Trek El Zotz – Tikal

Trek El Zotz – Tikal

výběr zájezdu
 Zvolte typ zájezdu
Destinace
 Zvolte destinaci
Termín
Odjezd
+/-
Návrat
+/-
Cena
Cena od
Cena do
Ubytování

Strava

Doprava


Náročnost
Náročnost
Autor textu Robi Mahel

Existuje spousta knih a filmů, ve kterých se hrdina neohroženě prosekává hustým pralesem k ruinám bájného města, ukrývajícího poklady pohádkové ceny. Tato dobrodružství prožívají jiní… Což takhle zkusit si něco takového na vlastní kůži? Jedním z takových tajuplných míst, kde člověk musí prokázat odvahu a jistou zdatnost, je pralesní srdce Yucatanu.

Severní část pralesů Yucatanu má na svém území Mexiko, jižní část Guatemala - konkrétně její největší okres - Petén, s rozlohou 35 854 km2 (více jak třetina rozlohy České republiky). Hlavním městem Peténu je ostrovní městečko Flores, které zároveň představuje ideální vstupní bránu do neporušené džungle Mayské Biosférické rezervace, největšího chráněného území přírody v Guatemale, uznaného UNESCEM v roce 1990. Kulturní a přírodní bohatství Biosférické rezervace se rozkládá na jedné pětině území Guatemaly, chrání 75% lesů země a počítá se k plicím planety. Lokalita je pokryta tropickým deštným pralesem a zahrnuje i sezóně zaplavovaný les. Průměrná roční teplota činí 27°C, s teplotami pohybujícími se v rozmezí 20°C - 32°C. Průměrné roční srážky dosahují 1 200 – 1 400 mm, se zřetelným obdobím sucha trvajícím od ledna do dubna.
S José Chenem máme sraz v jeho vesnici Dos Aguadas. Je to typická mayská vesnice, do které vede pouze hrbolatá polňačka, domky jsou jednoduché, ale už to nejsou pralesní chýše. Většinu obyvatel tvoří čistokrevní Mayové, živící se tradičně zemědělstvím, v této části Guatemaly převládá chov dobytka. Několik mužů ve vesnici se domluvilo a dali dohromady průvodcovskou skupinu, nazvanou Mayatrek. Vesnice velmi výhodně leží na starobylé obchodní stezce napříč Yucatanem a přímo na okraji deštného pralesa. Indiáni z Mayatreku mají co nabídnout – jednak samotné dobrodružství výpravy do pralesa, který tisíce let využívali jejich mayští předkové a za druhé ruiny dávných mayských měst zarostlých džunglí. Ideální prostředí pro dobrodružství jaká prožíval Indiana Jones.
Do džungle nás bude doprovázet celý tým – průvodcovská skupina z vesnice postupně vykrystalizovala a soustředí - profesionála na faunu a floru pralesa, archeologa a znalce mayských ruin, učitele nesčetnými mýty opředené mayské historie, komunikačního důstojníka s účastníky výpravy, kuchaře… A protože v období sucha je v celém regionu nouze o vodu, doprovází nás i několik mul se zásobami a barely s vodou. José Chen, se kterým jsem se kdysi náhodou seznámil ve Flores, nám celý tým představuje. Všichni naši průvodci jsou vzrůstem malí, mají typické mayské rysy a jsou nesmírně přátelští a otevření. Vypadá to, že na výpravu se těší stejně jako my. Mnoho cestovatelů si s nimi na tenhle podnik zřejmě netroufne.
Za vesnicí se táhnou pastviny, sem tam je vidět stádo dobře živených krav. Postupně se polní cesta zanoří do lesa, nyní v období sucha je pevná, pohodlná. Hodí se tak k povídání s Enricem o hospodaření Mayů, kteří zde žijí tisíce let. Oblast pralesa Peténu, vysvětluje, poskytuje svým obyvatelům jen minimální prostředky k holému živobytí. Vysoce rozvinutá civilizace, ke své existenci právě zde, neměla vlastně žádné logické opodstatnění. Hustý, stěží prostupný deštný prales, mračna moskytů a těžko průchodné mokřady v období dešťů ztěžují rozsáhlejší ekonomické aktivity. V období sucha naopak slunce mokřadní nivu řeky San Pedro vysuší. Je to země mačet, bláta, moskytů, hadů ale i vyschlých řek. Postupně Mayové přišli na to, jak nehostinné podmínky překonat. Usídlili se poblíž řek, lagun, mokřadů a naučili se jak krajinu intenzivně využívat. Čistili prales mýcením a žďářením, pěstovali kukuřici, tykve, kakao. Aby se půda nevyčerpala, střídali plodiny, hnojili popelem, nechávali půdu odpočinout ladem. Jak obyvatel přibývalo, osvojili si ještě pokročilejší způsoby zemědělství – kompostování, terasování, zavlažování. Velkým pokrokem bylo zkultivování mokřadů přidáváním zeminy, naopak mokřady poskytovaly úrodné bahno a naplaveniny. Klasičtí Mayové vypěstovali na chudé půdě dost potravin pro několik milionů lidí. Jejich tehdejší počet výrazně převyšoval dnešní osídlení regionu.
Cesta při hovoru rychle utíká, les kolem tvoří zatím sekundární porost, je poznat že je hospodářsky využívaný. Asi po 5km nás zastavuje brána, vstupujeme do chráněného biotopu San Miguel La Palotada, který tvoří nedílnou část Mayské biosférické rezervace. Biotop vykazuje poměrně rovinatou topografii, s nízkými vápencovými hřebeny, pahorky a skalními stěnami. Povrchový odtok směřuje k západu a sytí řeku San Pedro Mártyr. Niva řeky San Pedro a několik periodicky zaplavovaných pánví akumuluje dešťové srážky. V některých místech může v období dešťů hloubka dosáhnout až 1m. Chráněné území biotopu je spravované Ministerstvem kultury a sportu, jako přírodní a kulturní dědictví. Zároveň území slouží jako nárazníková zóna pro NP Tikal. Biotop byl ustaven v roce 1987 a v roce 1989 bylo dekretem pro chráněná území definován jako jádrová oblast Mayské biosférické rezervace. My budeme celou dobu sledovat přirozenou trasu údolím Buenavista, které má zhruba východozápadní směr a propojuje širokou nivu řeky San Pedro Mártyr a oblast periodicky zaplavovaných rovin severovýchodního Peténu. V předhispánském období tvořilo ploché široké údolí jednu z hlavních obchodních a komunikačních tras napříč Yucatanem. Nyní je to důležité útočiště divokých zvířat a zároveň pozoruhodná archeologická oblast.
Na bráně se musíme zaregistrovat u strážců parku. Na padesáti kilometrech treku si užijeme oba aspekty oblasti, jednak ruiny starověkých měst Mayů, kteří se vyvinuli až po monumentální městskou civilizaci a sílu a drsnost tropické přírody. Obzvlášť se můžete těšit na Skálu netopýrů, útočiště tisíců tvorečků, kteří každý večer poskytují fascinující divadlo a archeologický okrsek El Diablo s chrámem Nočního Slunce - nově objevenou hrobku „vládce, který zastínil slunce“.
Od brány cesta, nyní už zachovalým deštným pralesem, pokračuje v neztenčené šíři, tak aby po ní projelo vozidlo. Slouží archeologům k přesunům na 15km vzdálené ruiny bývalého mayského města El Zotz. Cesta velmi rychle ubíhá, protože je pohodlná, údolí Buenavista je ploché, bez výraznějšího stoupání. Dychtivě nasáváme informace od Juliena, který nás seznamuje s přehledem historie jeho regionu. Údolí Buenavista bylo osídleno nepřetržitě po dva tisíce let, od středního Předklasického období (cca 800 př. n.l.) až do raného Postklasického období (cca 1200 n.l.) Jedno z nejstarších sídel bylo založeno na okraji laguny Palmar, poskytující vhodné podmínky pro usazení prvních lovců a sběračů. Ještě před pár lety panovalo přesvědčení, že technologický pokrok, jež umožnil starověkým Mayům budovat monumentální stavby byl dosažen až v Klasickém období. Intenzivní výzkumy posledních let ve městech, právě jako Palmar, prozradily, že už kolem roku 800 př. n.l. byla vystavěna města-ceremoniální komplexy značné velikosti. Tyto náboženské komplexy se skládaly z trojitých pyramidových komplexů s chrámy na vrcholcích a astronomických platforem. Tradice pak pokračovala staletími a ovlivnila celý Mayský svět, aby své vrcholné nádhery dosáhla v Klasickém období.
Po více jak 900 let obyvatelé Palmar rozvíjeli, až bylo 100 n.l. ceremoniální i politické centrum od laguny přeneseno do vyšší polohy, na úbočí vápencového hřebene, tedy do místa v lepší obranné poloze. Nové sídlo, El Zotz, se stává důležitým městem, sídlem dynastie, která kontroluje svůj díl obchodní trasy napříč Yucatanem. Jeho strategická poloha je příčinou válek a předmětem aliancí. Příchod Siyaj K´aka (V Ohni Zrozený), roku 378 n.l., přináší do centra Peténu, potažmo do El Zotz, stabilitu a rozvoj. V raném Klasickém období (250-550 n.l.) bylo město napojeno na Tikal, zatímco během pozdního Klasického období (550-900 n.l.) se stává na několik desetiletí součástí konkurenčního království Kan. Navazuje těsné vztahy s Calakmulem a El Peru-Waka, bylo začleněno do koalice namířené proti Tikalu. Po Mayském kolapsu (cca 800 n.l.) osídlení El Zotz trvá, některé části města byly využívány až do konce raného Postklasického období.
Odpoledne dorážíme do El Zotz, což je vedle archeologické lokality i jednoduchá základna, sloužící archeologům a návštěvníkům. Tábořiště tvoří vzdušná kuchyň, krytá palmovými listy, s vyvýšeným ohništěm, aby se kuchař nemusel shýbat, obytná chýše maximálně pro pět lidí a rovný vyčištěný plácek. Na plácku si stavíme stany, kuchař se zabydluje v kuchyni, průvodci v obytné chýši. Propátrání ruin starověkého města El Zotz si necháváme na zítřek, dnes nás čeká jiná fascinující pozoruhodnost. Těsně před setměním vyrážíme do džungle ke Skále netopýrů. Už pár stovek metrů před skálou je cítit výrazný kořeněný pach… Co je to? Pralesem, kterým se prodíráme, prolétá velké množství netopýrů a čas od času se s některým střetnu tváří v tvář. Na poslední chvíli se elegantně vyhne. Tropický porost náhle, jako když utne skončí, stojíme na jakési úzké mýtině na jejímž opačném konci se nad koruny pralesních velikánů tyčí mohutná skalní stěna. Připomíná mi Býčí skálu v Moravském krasu. Mýtina se však liší od čehokoliv co znám, je tvořena tmavou hmotou, těžko odhadnutelné tloušťky, vydávající ostře aromatický pach.
Zhruba kolem šesté hodiny večerní, musí to být ve chvíli, kdy slunce, z pralesa pochopitelně neviditelné, padá za obzor, vybuchne skála nečekanou energií. Celá jako by se začala chvět výronem temné energie a vydává škálu melodických pískavých zvuků. Než se vůbec vzpamatuji, vylétnou ze všech otvorů, dutin a jeskyněk tisíce netopýrů a nad mýtinou zavíří obrovské hejno složené z drobných tělíček. Těsně před tím koutkem oka zahlédnu, jak Antonio prchá zpět pod koruny stromů. Stojím jako opařený a na mou hlavu se snáší hustý déšť. Jsou to drobounké netopýří bobky – guáno, bubnují do mne jako miniaturní broky. Antonio se později baví na náš účet, ale to už nám rovněž došlo co je ta podivná, takřka příjemně vonící hmota na mýtině a proč tak zběsile v kritickou chvíli prchnul pod ochranu stromů.
Po počátečním chaosu před skalní stěnou se netopýři jak na povel řadí do spořádaného proudu a v podobě nekonečného hada letí lovit do rozlehlých pralesů Yucatanu. Nedokážu si zpětně vůbec uvědomit, jak dlouho celé tohle strhující divadlo trvalo a ani mi nepřišlo na mysl, abych udělal pár snímků. Ještě dlouho po tom mi zážitek víří v hlavě, jako to obrovské mračno netopýrů.
U večeře, pěkně při svíčkách, si vzrušeně vyměňujeme dojmy. Podařilo se vůbec někomu ten přírodní zázrak zachytit? Patnáct různých zde se vyskytujících druhů se živí především ovocem, hmyzem a obojživelníky. Z nich pouze tři druhy sají krev. Jednou z jejich hlavních funkcí v přírodě je roznos semínek, kterým přispívají k obnově pralesa. Během předkolumbovského období byli netopýři Mayi často zobrazováni.
Antonio nám připravil ještě jedno překvapení - pralesní čaj. Je připravený z listí jednoho ze zdejších hojně se vyskytujících stromů, je silně aromatický a velmi ostrý. Nazývá jej pimenta. Nějakou chvíli nám trvá, než zjistíme o co jde - Pimentovník pravý poskytuje známé a běžně používané koření, prodávané pod názvem, podržte se, nové koření. Jeho využívání má dlouhou historii a plody používaly již civilizace předkolumbovské éry k ochucování čokolády. S pimentovníkem se setkal na Jamajce začátkem 16. století Kryštof Kolumbus a dal mu jméno jamajský pepř. Do Evropy bylo toto koření poprvé dovezeno v 16. století , ve střední Evropě se toto koření objevilo poměrně pozdě, začátkem 17. století, s čímž souvisí i název nové koření. Hlavním pěstitelem je v současné době Jamajka (asi 70 % světové produkce) a zdejší plody jsou považovány za nejkvalitnější. Dalšími významnějšími pěstiteli jsou Honduras, Guatemala, Mexiko, Brazílie a Belize. Z plodů pimentovníku pravého naložených do rumu se vyrábí likér, vonný olej je využíván v parfumerii a při výrobě svíček. Všechny části rostliny jsou používány v tradiční medicíně. V Guatemale se pije horký čaj s novým kořením při nachlazení, poruchách trávení a menstruačních obtížích.
V noci pak někde velmi blízko našeho tábořiště obchází jaguár! Ne že bych ho viděl, ale tak hrozný řev může vydávat jenom on, skutečný král zdejšího pralesa. Julien se ráno mému dotazu potutelně usmívá: „dnes ti toho jaguára zcela jistě ukážu naživo!“
Vzrušujícím dopoledním cílem je průzkum ruin starobylého mayského města El Zotz. Archeologické naleziště, objevené roku 1978 a hlavní stavby teprve v několika posledních letech, je rozděleno do sedmi okrsků. Tři z nich se rozkládají na pahorcích a zbytek na úpatí vápencových svahů, tam kde přechází v údolí Buanavista. Pozůstatky svědčí už o raném osídlení, ale hlavní rozvoj nastává během Klasického období, po příchodu Siyaj K´aka, kdy byla místní dynastie Pa´Chan, integrována do městského státu Tikal. Architektura odráží regionální tradice - široké cesty sacbe, hřiště na posvátnou míčovou hru, stély, paláce a pyramidy s chrámy. Poloha a historie řadí město El Zotz na hranici vlivu mezi královstvím Kan a Tikalem.
Vládnoucí dynastii údolí Buenavista reprezentoval emblémový glyf „Opevněná Obloha“. Vládci kontrolovali obchodní trasu od řeky Usumacinta do srdce Peténu. Zakladatel dynastie Pa´Chan vládl z okrsku El Diablo, který tvoří 21 staveb, ale hlavní stavby reprezentují především Palác a Chrám Nočního Slunce. Prozkoumané budovy ukazují několik překrývajících se („matrjošky“) architektonických verzí. Poloha na vrcholcích kopců a červená barva budov umožňovala jejich viditelnost ze značné dálky.
Chrám Nočního Slunce postavený kolem roku 370 plnil ceremoniální funkci, byl vyzdoben nejméně 14 kamennými maskami, které zachycují různé manifestace Slunečního boha. Ten během dne a noci mění svoji podobu. Na východě je Slunce zpodobněné jako žralok, zosobňuje tak svítání, uprostřed je Slunce chlemtající krev - zpodobňuje poledne, a na západě Noční slunce Jaguár představuje svoji každodenní pouť do tmy podsvětí. Teprve v roce 2010 archeologové zjistili, že chrám posloužil i jako královská hrobka. Našli ostatky zakladatele dynastie Pa´Chan, identifikovaného jako Chack Ahk „Ryba-Pes“, který byl pohřben s bohatými dary, včetně šesti obětovaných dětí ve věku mezi jedním až pěti roky, osmatřiceti nádob, a několika šperků z jadeitu a mušlí. Ikonografie chrámu spojuje vládce přímo s bohem Slunce Kinichem.
Naši mayští přátelé pro nás zinscenovali i malé představení – improvizaci tradičního rituálu, s obětováním vonné pryskyřice kopál (lidské oběti si odpustili). Znovu musím obdivovat, jak bezprostřední a přátelští jsou. Místo bohatých rouch starých kněží se vyzdobili palmovým listím a krátkými tanečními krůčky tancují kolem obřadního ohýnku. Vše je jako z dalšího dílu Indiana Jonese – dusná horká džungle, papoušci, opice, jedovatí hadi, moskyti, ruiny starověkého města s morbidní hrobkou, Skála plná netopýrů. Chybí jen ti nepřátelští domorodci s otrávenými šípy…
Dopoledne rychle uteklo, jsme zmoženi množstvím zážitků, napjatým sledováním výkladu, lezením na vrcholky starých pyramid hustě porostlých vegetací. Po obědě, kterého se na výtečnou zhostil náš kuchař, držíme chvíli siestu. Nicméně je třeba ještě překonat asi 12km do dalšího tábora. Široká cesta, pro archeology, skončila, dál vede úzká pralesní stezka, udržovaná jen mačetami našich indiánských průvodců. Plnými doušky si užíváme nejen průstupu pralesem, ale bohaté ukázky a vysvětlivky našeho specialisty na přírodu Antonia. V oblasti bylo nalezeno více jak 125 rostlinných druhů, v šesti různých habitatech. Vysoký les dosahuje více jak 30m a porůstá vápencovou pahorkatinu. Nápadný strom představuje Sapodilla (Manikara zapota) produkující vedle sladkých plodů surovinu chicle. Z tropického stálezeleného stromu vytéká mléčná šťáva, ze které následným srážením vzniká růžovo-červeno-hnědá guma. Chicleros (sběrači) chodí do pralesa a řežou široké „V“ zářezy do kmene sapodilly z výšky asi 10m směrem k zemi. Mléko z ran teče dolů po kmeni do nádoby u země. Nařezání často strom zabije a sklizeň má za následek vyčerpání sapodillových lesů. I když strom přežije první nařezávání, životnost stromu pro sklizeň čikletu je kolem 10-ti let. Chicle se stal dobře známým jako hlavní přísada do žvýkaček. Dnes jsou naštěstí žvýkačky vyráběny převážně ze syntetických zdrojů.
Zaplavovaná místa údolí Buenavista jsou porostlá vegetací dosahující do výše maximálně 20m, významnější dřeviny tvoří palmy Corozo (Orbignya cohune), Cedar (Cedrela mexicana) a Allspice (Pimenta diolca).
Na treku celkem běžně potkáváme vřešťany a chápany středoamerické. Ačkoliv není jednoduché je spatřit, v pralese žijí také jaguáři, jeleni (odocoileus virginianus), pumy (puma concolor), oceloti (leopardus pardalis) a mravenečníci (Dasypus novemcinctus). V oblasti žije 31 druhů plazů, asi 50 druhů savců a více jak 100 druhů ptáků, často spojených s periodicky zaplavovanými lokalitami. Laguna El Palmar je největší stabilní vodní plocha v oblasti, která jak už víme umožnila rozvoj prvního osídlení lidmi, kteří přišli do regionu během Předklasického období. Je víc než jen pouhou zásobárnou vody, představuje přirozené prostředí pro mnoho zvířecích druhů, jako je krokodýl Moreletův (crocodylus moreletii), Bílá želva (dermatemys mawii) a Bílá ryba (Petenia splendida).
Stezka údolím Buanavista umožňuje vychutnat si unikátní přírodu, která byla v předkolumbovské době intenzivně osídlená a exploatovaná, protože sloužila jako tranzitní zóna pro obchod a kulturní styky. Nyní, protože po odchodu větší části Mayů se prales na původní pozice vrátil, je právem chráněna pro svoji biodiverzitu.
Další tábořiště nelze ani nazvat mýtinou, je to jen prosekaný kousek pralesa se vzdušnou zastřešenou kuchyní a velkou střechou na kůlech, pod kterou se staví stany. Campamento stojí na hranicích národního Parku Tikal, zároveň zde končí biotop San Miguel La Palotada. Přímo nad tábořištěm se dá cestou necestou vyšplhat strmým úbočím vápencového hřebene na vyčnívající skálu, převýšení činí asi 150m. Skála nabízí všem, kdo martyrium podniknou, odměnu v podobě nádherné vyhlídky. Je odtud vidět zpět pyramida El Diablo, laguna Palmar, která je jinak utopená v pralese a držte se pevně - i pyramida-Chrám IV v Tikalu. Vše je nasvíceno pastelovými barvami zapadajícího slunce. Kdo někdy klopýtal pralesem, jakoukoliv vyhlídku ocení, protože celé dny, kromě zeleného pekla nevidí nic. Tento Mirador je tak otevřený, že si konečně dokážu udělat naprosto jasnou představu o topografii procházeného území. Především lze uchopit pojem údolí Buanavista – jde o velmi ploché, široké údolí, takže kdyby ho člověk nespatřil z výšky, bude mít spíš pocit jakési rozlehlé ploché pánve. To je i důvod, proč se přirozený přírodní koridor mezi východem a západem Yucatanu mění v období dešťů na obtížně průchodné bažiny. Kdesi v dálce na západě lze tušit vesnici Dos Aguadas, odkud jsme vyrazili. Lépe identifikovatelná je poloha El Zotz a Tikalu, jehož mohutný Templo IV se zdá takřka na dosah ruky, i když je to ještě asi 20km na východ. Mám příjemně uspokojivé mrazení v zádech z faktu, že si dovedu přesně představit trasu tažení Siyaj K´aka a odhadnu, proč si ji vybral. Být v jeho kůži, vedl bych invazi stejně.
Ráno, ještě za šera, po pár krocích vstupujeme do národního parku Tikal. Představuje jedno z nejdůležitějších chráněných území v Guatemale, v roce 1979 vyhlášené jako Světové přírodní dědictví. Pokrývá rozlohu 576km2. Národní park byl vyhlášen roku 1955 a v roce 1990 se stal součástí Mayské biosférické rezervace.
Kdepak je jednoduchá schůdnost široké cesty z prvního dne? Neustále kličkujeme mezi liánami, překonáváme padlé pralesní velikány, uhýbáme ostnům, ježícím se přímo z některých kmenů. Stezka kopíruje úpatí vápencového hřebene, který tvoří severní vymezení údolí Buenavista. Asi dvakrát procházíme vyschlým tokem krasového vývěru, který vyvěrá z úpatí příkrého svahu, či spíše skalní stěny. Nyní naštěstí suchým, v období dešťů jsou to stěží překonatelná místa. Dochází i na Julienův slib, že nám ukáže jaguára, který obcházel předešlé noci těsně kolem našeho campamenta a hladově řval. Je jich celá tlupa a houpají se vysoko ve větvích nad našimi hlavami – jsou to - vřešťani. Nikdy bych neřekl, že tak hluboký, strašidelný řev vydává opice. Nicméně časem na stezce nalézáme alespoň čerstvou jaguáří stopu a velký vývržek. Julien dokonce poznává, že kočička sežrala aguti. Těch 20km do starobylého města Tikalu zabere dost času. Není to jen pomalejší opatrnou chůzí, ale po cestě je pro vnímavé zájemce spousta zajímavých zastávek – liána, ze které se dá pít voda, různé léčivé dřeviny, obrovití pralesní „velikáni“ s působivými kořenovými pilíři, mezi které se pohodlně schová celá naše výprava, termitiště ve větvích a pochopitelně zarostlé a pohřbené tajuplné mayské stavby. Pro nezúčastněného pozorovatele je to jen řada schodovitých tuctovitých kopců porostlých stromy, uprostřed tropického lesa, který je hustý a nepříjemně horký.
Naše výprava do mayské džungle končí tam, kde pro drtivou většinu návštěvníků Peténu vlastně začíná. V monumentální nádheře Tikalu. O Tikalu byly popsány stohy papíru a vyčerpávající informace lze snadno dohledat. Tak jenom v krátkosti to nejdůležitější a nejaktuálnější, co ještě není v průvodcích.
Město bylo osídleno jednou z nejmocnějších dynastií celého Mayského světa, což se odrazilo v architektuře, sochařství a hmotné kultuře. Osídlení Tikalu se datuje mezi roky 750 př. n.l. a 900 n.l. Ačkoliv monumentální architektura města má počátek již ve 4. stol př. n.l., svého vrcholu dostihl Tikal během Klasického období, tzn. 200 - 900 n.l. Během tohoto období město dominovalo většině tehdejšího Mayského světa politicky, ekonomicky a vojensky, a zároveň obchodovalo po celé Mezoamerice. V jeho bohaté historii můžeme vysledovat dvě významné události, které značnou měrou ovlivnily další vývoj celé Mayské civilizace, nejen Tikalu. První je „Příchod“ invazní síly z Teotihuacanu, tou druhou soupeření s Hadím královstvím s vynucenou „Pauzou“.
Tikal je nejvíce probádaným městem mayských nížin, s dlouhým seznamem vládců jedné dynastie, s nalezenými hroby většiny z nich a rozluštěnými stélami. Vlastní jádro města, které bylo kompletně zmapováno, pokrývá území více jak 16 km2 a ukrývá více jak 3,000 staveb. V letech 2018-19, archeologové pomocí LIDARu zmapovali prakticky celé území pralesní Guatemaly a zaznamenali 60,000 neodkrytých staveb. Díky novým nálezům, věří někteří z archeologů, že v severní Guatemale žilo v pozdně Klasickém období (650 – 800 n.l.), 7-11 milionů Mayů, území bylo s největší pravděpodobností domovem pro mnohem více lidí, než počítaly dřívější výzkumy. LIDAR ukázal, že mayská města jako El Zotz, Tikal, a všechna další byla větší než se předpokládalo. Odhady osídlení v Tikalu se shodují na 80,000 obyvatel. Nejstrmější populační přírůstek v letech 700 – 830 byl bezprostředně následován strmým úpadkem.
Topografie místa je tvořena sérií paralelních vápencových hřbetů, tyčících se nad mokřadní nížinou. Hlavní zástavba je vmáčknuta na vyvýšená místa a jednotlivé celky jsou spojeny cestami sacbe překonávajícími na náspech mokřady. Město samotné leželo na úrodné půdě pahorkatiny a dominovalo přírodou vytyčené obchodní trase z východu na západ údolím Buenavista, napříč Yucatanským poloostrovem od Karibiku na Mexickou plošinu.
Tikal byl částečně zrestaurován Pennsylvanskou univerzitou a vládou Guatemaly. Je postaven z vápence a ukrývá zbytky pyramid s chrámy, které na výšku měří skoro 70 m, velké královské paláce a velké množství menších pyramid, náměstí, rezidencí, administrativních budov, platforem a stél. Je tu dokonce i budova, která se zdá být vězením. Nachází se zde i sedm hřišť na obřadní míčovou hru, včetně trojitého hřiště na Náměstí Sedmi chrámů, což je v Mezoamerice unikátní rys. Vápenec použitý na stavbu se těžil v lomech přímo v místě. Jámy, které vznikly jeho těžbou, byly omítnuty vápennou omítkou a využity jako rezervoáry, stejně jako několik přírodních depresí. Tikal nemá žádnou jinou vodu, než tu kterou v období dešťů zachytí a zadrží v nádržích. Hlavní náměstí měla vápenný povrch a byla vyspárována, aby systém kanálků odváděl vodu do těchto rezervoárů. Archeologové, pracující v Tikalu ve 20. stol, obnovili jeden z těchto starověkých rezervoáru pro vlastní použití.
Procházíme rozlehlý archeologický areál společně s našimi mayskými přáteli. Vlastně jsou tu doma. Nejen, že znají všechna tajemství starověkého města, ale mají nadhled, který jim umožňuje sdílená kolektivní mayská paměť. Díky tomu se jejich povídání liší od katalogového výčtu dat, spíš nám přibližuje život v kdysi tepoucím městě z pohledu běžného obyvatele, který byl na hony vzdálen luxusu života úzké nobility.
A jak je to Enrico s mytickým zmizením Mayské civilizace? Byli to Atlantiďané, kteří se zase někam odstěhovali, nebo mimozemšťané, kteří se vrátili zpět na svoji planetu? S tímhle na nás nechoď! Danikena nemáme rádi – je to latentní rasista – zastupuje tu část bílých lidí, kteří si nechtějí přiznat, že jsme dokázali kdysi vybudovat tahle velkolepá města a uměli hladce počítat a psát. Raději se na nás dívají z patra a utvrzují se ve své nadřazenosti. My Mayové jsme od pradávna záviseli na zemědělství. Pak vzrostly ambice našich náčelníků - chtěli se vyrovnat bohům. Nechali vystavět velká města, do kterých se koncentrovalo mnoho obyvatel, narůstala sociální skupina, která se na produkci potravin nepodílela. Půda byla vystavena značnému tlaku a odlesňování způsobovalo erozi a vysychání. Průměrné roční množství srážek v Tikalu činí 1,945 milimetrů. Ovšem příchod dešťů je často nevyzpytatelný, a dlouhá období sucha, která se mohla před dozráním plodin vyskytnout, fatálně ohrožovala obyvatele. Naše zkušenosti, získané již před Klasickým obdobím ukazovaly, že nejvýhodnějším ekonomickým modelem v pralesní oblasti bylo vždy rozptýlené hospodaření rovnoměrně pokrývající celý region. Vysoké koncentrace obyvatel na jednom místě mohly být vždy jenom dočasné. Žádný pralesní strom, ani mahagon neroste do nebe… Zánik měst mimo to neznamenal zánik Mayů, jakkoliv mnozí jistě padli za oběť hladomorům nebo válečným střetům. Přeživší opustili města a tím se do jisté míry dostali mimo rozlišovací schopnost archeologů, aniž nutně nějak kolaps prožívali. Naši předci se prostě rozptýlili v menších komunitách po pralese, do takových vesniček jako je ta naše. Nepotřebujeme stavět pyramidy a nepotřebujeme krále. Dnes čtou a počítají všichni Mayové a naše vesnice jsou pohodlnější jak staré královské akropole.

Související zájezdy

Mexiko

Mexiko

8. 1. - 28. 1. 2021 Chci to vidět