Tropické horské mlžné lesy jsou pravděpodobně nejméně známým tropickým ekosystémem. Dokonce i v tropických zemích, kde se dodnes vyskytují porosty mlžného lesa, ho naprostá většina obyvatelstva nikdy neviděla. Což je obecně vzato škoda, protože na Zemi se vyskytuje jen málo přírodních ekosystémů, které by svými estetickými kvalitami a geniem loci mohly mlžným lesům konkurovat. Jejich "utajenost" mezi širokou veřejností souvisí nicméně s jejich špatnou dosažitelností - mlžné lesy se totiž vyskytují na horách, respektive zejména na vrcholcích a hřebenech hor, nejlépe pak hor vysokých. Na Filipínách je tak najdeme jen na nejvyšších vrcholech. Jeden takový vrchol jsme si pro výstup vybrali i my. Naším cílem bylo jednak se s mlžným pralesem seznámit pěkně zblízka, ale i zdolat skoro třítisícovou, horu Kalawitan. Smělým plánem bylo na vrcholu tábořit. S velkou dávkou štěstí by se nám tak mohl povést výhled na celé filipínské Kordillery při západu, nebo východu slunce. Tušili jsme, že se jedná o protimluv - jak by z vrcholu hory, který si stále udržuje příkrov mraků, nebo alespoň mlhy, mohla být vyhlídka??? Skeptici v našich řadách měli pravdu, celý den a půl výstupu byly přeháňky, nebo alespoň neprůhledná mlha. Ve vlhké mlze a větru jsme postavili tábor, bez naděje dohlédnout dál jak na 5 metrů. Ovšem zázraky se dějí, stali jsme se miláčky domorodých duchů sídlících na hoře! Těsně před západem slunce se věčná mlha protrhla jako kouzelná opona a my dostali neocenitelný dar - zlatavý západ slunce. Zlatá barva se díky zbývající mlze rozlila po atmosférické vodní tříšti, ale i po vrcholcích tolik magického mlžného lesa. Podle hodinek to trvalo 10 minut, já měl však pocit věčnosti a nekonečné vděčnosti.
Bližší informace ke cookies najdete zde