Cordillera Huayhuash – hory plné legend a příběhů

 

Den první – Huaraz – campamento Quartelhuain

První den byl hlavně o přesunu z Huarazu na začátek treku. Většinu dne jsme strávili v minibusu a vůbec jsme nešli pěšky. Cesta trvala asi 6 hodin s pauzou na oběd v malém městečku Chiquián, kde lišky dávají dobrou noc. Také jsme dali průvodci 240 solů na osobu, což pokrylo vstupní poplatky komunitám, jejichž územím jsme během treku měli procházet.

 

Den druhý – Quartelhuain – Cacananpunta – Carhuac – Laguna Carhuacocha
Druhý den byl první skutečný den chůze a čekala nás dvě horská sedla: Cacananpunta (4700 m) a Carhuac (4650 m).
Budíček byl v 6:00, snídaně v 6:20 a vyrazili jsme kolem 7:15. Byla zima – stan i země byly pokryté jinovatkou! Trvalo mi skoro hodinu, než jsem začala cítit nohy. Výhledy byly úžasné, počasí krásné – modrá obloha s pár mraky. Oběd (sendviče s avokádem, rajčetem a okurkou) byl perfektní vzpruha, protože předtím jsem byla docela unavená.
Do kempu u Laguna Carhuacocha jsme dorazili kolem čtvrté a chvíli se kochali jezerem a zasněženými vrcholky. Pak přišel čas na popcorn a kokový čaj. Problém s vařičem se mezitím částečně vyřešil – muž s oslíky došel do nejbližší vesnice pro jiný vařič. Byl slabý, ale zvládal dva hrnce najednou.
Večer jsme si sedli na okraj takřka kolmého srázu, na jehož vrcholku byl náš tábor a o 100 metrů níž temně modré jezero Carhuakocha. Náš průvodce nám za malebného soumraku povyprávěl místní legendu:
V místě, kde dnes leží modrozelené jezero Carhuacocha, kdysi žila dívka jménem Carhua. Byla to pastýřka, která každý den vodila své lamy k vodopádu a zpívala tak krásně, že se podle ní obracely květy a mlha tančila. Jednoho dne ji u pramene potkal mladý muž, cizinec z jiného údolí. Zamilovali se – ale mladík byl synem bohatého obchodníka, který jí zakázal se s chudou pastýřkou stýkat. Přesto se Carhua s milým potajmu scházela. Když jejich láska vyšla najevo, došlo k velké hádce. Mladík měl odjet, dívka ho šla naposledy hledat do hor… a už se nikdy nevrátila.
Lidé říkají, že Carhua usedla pod skálou a tolik plakala, až se z jejích slz zrodilo jezero. Voda jezera Carhuacocha má podle místních modrozelenou barvu jejích šatů a klidnou hladinu jejího srdce. A když tam přijdete za úplňku, možná uslyšíte, jak z vody zpívá tichý hlas dívky, která se stala součástí krajiny.
Tyto příběhy nejsou jen „pohádky“. Jsou to živé mýty, které pomáhají lidem vnímat přírodu jako bytost s pamětí, city a duší. A připomínají, že voda, skála i malé zvíře mají v horách svůj hlas.

Večer byl natolik romantický že do stanů jsme se rozcházeli až za tmy. Já ovšem klasicky zakopla o kolík stanu a konečně využila svoji mini lékárničku!
Čas chůze: 8 hod.
Vzdálenost: 16 km
Max. výška: 4700 m
Stoupání: 1200 m
Klesání: 1100 m
Nocleh: lago Carhuacocha ve 4200 m

Den třetí – Laguna Carhuacocha – Siula Pass – Huayhuash
Na mou duši, musím prohlásit: jeden z nejpěknějších dnů! Viděli jsme tři nádherná jezera a přešli Siula Pass ve výšce 4800 m – což je vrchol mt. Blanku.
Ráno se hory za jezerem se rozzářily zlatem, jak vycházelo slunce – nádhera, připomnělo mi to východ slunce u Fitz Roy! Bylo i tepleji než předešlé ráno, takže tentokrát žádné zmrzlé prsty na nohou. První zastávkou byla dvě jezera. Vyšplhali jsme se na ledovcovou morénu s krásným výhledem na první tyrkysové jezero (Qanrajancacocha). Počasí vyšlo perfektně – modrá obloha s pár mráčky, takže barvy jezer vynikly. Obešli jsme jedno z jezer (Siulacocha) a čekal nás strmý výstup k vyhlídce Tres Lagunas. Zabral asi 50 minut a byl dost prudký – musela jsem dělat pauzy každých pár minut, ale aspoň jsem se mohla kochat.
Z vyhlídky jsme konečně viděli všechna tři jezera najednou – každé jiné barvy. Úchvatné! Ze zeměpisného hlediska je tohle místo nesmírně zajímavé. Vlastně koukáme na prameny řeky Marañónu. Je to důležitý západní přítok Amazonky, dlouhý asi 1600–1700 km. Nejdříve protéká jezery na která koukáme, pak protéká hlubokými kaňony, následně džunglí a nakonec se spojuje s řekou Ucayali – a od tohoto místa dál už mluvíme o samotné Amazonce. Její přítoky regulují cyklus sucha a dešťů v celé oblasti středního a dolního toku Amazonky. Marañón protéká jednou z nejzachovalejších oblastí horského deštného pralesa – tzv. Andský podhorský les (bosque montano). Je domovem ohrožených druhů, jako jsou: jaguár, tapír andský, kondor královský, endemických ryb a nespočtu ptáků (včetně kolibříků a papoušků). Tok tvoří migrační koridor pro vodní i suchozemské živočichy mezi Andami a nížinami Amazonie. Řeka je posvátná pro původní národy: Quechua, Awajún, Wampis, Kukama a další.
Někteří geografové považují právě Marañón (nebo jeho horní zdrojnice z Cordillery Huayhuash) za “pravý pramen Amazonky”, ne řeku Ucayali nebo Apurímac. Tento názor vychází z nejdelšího nepřerušeného toku, který sahá až ke sněhům Nevado Yerupajá, která nám trčí nad hlavou a téměř propichuje nebe.
V mýtech je často líčena jako “had života”, pramenící z “hlavy kondora” (Huayhuash), který nese sílu hor do džungle. Řeka je tak i zdrojem rituálů.

Z vyhlídky jsme stoupali dál na horské sedlo Siula (4800 m) – nejvyšší bod dne. Stoupání bylo kamenité a strmé, hole by se hodily. Výhledy shora byly opět nádherné. Následoval sestup k místu oběda (smažená rýže s vejcem!), u jezírka s obřími zelenými „luskami“ na vodě – připomínalo mi to žáby!
Do kempu jsme dorazili kolem čtvrté, poněvadž jsme se cestou na sluníčku vykoupali v horském potoku. Část krajiny mi připomínala Skotsko nebo anglický Lake District. Bylo vtipné vidět něco, co připomínalo Evropu, na opačné straně světa.
Čas chůze: 8 hod.
Vzdálenost: 13 km
Max. výška: 4800 m
Stoupání: 650 m
Klesání: 550 m
Nocleh: campamento Huayhuash ve 4250 m

 

Den čtvrtý – Campamento Huayhuash – Trapecio Pass – Campamento Cuyo
Další den strmých výstupů, vysoké nadmořské výšky, úžasných výhledů a kamenitých sestupů. Přešli jsme Trapecio Pass (5000 m) – zatím nejvyšší bod treku – a dostali jsme se blízko ledovci!
Ráno jsme měli palačinky s dulce de leche, ale znovu mě trápily zmrzlé prsty.
Z kempu jsme stoupali nejprve travnatými a močálovitými loukami, pak už kamenitou stezkou až k sedlu. Počasí opět vyšlo perfektně – žádný déšť. Výstup trval asi 3 hodiny, nohy byly těžké, ale zvládla jsem to. Nahoře nám průvodce nabídl možnost dojít až k ledovci. Cesta byla plná suti a šotoliny, takže jsem měla chvílemi strach, že uklouznu. Nakonec jsme ale došli až ke sněhu, udělali fotku a hned zase pryč – prý hrozí laviny.
Zbytek dne už byl sestup. Krajina se během pár hodin úplně změnila – od travnatých mokřadů přes sníh až po suchou kamenitou krajinu s modrými jezery. Úžasné!
Na oběd (sendviče s tuňákem a sýrem) jsme se zastavili u vody, do kempu dorazili kolem 14:30. Byla jsem ráda, že mohu po přechodu 5000m celé odpoledne odpočívat.
Večer byl krásně jasný – obloha plná hvězd, mléčná dráha a Jižní kříž. Jižní kříž je malé, ale nápadné souhvězdí na jižní obloze. Námořníci jej často používali k orientaci, podobně jako se na severní polokouli orientujeme podle Polárky. Polárka není z jižní polokoule vidět, ale prodloužená osa kříže směřuje přibližně k jižnímu nebeskému pólu, takže pomocí Jižního kříže mohli námořníci určit jih. Velmi významný byl pro mořeplavce z Jižní Ameriky, Polynésie nebo Austrálie.
Andské civilizace (např. Inkové) nevnímaly souhvězdí jen jako spojnice hvězd, ale také jako temné útvary v Mléčné dráze – tzv. „souhvězdí temných mlhovin“. Temná oblaka prachu na pozadí Mléčné dráhy tvořila tvar zvířat – lamy, lišky, žáby atd.
Jižní kříž se v andské tradici objevuje jako "chakana", což je i symbolický kříž, který ztělesňuje propojení tří světů – horního (božského), pozemského a podsvětního.
Mléčná dráha (Mayu v kečujštině) byla vnímána jako nebeská řeka, která odráží tu pozemskou – Vilcanotu (část Amazonky). Inkové věřili, že životní síla proudí právě touto nebeskou řekou. A v ní je vidět lama – tvořená temnými oblaky mezi hvězdami:
Kdysi dávno, když lidé ještě rozuměli řeči zvířat, si lamy začaly mezi sebou tiše šeptat. Věděly, že přichází doba velkého sucha. Lidé ale jejich varování nebrali vážně. Jen jeden pastýř naslouchal a rozhodl se jednat – přivedl své lamy vysoko do hor, kde ještě bylo trochu vody a trávy. A pak sucho opravdu přišlo – dlouhé, kruté a spalující. Ti, kdo neposlechli, trpěli. Za odměnu byly lamy, které pomohly lidem přežít, přeneseny na noční oblohu. Tam, v Mléčné dráze, dnes odpočívá jejich duch v podobě temného souhvězdí lamy (Yacana), kterou lze spatřit hlavou dolů uprostřed „nebeské řeky“. Její oči jsou dvě jasné hvězdy – α a β Centauri, nedaleko Jižního kříže. Lama shlíží z oblohy a hlídá, zda se lidé chovají k přírodě s úctou. Když se zlobí, může vyslat déšť nebo sucho.
Čas chůze: 7 h 15 min
Vzdálenost: 9 km
Max. výška: 5000 m
Stoupání: 750 m
Klesání: 750 m
Nocleh: Campamento Cuyo ve 4450 m

 

Den pátý – Campamento Cuyo – San Antonio Pass – vesnice Huayllapa
Pátý den byl ve znamení neustálých a výrazných změn nadmořské výšky. V 8 ráno jsme vystoupali na vyhlídku San Antonio (5090 m – nejvyšší bod celého treku!) a v 15 hodin jsme sestoupili až do vesnice Huayllapa (3500 m).
Vstávali jsme o hodinu dříve a v 6 vyrazili na strmé stoupání k vyhlídce. Po asi 20 minutách jsme dorazili na rovnější místo, kde jsme si mohli odložit batohy a jít nahoru nalehko. Já si svůj nechala kvůli vodě, svačině a teplé vrstvě.
Z té rovinky mi trvalo něco přes hodinu dostat se až na hřeben. Bylo to těžké – stezka byla strmá, plná kamení a suti, klouzalo to a některá úseky hrozily pádem. Byla jsem poslední, kdo dorazil (taková ta „želva“), ale zvládla jsem to. Výhledy shora byly fantastické, protože výhledy se otevírají do samotného horského srdce Huayhuashe.
Na sestup jsme měli dvě možnosti. První trasu průvodce popsal jako „muy malo“ – v překladu „hodně špatná“ - sutí. Já bych řekla spíš neexistující! Nakonec jsme zvolili cestu, kterou jsme přišli, i když i ta byla dost nepříjemná – hodně klouzající kameny a prudký svah.
Pak už následovala cesta hlubokým travnatým andským údolím, převážně z kopce nebo po rovině. Scenérie se měnila – čím níže jsme klesali, tím víc přibývalo květin a rostlin. Oběd (sendviče s avokádem a rajčetem) jsme měli u řeky. Bylo tam tak klidno, že jsem si zdřímla na slunci při šumění vody. Cesta dál nás zavedla k velkému vodopádu, vedle kterého vedla strmá a kamenitá stezka. Sestup nebyl příjemný, ale vodopád byl ohromující.
Do vesnice Huayllapy jsme dorazili kolem třetí odpoledne a jaké překvapení, zrovna ten den se odehrával svátek svatého, kterému je vesnice zasvěcená. Každá peruánská vesnice, nebo město, má svého patrona, často nějakého svatého nebo Pannu Marii. A každý rok se slaví jeho svátek – "fiesta patronal". Nejznámější slavnosti trvají i několik dní až týden a jsou připravené měsíce dopředu. Jsou to chvíle, kdy se vesnice zastaví, slaví a modlí zároveň. Oslavy svátků svatých v Peru jsou naprosto jedinečné – barevné, hlučné, duchovní i divoké zároveň. Představte si kombinaci náboženského procesí, lidové slavnosti, hudebního festivalu a karnevalu, a dostanete obrázek toho, jak vypadá svátek patrona vesnice.
Všechno začíná v kostele – mše svatá, modlitby, svíčky a kadidlo. Socha svatého patrona je slavnostně ozdobena květinami, látkami a korálky a vynesena ven. Pak následuje procesí – lidé nesou sochu ulicemi za doprovodu kapely a věřících v tradičních krojích. Ulice jsou pokryté barevnými koberci z pilin nebo květin. Děti hází okvětní lístky, ženy nesou svíce a muži střílí petardy.
Každá oblast má své vlastní tance – např. v horách je populární tanec "Diablada" (tanec ďáblů), nebo "Huaylas", rytmický, skákavý tanec plný energie. Hudba zní odevšud – dechové kapely, bubny, housle, trumpety, charango. Někteří hudebníci hrají celé dny bez přestání. Tančící postavy mají často masky – ďábly, anděly, čerty, šašky nebo zvířata. Některé masky připomínají koloniální doby, jiné vycházejí z předkřesťanských mýtů. Kolem se mihne třeba "Ukus" – komický horský ďábel, který pošťuchuje diváky, nebo "Pablito" – opilec, který tropí hlouposti. Lidé tancují do rána, hrají loterie, pijí, zpívají. Je to oslava života, víry a komunity.
Co je na tom nejzajímavější? Spojuje se tu křesťanství s původními andskými tradicemi – svatí se často vnímají jako „noví bohové“, kteří chrání obec, sklizeň a zdraví. Každý svátek je unikátní, ale společné je nadšení, duchovnost a divoká radost. Je to rituál s hlubokým významem – vděk za život, obživu, komunitu.
Čas chůze: 8 h 30 min
Vzdálenost: 19 km
Max. výška: 5090 m
Stoupání: 840 m
Klesání: 1590 m

Nocleh: vesnice Huayllapa (3500 m)

 

Den šestý – Huayllapa – Tapuche Pass – Campamento Gashpapampa
Šestý den jsme se vrátili zpět do hor, abychom přešli Tapuche Pass (4800 m). Vstávali jsme pěkně v teple (asi 10 stupňů) a vyrazili po 7. hodině. Stoupání z vesnice bylo postupné, s několika rovnějšími částmi. Nebylo tak prudké jako v předchozích dnech, ale bylo dlouhé a únavné – občas jsem měla pocit, že jdu jako robot, jen krok za krokem.
Po několika přestávkách (šťavnatý pomeranč a pytlík bonbonů mi dodaly energii) jsem se cítila mnohem lépe. Oběd jsme měli těsně pod sedlem a dali si tam i slunění a krátký spánek. Nad sedlem se tyčí osamělá pětitisícovka s názvem, který mi navždy ulpěl v hlavě.
Diablo Mudo (5 350 m) je jeden z výrazných vrcholů Cordillery Huayhuash. Název v překladu znamená "Mlčící ďábel" - samozřejmě ani na chvíli jsem nepochybovala, že se k hoře vztahuje nějaká strašidelná místní legenda… Kdysi dávno tu žil bohatý, ale krutý muž, který podváděl chudé vesničany a neuctíval duchy hor. Jednoho dne se vydal vysoko do hor, aby „vyzval samotné duchy“ a postavil si dům pod vrcholem. V noci ho však zasáhl horský hněv – vítr zesílil, hromy otřásly údolím a hora promluvila hlasem duchů. Muž se zhroutil strachy a od té chvíle nikdy znovu nepromluvil.
Lidé říkají, že hora pohltila jeho duši a dodnes v sobě skrývá němého ďábla. Hora tak nese jméno Diablo Mudo. Výstup na ni je pro místní považován za riskantní bez přinesení oběti duchům (např. kokových listů nebo alkoholu).

Ze sedla se schází asi hodinu neuvěřitelně barevnou krajinou do kempu. Celá horní část údolí je zbarvena do oranžova nerosty, které se pod Ďáblem bohatě vyskytují. V odpoledním slunci – při tzv. „zlaté hodince“ jsou barvy pohádkové!
V kempu jsme jako svačinu dostali sýrové tequeños (smažené taštičky plněné sýrem) – naprostá lahoda! A protože do večeře zbývala fůra času, propojil nám náš průvodce běžný život horalů s tím legendárním:
V andském světě se hranice mezi člověkem, zvířetem a duchem často stírá. Mnohé legendy vyprávějí o lidech, kteří se proměňují ve zvířata, a to z různých důvodů - trest za hřích nebo pýchu, odměna nebo ochrana před nebezpečím, magická schopnost některých lidí … Šamani (tzv. curanderos nebo paqos), například, se údajně dokáží měnit v lišky, ptáky nebo pumy, když cestují do duchovního světa. Některé ženy se mění v ptáky a v noci létají jako věštkyně (huaca), aby varovaly před neštěstím. Děti, které se ztratí v horách, se prý mohou změnit v divoké lamy nebo viskače. Tyto příběhy často sloužily jako morální lekce – kdo nerespektuje hory, zvířata nebo duchy přírody, zaplatí tím, že ztratí lidskou podobu. Průvodce se dušoval, že i on sám viděl sviště jak se změnil v malého chlapce, který si s ním chtěl povídat. Vzal jsem rychle nohy na ramena, dodal na naši nevyslovenou otázku…

Byla to nejchladnější noc celého treku a zároveň jsme spali nejvýše. Kvůli zimě jsem se zavrtala hluboko do spacáku, ale protože byl vzduch v té výšce řidší, špatně se mi dýchalo, takže jsem musela mít hlavu venku, i když mi byla zima do obličeje. Spánek v té nadmořské výšce byl opravdu zvláštní zážitek.
Čas chůze: 7 hod.
Vzdálenost: 12 km
Max. výška: 4800 m
Stoupání: 1200 m
Klesání: 300 m
Nocleh: campamento Gashpapampa (4500 m)

Den sedmý – Campamento Gashpapampa – Yaucha Pass – Laguna Jahuacocha
Předposlední den chůze! Přešli jsme Yaucha Pass (4800 m), šli po hřebeni, kde nad námi létali kondoři, a otevřel se nám nádherný výhled na jezero Jahuacocha i další dvě jezera, za nimiž se tyčily zasněžené šestitisícové vrcholky.
Ráno bylo hodně chladné. V 4500 m, kde jsme kempovali, byla půda i stany zmrzlé. V noci jsem musela na toaletu a byla to hodně ledová zkušenost. Po návratu jsem si musela obléct další vrstvu.
Na sedlo Yaucha jsme šli dvě hodiny – zpočátku pozvolné, pak strmé stoupání. Myslím, že už jsme experti na horská sedla.
Z hřebene byly výhledy dechberoucí, každý krok stál za to. A navíc jsme měli štěstí – viděli jsme kondory, a dokonce zblízka! Bylo úžasné jít po hřebeni a vidět je, jak se vznášejí pod námi na vzdušných proudech. Kolem jen ticho, sníh a vítr. A pak najednou – stín jako letadlo přelétne nad tebou. Kondor. S mohutnými křídly širokými skoro tři metry ti připomíná, kdo je tady pánem oblohy. Létá vysoko – i přes 5 000 metrů nad mořem – a vznáší se bez jediného mávnutí křídel. Z vrcholů jako je Yerupajá nebo Siula Grande občas kondor sleduje svět pod sebou – tábory horolezců, stáda lam, pomačkané stany – a hledá svou kořist: mršiny. Je totiž mrchožrout. A díky tomu čistí přírodu a zabraňuje šíření nemocí.
V andské mytologii je kondor posvátný pták, který spojuje svět lidí a bohů, přenáší duše zemřelých do nebes, symbolizuje svobodu, sílu a moudrost. Spolu s pumou (země) a hadem (podsvětí) tvoří tři světy andské kosmologie.
Podle jedné andské legendy, která se vypráví i v osadách kolem Huayhuash, kdysi žila krásná pastevecká dívka. Každé ráno vyháněla lamy na pastvu, zpívala, sbírala květiny. Jednoho dne si jí všiml kondor, přestrojený za mladého muže. Byl silný, hrdý a měl pohled jako oheň. Dívku okouzlil – a pozval ji na hřbet, aby s ním letěla nad hory. Jenže jakmile nasedla, muž se proměnil zpět v kondora a odnesl ji do své jeskyně na vysokém vrcholu. Tam ji chtěl mít navždy. Dívka plakala, ale kondor jí nosil maso a poklady z hor. Po čase však dívka vymyslela lest – jednou, když kondor usnul, si navlékla jeho pírka, roztáhla křídla a skočila ze skály. A co dál? Někdo říká, že padla a zemřela. Jiní, že ji Pachamama proměnila v ptáka – a od té doby prý nad Huayhuash občas letí dvě křídla vedle sebe

Z hřebene nás čekal strmý sestup po prašné stezce dolů k jezeru. Cesta byla náročná, musela jsem se soustředit na každý krok a držet se raději trávy než cesty. Ale krajina byla kouzelná – fialové květy, výhledy na jezera a hory.
Nebyl to dlouhý den, často jsme se zastavovali a do kempu u jezera jsme dorazili už na oběd. Odpoledne jsme relaxovali, já se dokonce odvážila skočit do řeky. Voda byla ledová, ale cítila jsem se čistší.
Na večeři jsme měli pstruha chyceného přímo v řece – vynikající! Byla to poslední noc kempování.
Čas chůze: 6 hod.
Vzdálenost: 10 km
Max. výška: 4800 m
Stoupání: 300 m
Klesání: 700 m
Nocleh: laguna Jahuacocha (4100 m)
 

Den osmý – Laguna Jahuacocha – Shulka Pass – Pocpa
Poslední den treku, ale ještě nás čekalo poslední sedlo. Z jezera Jahuacocha jsme vystoupali na Shulka Pass (4500 m), odkud jsme se naposledy rozloučili s Cordillera Huayhuash, a pak už jen dlouhý sestup do vesnice Pocpa, kde na nás čekal minibus zpět do Huarazu.
Vyrazili jsme dřív než obvykle, už v 6 ráno. Zem byla zmrzlá, všude jinovatka, já navlečená ve vrstvách oblečení, s čepicí, šálou a dvěma páry rukavic.
Výstup na Paso Shulka trval necelé dvě hodiny – místy strmý, jindy mírnější. Stezka vedla na horu naproti hřebeni, po kterém jsme šli den předtím. Bylo šílené vidět, jak vysoko jsme včera byli a jak prudký byl ten sestup!
Na sedle Shulka jsem si dala poslední šálek koka čaje z termosky a naposledy se, s mírným smutkem, rozhlédla po nádherném pohoří Huayhuash. Kde má původ to podivné, obtížně vyslovitelné slovo?
Podle nejrozšířenější verze pochází jméno „Huayhuash“ (někdy psáno „Waywash“) z jazyka Quechua, a má označovat malého horského hlodavce – pravděpodobně druh podobný svišťům, syslům či viskačám, které běhají po skalách.
Je ale také možné, že slovo má vícevrstevnatý význam, jak to u kečujských výrazů bývá – mohl kdysi označovat nejen zvíře, ale i místo výskytu. Tito malí „obyvatelé skal“ byli vnímáni jako součást krajiny a podle některých místních legend varují před nebezpečím nebo hlídají posvátná místa.
Kdysi dávno, když byly hory ještě mladé, žili lidé v harmonii s krajinou. Pásli lamy, pěstovali brambory a uctívali duchy hor – apus. Ale jednoho dne začali zapomínat na obětiny, lámali skály kvůli zlatu a rušili posvátná místa. Hora Siula Grande se rozzlobila. Vyslala kamenopád, který zasypal celou osadu. Přežila jen jedna stará žena. Když se vyškrábala z trosek, spatřila, jak na nejvyšší skále sedí malé chlupaté zvíře – viskača. Mluvila na ni lidským hlasem: „Lidé zapomněli, že hora není kámen, ale duch. Já jsem její strážce. Kdo zneuctí hory, bude potrestán. Ale kdo naslouchá větru a hlídá stopy v kameni, ten přežije.“
Od té doby viskača – nebo jak jí lidé říkají v kečuánštině waywash – běhá po horách jako posel apuů, hlídá místa moci a podle některých vesničanů dokáže předpovědět počasí či varovat před lavinami.

Cordillera Huayhuash je horská katedrála, kde se země dotýká nebe s něhou i hrozivostí. Malebná jako sen, impozantní jako dávná přísaha, a přece v sobě nese víc než jen krásu kamene a ledu – tkví v ní ozvěna legend, příběhy pastevců i šepot starých božstev, která nikdy zcela neopustila tato údolí. Huayhuash je výjimečná proto, že v ní krása a báje splývají v jediné živoucí tajemství.