Když jsem před mnoha lety poprvé navštívila Norsko s batohem na zádech, byla jsem nadšená a rozhodnutá vrátit se tam ještě jednou. Předsevzetí jsem splnila a za nějaký čas se na sever vypravila, a protentokrát jsem přibalila i kolo.
Jak se ukázalo, byla to dobrá volba. Viděla jsem z této obrovské země za stejnou dobu o mnoho více než jako pěšák s batohem na zádech, dostala se do míst, kam nemají přístup auta ani busy a hlavně jsem mohla kdykoli a kdekoli zastavit, fotit a kochat se. Den je naštěstí dlouhý a času na kochání opravdu hodně. Později se mi do rukou dostala kniha Zdeňka Šmída Za písní severu a já se ztotožnila s jeho závislostí na Norsku. A nyní? Již několik let trávím kus léta v této severské zemi, zatím se mi totiž neokoukala.
Věřím, že se nám během několika let podařilo sestavit pro vás to NEJ z jižního Norska - ochutnávku hor, údolí, náhorních plošin, fjordů, ledovců, řek, vodopádů ... to vše okořeněné kulturou a severskou mytologií. Malá degustace začíná: Rallarvegen - jedna z nejkrásnějších cyklotras Norska vede severním okrajem náhorní plošiny Hardangervida a vznikla jako pomocná komunikace při stavbě železnice Oslo-Bergen na přelomu 19. a 20. století. Pojmenována byla po tisících odvážných „rallare“, kteří v drsných přírodních podmínkách železnici stavěli vlastníma rukama po celých 12 let. Na trasu vyrážíme z nadmořské výšky 990 m, s hlavou otočenou doleva, vychutnávajíc si scenérie jezerní krajiny. Náhle s překvapením zjistíme, že jsme se ocitli ve Finse – nejvýše položené železniční stanici Norska (1.222 m). Z poklidného oběda nás vyruší turisté vyskakující z přijíždějícího vlaku, odhodlaní vyfotit co se dá, než se vlak opět rozjede. Kousek za Finse nás čeká několik sněhových polí, kolo se mění v koloběžku a my, myslíc na drsné „rallare“, obdivujeme jejich dílo. Nic nás z nostalgie neruší, novodobé vlaky jsou přesměrovány do moderních tunelů a auta sem nemají přístup. Postupným klesáním podél řeky narazíme na 21 serpentin. Kromě nás sem mohou pouze pěší a vyhlídkové vlaky Flåmsbana, které 10x denně překonávají na 20 kilometrové trati výškový rozdíl 900 m až k Aurlandsfjordu, kde je také cíl naší cesty – vesnice Flåm - 0 m nad mořem.
Psát bych mohla dál, například o etapě Sognefjellsvegen, středověké obchodní trase, po níž putovaly karavany obchodníků se svým zbožím a která vede mezi dvěma pohořími – Breheimem “Domovem ledu“ a Jotunheimenem „Domovem obrů“. Důležité je vyrazit správným směrem, nejdřív si vyšlápnout pár výškových metrů a potom jen uhánět 60 km dolů mezi sněhovými obry, jezery a vodopády. Po cestě ještě povzbudit norskou reprezentaci při tréninku na běžkách, zamávat těm, kteří zvolili „špatný“ směr a fotit a fotit a fotit. Když máte zaplněné gigové karty sněhem a ledem, odbočíte nenápadnou cestou do druhého údolí, bílá se změní v zelené pastviny a vy litujete, že jste si nevzali kartu alespoň o trochu větší.
Červenec je měsíc s nejvyšší průměrnou teplotou a tekoucí asfalt či spálená záda nejsou výjimkou, takže i rafting na řece Sjoe může být příjemným osvěžením. A bude-li přece jen poněkud norsky, což znamená pršet? Hory se zahalí do oparu, dají prostor naší fantazii a přítomnost trollů a dávných Vikingů na sebe nedá dlouho čekat. S vědomím, že nás po příjezdu do kempu vítá teplá česká večeře a norská hytte (česky chata - ovšem norsky vybavená), není vlastně co řešit. Jsem přesvědčena, že Norsku jsem nepropadla pouze já a pan Šmíd. Důkazem je určitě i to, že někteří z účastníků tento zájezd absolvovali opakovaně, případně se v následujících sezónách vydali ještě více na sever objevovat další krásy této nevšední země. Norsko je totiž jako kniha, ke které se člověk vrací. Nemůže-li jinak, aspoň ve spaní.
Přijměte tímto pozvání na zájezd. Více zde
Do Norska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...