Střípky ze země orlů

Střípky ze země orlů

výběr zájezdu
 Zvolte typ zájezdu
Destinace
 Zvolte destinaci
Termín
Odjezd
+/-
Návrat
+/-
Cena
Cena od
Cena do
Ubytování

Strava

Doprava


Náročnost
Náročnost
Autor textu Petr Srp

Kdesi na západě Balkánu, u pobřeží Jadranu mezi Řeckem a Černou Horou, se nachází zapomenutá zemička – hornatá Republica Shqiperise, země orlů, nám známá spíše jako Albánie. Je to zvláštní směsice orientu, chudoby, pohostinnosti i temperamentu, zemička plná paradoxů, jak jsme na to ostatně už na Balkáně zvyklí.

Státeček je to veliký asi jako naše Morava. Zatímco však Moravu přejedete autem od severu k jihu za pár hodinek, v Albánii k tomu budete potřebovat pár dní. Na vině jsou především kopce, hory a stav silnic. Albánie je sice jeden z největších vývozců přírodního asfaltu – jsou jím kupříkladu pokryty leckteré pařížské bulváry – avšak místní silnice jsou v zuboženém stavu. To, co na automapě vypadá jako silnice první či druhé třídy, může být často prašná či kamenitá cesta místy připomínající spíše koryto potoka. Už samo cestování po albánských silnicích může být pro mnohého dobrodružstvím. Pokud se někdo odváží vyrazit do vnitrozemí dokonce autobusem, jako to činí kupříkladu průkopník albánské turistiky brněnská c.k. Kudrna, musí se připravit, že bude občas muset odvalit z cesty kameny či v úzké zatáčce přestavět domorodou zídku či val o kousek dál. Odměnou mu však budou nádherné výhledy na dosud málo prozkoumané kraje. Tu a tam se vám dokonce naskytne přímo ze silnice úchvatný výhled na všechny strany. Místní projektanti totiž vyřešili problém eroze a půdních sesuvů, ničících cesty, po svém: vedou silnici přímo po hřebenech! Albánci však již poznali, že turistický ruch je to, co jim může hospodářsky výrazně pomoci a že bez pořádných silnic sem většina turistů nepřijede. Především podél pobřeží a do některých horských lokalit proto asfaltují cesty neuvěřitelným tempem. Možná, že už za rok či dva tohle všechno nebude pravda. A stejně jako silnice mění se kvapem před očima celá Albánie. Tatam je doba, kdy se Albánci postupně rozkmotřili s celým světem a "vypracovali" na nejzapadlejší a nejchudší stát Evropy. Ostatně, nebyli jím ani v dávné minulosti. Ve starověku měla Albánie čilé obchodní styky a bohatla z obchodu mezi Balkánem a Římem. Na pobřeží zde tehdy stálo několik významných ilyrských a řeckých měst a římští senátoři si tady s oblibou stavěli svá honosná výletní sídla. Středem země vedla důležitá římská dopravní tepna, jakési pokračování známé Via Appia, cesta spojující pobřeží a potažmo samotný Řím se Soluní a Konstantinopolí. Sám Caesar tudy párkrát táhl se svými legiemi a svého syna Octaviana, pozdějšího císaře, nechal studovat ve zdejší Apolonii, známém starověkém středisku vzdělanosti. Jaký to kontrast se současností!

Po dobách antických tu dnes najdeme několik cenných památek, které jsou stále v dosti syrovém stavu. Výhodou pro návštěvníky je, že tu přímo v terénu dosud najdou pozůstatky, které jsou jinde v Evropě již dávno odvezené a uzavřené do muzeí. Pamětihodnosti tu však zdaleka nezanechali jen starověcí Illyrové, Řekové a Římané. Především poblíž řeckých hranic naleznete hezkou řádku památek na starověkou Byzanc v podobě pravoslavných kostelíků a kláštěrů. A samosebou - všude uvidíte pozůstaky pozdější, několik set let trvající nadvlády Osmanské říše - muslimské mešity či typické osmanské domy. Na počátku osmanského tažení, v polovině 15. století se také snad naposledy mluvilo o Albánii v celém tehdejším světě. Proslavil ji tehdy hrdinný Gjergj Kastrioti, syn knížete v Kruji. V dětství ho, spolu s mnoha jinými syny místních vládců, odvedli Turci jako záruku poslušnosti k sultánově dvoru. Tam se mu dostalo vojenského vzdělání a pro svou udatnost získal jméno Iskander (turecká podoba jména Alexandr - idolu všech vojevůdců). A také šlechtický titul bej. Odtud jeho přízvisko Iskander Bej neboli Skanderbeg, pod kterým udatně bojoval nejprve pod sultánem, později jako přeběhlík proti sultánovi. Dokázal ve své rodné zemi sjednotit místní vládce a 25 let vzdorovat stotisícovým tureckým armádám. Existují teorie, které dokonce tvrdí, že zdržení, které Turkům způsobil bylo rozhodující pro Evropu, která se tak dokázala alespoň trochu na jejich vpád připravit. Kdoví, zda by se Turci zastavili před Vídní nebýt Skanderbega? Ještě dnes šíří národní hrdina Skanderbeg slávu Albánie – v tekuté podobě jakožto výborný koňak je známým albánským vývozním artiklem.

Nejčastější “architektonickou” památkou, na kterou v Albánii narazíte na každém kroku je však vojenský bunkr. Komunistický diktátor Enver Hodža jich nechal vybudovat po celé zemi kolem 800 000. Jeden připadal přibližně na čtyři obyvatele! Betonové "hříbky" najdete v nedostupných horách, zarostlé v kukuřičných polích, polozatopené v moři,...

Albánie je dnes na kvapné cestě ke kapitalismu. Poznáte to, mimo jiné, podle stovek rozestavěných betonových skeletů na pobřeží - budoucích hotelů, pensionů a taveren, plánovaných “hurá” systémem, kdo dřív příjde, ten dřív mele. Mnohé z nich zůstanou pravděpodobně navždy jen torzy, která již dokázala zničit kouzlo nejedné romantické zátoky. Místní bezuzdní “podnikatelů” již poznali výhody turistického ruchu a jsou často schopni cizinci nesoudně a nestoudně říci o absurdní částky. Není to zas tak nic nepochopitelného - jsou ve stádiu raného "hladového" kapitalismu. Vzpomeňme si na naše dvojí ceny v českých hospodách - jedny pro domácí, druhé pro Němce.

Tož raději honem pryč od pobřeží, od sice pohostinných ale ziskuchtivých majitelů restaurací a penzionů, pryč k nezkaženým vesničanům, vzhůru do hor. Těm na severu se říká Albánské Alpy. Přímo podél hranic s Černou horou a Kosovem se táhne jejich nejvyšší a nejdivočejší část zvaná Prokletije. To jméno téměř mrazí v zádech. Více než příznačné se jistě zdá příbuzným oněch třech českých študáků, kteří se tu v roce 2001 beze stopy ztratili.

Původně ale dostaly hory svůj název spíše podle strmých rozeklaných štítů. Na jejich utváření se výrazně podílely ledovce. Nikde jinde na Balkáně nenajdete pohoří tolik poznamenané jejich činností. Za dob ledových byly tyto hory hned po Alpách nejzalednějším územím Evropy jižně od Skandinávie. Jsou vystavěné převážně z vápence a tak tu najdete četné krasové jevy – budoucí ráj speleologů - a málo vody. Stejně jako většina albánských hor bylo i Prokletje ve starověku pokryto lesy. Většina jich však dávno vzala za své. Stejně jako celé středomoří prodělaly albánské hory jednu z prvních ekologických katastrof způsobených člověkem - většina stromů již ve starověku a středověku padla na stavbu lodí, chrámů a paláců (na albánských dubových pilotech stojí například polovina Benátek), na topivo (kupříkladu Turci je téměř půl tisíciletí pálili v milířích na dřevěné uhlí pro Cařihrad), či na vytvoření místa pro pastvu. Ani dnes se likvidace lesů nezastavila, dokonce ani v několika vyhlášených národních parcích. To co zbylo, ničí dál kácení - požehnáním pro horaly a hotovou pohromou pro krajinu tu byl vynález motorové pily – a extenzivní pastva. A tak jen tu a tam, především v hůře dostupných místech, můžete spatřit poslední nádherné exempláře ztepilých staletých buků, dubů či borovic, které dávají tušit jak majestátné lesy tu kdysi stály.

Turista si však vědomím osudů zdejší krajiny vůbec nemusí kazit dojem z krásného toulání po horách bez turistických značek, kde jedinými cestami jsou stezky vyšlapané pastevci. Může si zjara vychutnávat bohatou květenu – trsy čemeřic, hořce, dryádky, ba i několik druhů orchidejí a vstavačů, později jistě nepohrdne plantážemi lesních jahod či malin, na podzim oko pohladí lány růžových ocúnů. A příjemní, pohostinní horalé – člověk marně přemýšlí kde rekrutují své lidi kosovské mafie, kde se vzali ozbrojení rebelové v devadesátých letech. Ale námi nepoznaná bída a nouze udělají zřejmě své.

Jedna z mnoha horských vesniček v Theti má jméno Xhaj. Název vypadá nevyslovitelně, ale čte se jednoduše "Džaj", podobně jako se jméno bývalého vládce Hodži tady zapisuje Hoxha. Kolem vesnice se pasou kozy a ovce, po vsi likvidují odpadky volně pobíhající prasata. Na chudých políčkách a v zahrádkách roste trocha nedomrlé zeleniny, zato zjevně dobře se tu daří konopí (ujišťují nás, že na drogy tu nikdo ani nepomyslí :-). Na "návsi", u jediného ze dvou pramenů daleko široko, nás vítá Marko Dragani – jméno pro Prokletije docela příhodné. Ale naproti svému jménu je Marko dobrák. Nabízí nám ubytování doma, když chceme spát ve stanu doběhne pro pilu a vyřízne kus plotu. Ještě kus drátu a během chvíle jsou tu vrátka a z ohrady pro prasata provizorní kemp. Na počest hostů podřízne kůzle a večer mě tak čeká nepříliš záviděníhodná pocta - konzumace polosyrového kozího oka a mozečku. Marko tu u cesty vybudoval "Kudrna - bar". V místnůstce tak čtyřikrát čtyři metry s pár židlemi (samozřejmě už "moderními" plastovými) nabízí pro naše zmlsané jazýčky trochu trpké domácí víno z jeho vlastních vinic. Vinná réva vydobytá ze suché kamenité půdy vypadá trochu podvyživeně, ale Marko je na ni náležitě hrdý – to tu nemá každý. Prodává samozřejmě také pivo a koňak Skanderbeg. Snaží se konkurovat sousední hospůdce, o pár metrů větší a vlastnící již satelit. Jeho velkým přáním je kávovar a televize pro hosty. Ta je tu vůbec v oblibě. Na leckterém domku z kamení a hlíny praští do očí v těchto krajích nějak nepatřičný tvar – parabola satelitního přijímače. Dívají se tu především na italskou televizi. Chlapi samozřejmě hlavně na fotbal. Tím jsou všichni posedlí, každý kluk tu umí čutat. Když jsme je vyzvali na zápas, vzali to nesmírně vážně, takřka jako otázku národní cti. Nás Čechy považují za fotbalovou velmoc. To kupříkladu jednou nás zastavili na cestě dva policisté. Už jsme se obrňovali trpělivostí a připravovali na potíže, když tu se obličej obou mužů v uniformě roztáhl do úsměvu, začali nás poplácávat po zádech a gratulovat k právě čerstvému vítězství nad Holandskem. Pohotově vyjmenovali takřka všechny členy našeho týmu a já se tiše zastyděl – coby fotbalový analfabet bych si sám vzpomněl sotva tak na tři, na čtyři.

V televizi však neběží jen kopaná. Taky reklama, seriály,... Lidé se pomalu chytají na vějičku pozlátek západního konzumního světa. Pro mnohé je životním snem odjet do zahraničí za prací a rychle zbohatnout. Uvádí se, že jen v letech 1990 až 1994 emigrovalo přes 10% populace! V Albánii žije asi 3,5 miliónů obyvatel, minimálně stejný počet jich dnes žije v zahraničí. Od nich proudí do země citelné finanční výpomoci. Díky nim a především díky ekonomické pomoci západních zemí i politické stabilizaci se země zjevně vydává na cestu k lepší budoucnosti. Budiž to všem Albáncům přáno. Pokud chcete zastihnout Albánii sice již bezpečnou, ale stále ještě syrovou, ve stádiu přerodu a kvasu, mnoho času vám již nezbývá. Časy se rychle mění. Nejlépe vyrazit teď hned.

Do Albánie se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...

Fotogalerie

Související zájezdy

Velký okruh Albánií

Velký okruh Albánií

1. 7. - 12. 7. 2020 Chci to vidět