes most na druhou stranu údolí a hodinku stoupáme až do 3200 m, do osady Dhikur Pokhari. Celý dnešní den již pochodujeme ve sněhu. Rozbahněné úseky na ostrém slunci střídá zmrzlá prošlapaná stezka. Tyto ne příliš ideální podmínky sráží naši průměrnou rychlost a ubírají energii.

Hned z prvního domku na nás mávají a zvou na oběd. Sedíme u ohně, popíjíme čaj a v kotli bublá zeleninové curry. Venku se poprvé zatáhlo a fouká studený vítr, jen neradi vyrážíme dál. Poslední úsek cesty naštěstí vede příjemně po rovině širokým údolím Manang Valley. Nad námi jsou v mracích stěny Annapurny II a IV. Všude okolo nás nádherná horská scenérie a bílý sníh. Pozdě odpoledne překračujeme řeku na druhou stranu údolí. Oproti severním svahům je na jižní straně údolí o poznání méně sněhu. Na druhé straně však není cesta prošlapaná a tak poslední dva kilometry do Upper Pissang bloudíme sem a tam nízkým lesíkem a po zasněžených terasových políčkách.

Ve vesnicče Upper Pisang se ubytováváme v malebné chatě s nádhernými výhledy na okolní velikány. Potkáváme Daniela, příjemného Australana putujícího single okolo Annapurny. Celý večer si u ohně povídáme a domlouváme, že se k nám později připojí na pokus o překonání sedla. Večer nás ještě u ohně navštíví mnich z blízkého kláštera, který se na chatu přišel připojit na Facebook. I v horách se tradice začínají mísit s moderními technologiemi.

Mrazivé ráno! Na pokoji je po ránu 8 stupňů pod nulou, slunce je ještě schované někde za horami. Vyrážíme pozdě, i přesto, že je před námi náročná etapa tzv. "horní stezkou do Manangu". Procházíme úzkými uličkami Upper Pissangu, navštěvujeme klášter a roztáčíme modlitební válce a prosíme o bezproblémový den. Naproti se právě kousek pod vrcholem Annapurny II uvolnila velká lavina a s burácením se sune minimálně 1000 výškových metrů po svahu dolů. Zmrzlý sníh nám křupe pod nohama a po hodince svižné chůze přicházíme k prastaré zdi Mani ležící uprostřed nízkého lesíka. Zeď bohužel označuje začátek toho, co nás v následující hodině čeká. 500 m vysoko nad námi vidíme pozlacenou střechu gompy ve vesničce Ghyaru, cíl dnešního rána. Kluzká cestička se klikatí v prudkém svahu a poprvé začínáme pociťovat lehký nedostatek kyslíku.
Jsme téměř 4000 m vysoko, nad našimi hlavami se ve větru třepotají modlitební praporky, za zády máme kamenné domky Ghyaru naskládané na sebe jako kostky v prudkém svahu a před námi jeden z nejkrásnějších pohledů celého treku. Výhledy jsou od 40 km vzdálené Manaslu přes všechny vrcholky Annapuren až po 7134 m vysoký Tilicho Peak a Dhaulagiri někde v dáli. Úžasné výhledy nás doprovází další 3 hodiny cesty do vesničky Ngawal. Stezka střívě stoupá a klesá nad údolím Manang, cestou míjíme prastaré modlitební zdi mani a několik chortenů. Stromy a osamělé osady vypadají 600 m hluboko pod námi jako hračky.

Pozdě odpoledne přicházíme do 700 let staré vesnice Ngawal s krásným budhistickým klášterem postaveným pod zubatými štíty Chulu Peak. Za vesnicí začíná stezka prudce klesat do zamrzlého údolí pod námi. Poslední kilometry pak klopýtáme za šera po zamrzlé stezce někam hlouběji do údolí, kde tušíme náš dnešní cíl, malebnou vesničku Bragha. Je těžké uvěřit, že jen pár týdnů před naším zimním dobrodružstvím bylo údolí Manangu beze sněhu a plné života! Několik minut po západu slunce se před námi znenadání objevuje malá osada. Jaké je však naše překvapení, když namísto útulného hostince nacházíme jen pustou vesnici. Z malého domku vychází starý pán a udiveně na nás kouká. Většina obyvatel se na zimu odstěhovala do nížin, všechna ubytování jsou zavřená a nejbližší je prý v Manangu, hodinu chůze odtud.

Krátce po západu slunce klesá teplota hluboko pod nulu. Utahaní a zmrzlí klopýtáme po zmrzlém sněhu a ledu do míst, kde vidíme v dálce slabé světlo. Na cestu nám svítí tisíce hvězd a nad našimi hlavami tušíme temné obrysy Annapuren. Cesta temnotou se zdá být nekonečná. V Manangu bušíme na vrata prvního hostince. Vítá nás teplo kamen a vydatná večeře. Usínáme plni dojmů z předchozích dnů, avšak to nejzajímavější a nejobtížnější na nás teprve čeká...

Pokračování příště...

 Všechny články a cestopisy