Zrodila se z ledu. Některá spočívají v hlubokých karech, jiná zadržují vody za valy morén,
které zde zanechaly dávné ledovce. Jsou to děti ledu, jejichž příběh se píše po tisíciletí.
Každé má jinou tvář. Ta nejvýše položená, blízko dosud živých ledovců, září mléčně
tyrkysovou barvou. Voda v sobě stále nese jemný kamenný prach – ledovcové mléko,
nepatrný till rozemletý pod vahou ledu. Právě on rozptyluje světlo a dává jezerům jejich
snovou, téměř neskutečnou barvu. Níže v údolích se kal postupně usazuje, voda se pročistí a
tyrkys se mění v hlubokou modř nebo temnou zelenou. Každé jezero tak vypráví, jak daleko
už doputovalo od svého ledového původu.
Na jejich hladinách se zrcadlí jalovcové háje, které se statečně drží kamenitých svahů. Nad
nimi se tyčí nebetyčné štíty, ostré jako čepele, zatímco po obloze plují mraky a slunce kreslí
na vodu světelné stezky. Stačí jediný závan větru a celý ten obraz se rozpadne v tisíce střípků.
Když se vítr utiší, vrátí se hory zpět – jako by jezero bylo druhým nebem ukrytým v kameni.
Je jedno údolí, které se díky nim stalo legendou. Říká se mu Údolí sedmi jezer. Sedm
ledovcových očí, rozesetých mezi skalami, každé s jinou barvou, jiným tichem a jiným
odrazem oblohy. Putovat od jednoho k druhému znamená číst kapitoly jediné knihy, kterou
napsal led, voda a čas.
Když jsem jimi procházel s batohem na zádech, pochopil jsem, že jezera nejsou jen cílem
cesty. Jsou jejím dechem. Nabízejí poutníkovi chvíli, kdy odloží tíhu kroků a nechá se pohltit
tichem, které je hlubší než voda sama. V jejich hladinách se neodrážejí jen štíty a mraky.
Odráží se v nich i člověk – menší, pokornější a vděčnější.
A možná právě proto jsou jezera Fánských hor tak krásná. Nejen proto, že je vytvořily
ledovce, ani proto, že mění barvu podle výšky a světla. Jsou krásná proto, že připomínají, jak
trpělivá umí být příroda. Co led tvořil tisíce let, člověk obejde za několik dní. Ale vzpomínku
na tu tichou vodu si nese celý život.