„Mira, budu se ženit“, oznámil mi suše Alí při sestupu z Jebel Bury. „Počkej, počkej, kdy?“, ptám se ho. Alí, aniž by se obrátil znovu suše odpoví „Nevím, za rok, za dva“. „Počkej, počkej, jak se jmenuje, kolik jí je?“ snažím se ukojit svou zvědavost. Tenhle výraz už znám, narazil jsem na věc, o které se moc nemluví. Alí už mě po několika návštěvách přestává brát jako běžného turistu a začíná občas vyžadovat dodržování místních zvyků a obyčejů. „Mira, to neví ani moji nejbližší přátelé, to se neříká!“ Pokračuje v sestupu. Po pár metrech se otočí a řekne „ Zahra, sedmnáct“.
Zhruba za dva roky, brzy ráno, přistávám na letišti v Sanaa v Jemenu. Je pár dní po Ramadánu, nastává nejlepší doba pro svatby. Vítá mě usměvavý Alí, opětovně říká jak je štastný, že jsem dorazil na jeho svatbu. Alího rodina má za sebou dlouhé vyjednávání a přípravy, oženit se v arabském světě není jen tak. Zprvu bylo třeba najít vhodnou kandidátku, o to se postará ženská část rodiny. Ženy často chodí na jakési dýchánky, kde okukují dcery ostatních žen, nepokrytě se vyptávají, když se jim některá líbí a všemožně zjištují, jestli je ta pravá pro jejich syna. Pokud se rozhodnou že ano, pak přichází čas mužské části rodiny, je třeba dojednat věno pro nevěstiny rodiče a veškeré detaily budoucí svatby. Věno není zrovna žádná maličkost, běžně se platí kolem 200 000 riálů, to je asi 1000 USD. To je v zemi s běžným měsíčním platem 150 USD dost. A jelikož jemenské rodiny jsou vždy velké, oženit všechny syny je drahá záležitost. Navíc je třeba zaplatit i všechny výdaje ohledně svatby, hostů, atd, a svatba tak vyjde kolem 3000 USD. Přitom ženich většinou ani neví, jak jeho nastávájící vypadá. Vtipně celou situaci komentoval jiný můj jemenský známý: „To je jak když kupuješ meloun, vždy vidíš jen šlupku, ale nevíš co je uvnitř“, po chvíli přemýšlení dodal „a já měl špatný meloun, a už jsem s ním 30 let“.
„Mira, Mira, vstávej,“ budí mě po pár hodinách spánku Alí „musíme zařídit spoustu věcí“. Nastává shánění spousty nezbytných drobností a mimo jiné i svatebních hostí. Alí mě překvapuje sdělením, že jde dokonce o dvojsvatbu, no není se čemu divit, rodiny se alespoň podělí o náklady na hostinu. Kolem druhé hodiny vyráží plné osazenstvo Toyoty Landcruiser do vesnice Al-Hajjara odkud Alí pochází, a kde bude i svatba. Mladý sympaťák Jahja, řidič. Nejvyšší Jemenec co znám, Mohamed, který mi bude dalších pár dní sloužit jako maják, protože se svou výškou 180 cm bude vždy přečnívat alespoň o hlavu běžný vzrůst Jemenců. A ještě asi dalších pět lidí, jejichž jména si ani nejsem schopen zapamatovat. Cestou je ještě třeba nazdobit auto, zastavujeme v jakémsi svatebním salonu, zprvu se dohaduje cena a pak výzdoba. Začíná se jemným nástřikem skel bílou barvou, ušetřeno zůstává jen přední sklo a malé místo okolo výhledu do zrcátek, Jahjovi se prudce snížil výhled z vozu. Pak různé nápisy vyvedené červenou třpitkou, samozřejmně nechybí jméno Alláha a na zadních sklech Alího jméno. Vyrážíme. Ujedeme sotva polovinu trasy a nastává očekávaná zastávka, musíme nakoupit kát na cestu a navečer, jsou čtyři hodiny, už je čas na žvýkání. Cestou probíhá čilá konverzace, a
také časté telefonování, Jemenci milují telefony. Navečer dorážíme do Manakhy, před městečkem nás čeká několik aut Alího příbuzných a kamarádů. Nechápu proč, cestu znají přeci úplně všichni, ba i já. Brzy pochopím. Zbylých osm kilometrů dojíždíme v hrozné salvě dělobuchů, které jsou vyhazovány z oken aut. Proklínám Číňany a vynález střelného prachu, ale zjevně jsem sám. Zastavujeme u hotelu, kde bude v následujících dnech probíhat svatba. I přesto, že začíná až zítra, v hotelu už je spousta hostů, tedy jen a pouze mužů. Tradiční jemenská svatba má v podstatě dvě části. Část mužskou, dvou až třídenní, kam je ženám vstup zakázán, s vyjímkou nedospělých žen, a část ženskou, zhruba stejně dlouhou, kam pro změnu nemůžou muži. A muži už tančí za zvuků živé hudby. Tradiční jemenské svatební tance, ty už sice znám z představení pro turisty pořádané v některých hotelích, ale dnes je to jiné. Živelnější, radostnější a hlasitější. Kvůli nedostatku místa v místnosti tančí většinou dva až tři, nad hlavou tanečníků se míhá džambíja, ostatní osazenstvo zpívá, tleská, píská a všemožně se podílí na dobré náladě, tanečníci se průběžně střídají, rytmus je rychlý a písně dlouhé, není výjimkou čtvrt až půlhodinová píseň. Zemdlelý a propocený tanečník je rychle nahrazen jiným. Vyrušení naším příjezdem je jen krátkodobé, po přivítání se brzy pokračuje v tanci. Za Alím stále někdo chodí, vítá se s ním a blahopřeje mu. A žvýká se a žvýká.
„Dělějte, dělejte, už jsou tady“ pobízí nás Noman, Alího starší bratr. Zvenku se ozývá zvuk bubnů. Alí spěšně naposled zkontroluje stav svého oblečení v zrcadle a vykročí. Ustrojit se nám trvalo více jak hodinu, hlavním viníkem jsem já. Sehnat oblečení pro mě, který převyšuji běžný jemenský vzrůst zhruba o třetinu, byl docela problém. Náš oděv se ale s Alím příliš neliší, tradiční bílá sutana, sako, šátek a džambíja. Alí má navíc na hlavě speciální svatební šátek vyšívaný zlatou nití a v ruce si nese šavli v zlatém pouzdře. Alí má nejdražší džambíji jaké je v rodině jen jedna a dědí se z generace na genaraci, mě půjčil džambíji Alího strýc a taky ne jen tak ledajakou. Najdražší džambíje mají rukojeť ze slonoviny nebo nosorožčího rohu a jde většinou o staré děděné kusy. Slonovina je v dnešní době nedostatkový materiál a bývá nahrazována kravským rohem.
Otevíráme dveře Alího domu a vycházíme ven, kde hrají hudebníci na bubny. Když vyjde Alí, ozve se sborové halekání, muzikantům se musí vstrčit do úst peníze a všichni se vydají na pochod přes vesnici. Z každé ulice a každého domu vychází nebo vybíhají další účastníci svatby. Než dorazíme k domu druhého ženicha je nás okolo padesáti a stále přichází další a další, chytají se vzájemně za ruce a vytvářejí čím dál větší půlkruh čekající na příchod druhého ženicha Ahmeda. Je tady, oblečen stejně jako Alí, i šavli má stejnou. Všichni ho sborově vítají a dav se vydává směrem do nové části Al Hajjary. Uprostřed Alí s Ahmedem,
obklopeni nejváženějšími muži vesnice a starci. Ty nesou své hole přes rameno jako kdyby nesli pušku. Dříve také pušky nosili, ale dnes už se to moc nevídá. Částečně za to může i zákon, kterým vláda zakázala nosit zbraně ve vesnicích a městech. Druhým důvodem je i dohoda ve vesnici, neboť při jedné z posledních svateb kamínek odražený kulkou trefil ženu přihlížející ze střechy domu do oka. Starci jsou jedni z nejaktivnějších ůčastníků, neustále zpívají: „Vítej, vítej, vítej mezi námi, vítej vítej! Alláh ať ti štěstí dá, vítej…“ Za neustáleho zpívání a zvuků bubnů docházíme na náves, Alí s Ahmedem jsou usazeni do stínu, zbytek zpívá, začíná tančit a vítá se navzájem. K Alímu a Ahmedovi přichází postupně gratulanti, následuje potřásání rukou, polibky a přání, žádné dárky, jako je u nás zvykem. Jeden, druhý, padesátý gratulant… „Mira pojď, jedeme do Manachy“ oslovuje mě Džalal, jeden z Alího bratrů „Musíme nakoupit dělobuchy. A musíš k holiči“ ukazuje na mé strniště. „Takhle to půjde další dvě hodiny“ rukou mávne ke kondolujícím. Jahja už na mě z auta také mává. Maják Mohamed je usazen vzadu se svým milovaným mobilem. „Právě se mi podařilo poprvé odeslat email.“ oznamuje když vyjíždíme.
Jsem teprve tak napůl oholen, u nás už bych byl asi hotov, ale místní holič nejméně desetkrát přejede rukou po tváři jestli ho někde něco nepíchne, než uzná, že zákazník je hotov, když tu rozrazí dveře plechového krámku Džalal a rve mě ven: „ Dělej, dělej, jedeme!“ strká mě do auta, kde všichni vzrušeně telefonují. Neptám se kam, nechám se prostě překvapit. Začínám si zvykat, že jako jedinému cizinci na svatbě mi nikdo nemá tendenci vysvětlovat, co se bude dít. Všichni ostatní to moc dobře vědí a já se to prostě dozvím. Jedeme na začátek Manakhy, kde je už připraveno několik aut. „Přijíždí Ahmedova manželka ze Sanaá“, oznamuje mi Mohamed aniž zvedne oči ze svého mobilu. A znovu přijíždí kolona troubících aut, z oken létající dělobuchy, ozývá se pískot, troubení. Jen dnes je nás mnohem více. Silnice mezi Manakhou a Hajjarou měří pět kilometrů, dá se dohlédnout z jednoho konce na druhý a sledovat, jak se silnice jako had vine po vrstevnici mezi obcemi. Teď je od začátku až na konec plná svatebních aut z kolony nevěsty a doprovodu. To vše doprovázené ohromujícím rachotem. Znovu proklínám vynález střelného prachu. Auto novomanželky mizí na dvoře Ahmedova domu, není přípustné, aby jí dnes někdo, krom žen a novomažela večer, zahlédl. Mnohočetný dav oslavujících se pomalu přesouvá za zvuku bubnů, zpěvu a mávání džambíjí nad hlavou na horní náves vesnice kde oslava pokračuje ve stejném duchu. Chvílemi se objevují ženiši na ramenou tančících, džambíje se míhají nad hlavami, šavle ženichů jsou vytaseny a vztyčeny nad hlavou. A dolů, za půl hodiny zas nahoru na ramena. Alího bratr Noman se rozhodne, že je čas pro nějaký dobrý vtip. Přibíhá ke mě a hrozně se řehtá, v rukou drží džambíji, i já poznávám, že jde o lacinou cetku. Hned mi z pouzdra vyndá tu mojí, parádní. „To bude sranda, to se strejda zblázní, musíš mu tvrdit, že je to ta jeho.“ „To by mě zajímalo jak mu to řeknu, když mě dřív asi zabije“ odvětím. „No snad ne“ culí se Noman. „Myslím, že si toho, v tomhle zmatku ani nevšimne“ přesvědčuji sám sebe. Všiml. Do pěti minut stojí u mě, významně ukazuje na džambíji a vyptává se. Jeho výraz mluví za vše. Jsem mrtvý muž. Rozhoduji se pro variantu, že nerozumím ani slovo arabsky. Jen v davu ještě vidím Nomana a kamarády jak se nezřízeně smějí. V takovém duchu pokračuje oslava další hodinu než nastává čas oběda. Program mi zpestřuje strýc přicházející v desetiminutových intervalech vyptávat se, kam zmizel jeho poklad. Na oběd se část oslavenců vydává do domu Ahmeda a část do Alího domu, Noman pro tyto ůčely pronajal od sousedů třípatrový dům, kde se všichni budou stravovat. K domu přidělali z boku obrovskou plachtu, pod níž byla zřízena provizorní kuchyně plná obrovských hrnců a také žen, takže tam můžu vždy jen letmo nahlédnout. Po obědě, skládajícího se snad ze všech možných pokrmů, jež jemenská gastronomie nabízí, se všichni trousí k domu Alího rodiny. Zde je výdejna kátu pro odpolední žvýkání. Kát činí jednu z nejdražších položek na svatební hostině, jde zhruba o třetinu rozpočtu celé svatby. Samozřejmě nesmí jít jen tak o nějaký obyčejný kát. Je svatba, musí to být
prvotřídní zboží. Každý muž si odnáší otýpku pod paží. Všichni směřují do hotelu k odpolednímu žvýkání a hudbě. Po mém příchodu už jsou hudebníci na místě, neustále se trousí další a další hosté. Zabírají postupně první patro hotelu, druhé patro, třetí. Za chvíli se plní i chodby a hosté se stále trousí. Do hodiny je hotel plný, objevují se koberce venku na dvoře, na trávě, na betoně, lidé jsou prostě všude. Z čistého hotelu se do dvou hodin stává „chlév“. Z kátu se žvýkají pouze nejmladší větvičky a výhonky, zbytek se pohodí na zem. Ještě je nutné vše prolévat vodou. Kát se nasucho nežvýká. Na zemi se hromadí zelená podestýlka a pet flašky. Do toho se kouří, hudba je znásobena reprodukory na maximální únosnou mez. Vzduch je brzy úplně vydýchaný a je strašné horko. Musím často chodit na vzduch. Otevřít okno nepřichází v úvahu, kát a čerstvý vzduch se prý nemají rádi. Proto ještě do podestýlky přibývají papírové kapesníky, kterými se valná většina hostů otírá.
Po setmění se všichni odebírají zpět na náves. Utvoří se kruh, v jehož středu předzpívává jeden muž úryvky z koránu, ostatní opakují. V jednom místě kruhu stojí svícen, za svícnem tři děvčátka, obdoba našich družiček, a za nimi hrdinové dnešního dne: Alí a Ahmed, ženiši. A všichni si je chtějí vyfotit, a všichni se chtějí vyfotit s nimi, nedivím se klukům, když chvílemi vypadají, že toho mají dost. Znovu se začíná tančit a znovu putují na ramena oslavujících, znovu se míhají džambíje nad hlavami. Až do večeře. Po večeři zpět rychle do hotelu. Cestou mě staví přítel strýce mluvící anglicky, ptá se kam zmizela džambíja. Povolím a říkám pravdu. Pobaveně se usměje a dobrácky jde strýci oznámit že nevím, že si myslím, že je to pořád ta samá. V hotelu někteří pokračují ve žvýkání ale valná většina hostí už jen konverzuje a poslouchá hudbu. „Jsi nervózní, Alí?“ ptám se při vzácné chvíli, kdy je Alí sám. „Ne, proč?“ No kvůli dnešní noci.“ „ Ne, nejsem, ani trochu.“ odvětí. Nevím jestli mu mám věřit, já bych byl. První noc se ženou, kterou nikdy neviděl. Alí se dušuje, že jí viděl naposledy jako malou holku, když se ještě nezahalovala. Navíc první sexuální zážitek. Alí se dušuje, že to bude skutečně poprvé. Málokterý chlap by nebyl nervózní, já tedy určitě!
Výbuchy. Proklínám vynález střelného prachu, dnes už podruhé, a vybíhám ven před hotel. „Co se děje?“ ptám se. Přichází žena do domu manžela. Krom obrovského ohňostroje nic nevidím. Jen postřehnu asi po půl hodině výbuchů jak Alí pomalu kráčí do domu. Ve tváři má nervózní výraz. Zbytek večera trávím v Alího rodinou pronajatém domě hrou s dětmi a čekáním na Jahju s Džalalem, až se vrátí z Manakhy z nemocnice. Možná jsou dělobuchy bezpečnější než kulky ale úplně bezpečné taky nejsou. Ohňostroje, které by u nás odpalovali profesionálové, zde odpalují i malé děti. Džalal se naštěstí vrací jen s popálenou rukou a nohou.
Ráno vstávám brzy, před domem jsou jen ženy starající se o chod domácnosti. Jen co mě spatří, okamžitě se zahalí. A děti. Ty mají o zábavu postaráno. Sbírají nevybuchlé dělobuchy. Jelikož nemají sirky ani zapalovač, odpálení provádí jiskrou. Kámen o kámen a úspěch se sem tam dostaví. Ženy to nechává úplně klidné, mě nikoliv. Rozhoduji se raději dětem pomoc a zapaluji dělobuchy zapalovačem. Jelikož jsem tímto způsobem mnohem produktivnější, za chvíli nespí nikdo v okolí. „Ne, ne, to ne my, to on!“ ukazují na mě děti, když nám první mužský dospělý přichází vynadat. Po chvíli se ukazuje i Alí, tváří se spokojeně. Usmívám se a ptám se „Tak co“. „Je báječná, pěkná a chytrá, celou noc jsme si povídali, jsem štastný“ „A dál?“ S úsměvem se otáčí a dělá, že mou otázku přeslechl. Objevuje se Jahja s Mohamedem, ti nejsou tak decentní. Odvádí Alího stranou a podrobují ho výslechu.
Po snídani se vyráží na piknik do hor Harazu, dvě plné Toyoty, dva kalašnikovy, jedna stará zbraň, pár dětí. Výlet může začít. Cestou je ale potřeba všechny a ve všech vesnicích pozdravit a oznámit, že Alí už je ženat. Když potkáme v horách piknikujícího druhého manžela, nastává vítání jak kdyby se týden neviděli. Na vyhlídce na jižní Jebel Haraz zastavujeme, nastává doba focení a pár výstřelů ze zbraní směrem do nejvyšších pater Jebel Haraz. A cesta zpět. Jelikož se vrací zrovna i druhý novomanžel Ahmed s rodinou, je třeba vyzkoušet kdo má rychlejší a lepší Toyotu. Nevadí, že cesta je rozbitá a úzká, je třeba se ukázat a nejlépe zvítězit. Svatební olympiádu ukončuje náklaďák stojící přes celou cestu. Naštěstí pro mě, Jahja mi jako váženému hostu chtěl dopřát, půjčil mi jeho Toyotu, jaká čest! I přes mohutné pobízení posádky vozu jsme zaostávali o několik stovek metrů.
Poobědová fronta před Alího domen s přidělováním kátu znamená, že nastává čas žvýkání. Dnes v domě rodinného přítele s vcelku minimalistickým obsazením, jen asi dvacet lidí. Ubíhá hodina, dvě, klábosí se a žvýká. Nenapadá mě nic jiného, nežli se Alího zeptat, kdy mi ukáže ženu. Vysvětluji mu, že on mou přítelkyni také viděl, a že jsem přeci nejel tak daleko abych ani neviděl jeho ženu. „Počkej to nebude problém, zeptáme se, támhle sedí její bratr“ ukazuje na mladého muže naproti. Nežli ho stačím zastavit, že vše byl jen vtip, bratr manželky už vytahuje džambíju z pouzdra. „Opravdu chceš?“, ptá se mě a pohazuje džambíjou v ruce. Zbytek osazenstva se směje, no spíš řehtá. Po dalších pár hodinách Alí odchází, že jde za ženou. Otázku, jestli můžu jít s ním, radši ani nevyslovím. Nicméně na večeři odcházím s bratrem jeho ženy, asi to tak zlé nebylo. Při večerním posezení s Alím a rodinou na terase pod jejich domem, se Alí svěřuje, že bratr ženy se ještě několikrát ptal, jestli jsem to myslel vážně. Po setmění, jako už tradičně, trávím večer v pronajatém domě hraním s dětmi a povídáním s Nomanem. Svatební hosté se už po večeři rozjeli zpět do Sanaa, proto asi drobná změna v chování žen. Nejen, že je vidím procházet okolo dveří nezahalené, ale v pozdějších hodinách probíhají některé i v pyžamu. Nejvyšší čas se rozloučit a jít spát.
Časně ráno před domem potkávám jednu z Alího starších sester nabírající vodu. Nezahalenou. Sice má v první chvíli tendenci se zahalit, ale pak mávne rukou a pokračuje v práci. Neuvěřitelné, vidím nejen obličej ale i hennou potetované ruce. Předstírám, že si ji neprohlížím, ale po očku se dívám. Z ničeho nic se objevuje Noman a sestra zpustí hrozné lamentování. Nerozumím, ale chápu. „Noman, doteď jí nevadilo že ji vidím“. „ Jasně, jen musí dát najevo jak jí to vadí, aby zachovala slušné chování“ odvětí. „Chceš někam jet po snídani?“ ptá se. Netušil jsem, že má kladná odpověď bude mít za následek, že dostanu klíčky od auta a jako doprovod bratra Džalala a doporučení kam se jet podívat. „Jen buďte zpět na oběd“ je Nomanovou jedinou starostí.
Příkaz jsme dodrželi. Po obědě se usazujeme, tentokrát v domě Alího nejstaršího bratra, ke žvýkání kátu. Tentokrát s obvzlášť váženým hostem, synem vesnického šejcha. S tím si ale nikdo moc nepopovídá, neboť neustále telefonuje. Všichni ale tvrdí, jaký je to skvělý muž a jak budou šťastní, až on nahradí jeho otce. A ještě jeden netypický host se dnes objevil, bezruký vesničan. Jeho handicap mu ale nebrání v tom, aby nemohl žvýkat kát. Jen musí mít pomocníka, který mu bude otrhávat mladé lístky kátu a vkládat do úst. Díky nedostatečné a drahé lékařské péči je i z banálních chorob často postižení na celý život. Postoj Jemenců k handicapovaným je přesto vstřícnější než u nás. Nedočkají se sice žádné podpory od vlády, ale celý život žijí ve vesnici mezi lidmi, kteří jsou zvyklí je denně vídat a reagují na ně jako na zcela normální členy komunity.
Zatímco trávíme s Nomanem čas po večeři opět v pronajatém domě, Alího dnes čeká další úkol. Večeře v domě rodičů manželky. Večeří v podstatě končí mužská část oslav svatby, následuje stejně dlouhá část ženská, kdy se ženy po odpoledních schází a v podstatě se zabaví stejným způsobem, jako doposud muži, včetně žvýkání kátu. Jen s tím rozdílem, že jsou vždy nastrojeny do toho nejlepšího, co jejich šatník nabízí, včetně tetování hennou. To znám samozřejmě jen z vyprávění, této části svatby je naopak mužům zakázáno se účastnit.
Alí jde na večeři ještě s něčím, co jsem nečekal, že je ještě dnes dodržováno. Nese rodičům ukázat prostěradlo jako důkaz panenství novomanželky. Tím dává najevo, že vše je v pořádku a že žena stála za vynaložené peníze a může se stát členkou jeho rodiny. Alí mi po návratu z večeře oznamuje, že samozřejmě přišla řeč i na mé přání vidět jeho ženu, což se setkalo z téměř všeobecným nesouhlasem, jen matka prý prohlásila: „A proč by ji nemohl vidět?“ „No proč?“ ptám se. „Je to nepřijatelné a nedělá se to. Je to proti zvykům.“ argumentuje Alí. Ale záhy se do rozhovoru přidává Noman, který to stejně jako já bere jako dobrý vtip. „Měl bys mu ji ukázat“ „ To nejde, to přeci nemůžu.“ „Proč, vždyť u nás je to normální.“ znovu popichuji já. Hovor měnící se v hádku postupně přechází mezi angličtinou a arabštinou, s Nomanem se na sebe po očku usmíváme, ale tak aby Alí nic neviděl, před ním zachováváme vážnou tvář. „Jdeme spát“, ukončuje diskuzi Alí.
Poslední ráno. Tentokrát už je celá rodina na nohou, ne jako předchozí rána, kdy byly vzhůru jen ženy. Alí odbíhá do domu, poté co se vrátí mě s tajuplným výrazem tahá stranou. Zastaví se a rozhlíží jestli nikde nikdo není. Z kapsy vyndá foťák. „Mira, to je ona“ ukazuje fotky své nevěsty ve svatebních šatech podobných těm evropským. Nevím, co mám říct. Opakuji jen stále „ Pěkná, děkuji, pěkná, děkuji“. Toto opakuji ještě po pár dnech nasedajíc do letadla. Děkuji Alímu za pozvání a projevenou důvěru.
Na našich zájezdech se můžete podívat do Ománu, který se nachází vedle Jemenu.