Žít v těchto horách není romantika. Je to každodenní práce, trpělivost a pokora. Mnoho
tádžických rodin dodnes žije způsobem života, který se po staletí téměř nezměnil. V zimě
bydlí ve stálých vesnicích v údolích. Jakmile sleze sníh, vyrážejí se svými stády vzhůru do
hor, na letní pastviny. Tam obývají jednoduché sezónní osady – domky vyskládané z kamene,
někdy z hrázděného zdiva vyplněného hlínou. Mají ploché střechy, jediný vchod a jen několik
drobných oken, která dovnitř propouštějí více světla než tepla.
V těchto příbytcích se topí i vaří usušeným trusem dobytka, protože dřeva je vysoko v horách
málo a je příliš vzácné. Když to nadmořská výška dovolí, zasadí na krátké léto brambory. Než
se vrátí první sníh, musí být sklizeno seno pro dobytek, uskladněny zásoby a celé horské
obydlí znovu připraveno na dlouhé měsíce ticha.
Je to tvrdý život. A přesto člověk jen zřídka potká tolik srdečnosti.
Stačí pozdravit a už vás zvou dál. Na koberec uprostřed prosté místnosti. Před hosta se bez
váhání postaví miska plovu, čerstvý chléb, miska hustého jogurtu nebo kefíru a nikdy nechybí
čaj. Čaj, který se dolévá dříve, než stačíte dopít. V horách není pohostinnost zvykem. Je
povinností vůči člověku, který přišel z daleka.
Nikdo se neptá, odkud jste ani co můžete nabídnout na oplátku. To přijde až později. Nejdřív
jste host.
Možná je to právě tím, že zdejší lidé dobře vědí, co znamená být odkázán jeden na druhého. V
horách se člověk neobejde bez pomoci souseda, stejně jako poutník bez otevřených dveří.
Mluví tádžicky, jazykem, který je blízkým příbuzným perštiny. V jejich řeči zní ozvěna dávné
Persie, zatímco jejich tváře vyprávějí celý příběh Střední Asie. Jsou v nich stopy dávných
Sogdijců, íránských kočovníků, Turků i Mongolů – všech národů, které po staletí procházely
Hedvábnou stezkou. Každá generace zanechala nepatrnou stopu a z mnoha cest vznikl jediný
národ.
Když večer sedí pastevec před kamenným domkem a za ním se do růžova barví zasněžené
štíty, člověk má pocit, že se dívá na obraz starý tisíc let. Jen máloco se tu změnilo. Stále se
sklízí seno ručně, stále se žene dobytek na letní pastviny, stále voní čaj a z kamen se line kouř.
Možná právě proto působí Fánské hory tak opravdově. Nejsou jen krajinou divoké přírody.
Jsou krajinou lidí, kteří se naučili žít v souladu s rytmem hor, místo aby se jej snažili změnit.
A když člověk odchází, neodnáší si jen vzpomínku na tyrkysová jezera nebo ledovcové štíty.
Odnáší si také vzpomínku na podanou ruku, misku horkého plovu, čaj nalévaný s tichým
úsměvem a pocit, že i na konci horského údolí může být domov otevřený úplně cizímu
člověku.
Taková pohostinnost se nedá naučit. Ta vyrůstá z hor stejně přirozeně jako jalovce z kamenů.