RUMUNSKO - Munții Trascău a Muntele Mare (Rezervația Geo-Botanică Scărița-Belioara)
Miloslav Nevrlý/Karpatské hry:
TRASCĂU
Soutěskové hory. Není jinde pohromadě víc bílých soutěsek. Na mapě vyhlížejí traskauské hory pruhovaně: úzké vápencové kry je protínají od severovýchodu k jihozápadu. Všechny vody pak odtékají z hor kolmo na tento směr, a tak si každá z nich hloubí svoji soutěsku, bílou a strmou. Osamělá a nepřístupná ves Cheia spočívá v hlubokém kotli bez cest a elektřiny uprostřed čtyř soutěsek. Skřehotavá stařena tam hlídá most, úzkou, hladkou kládu, po níž jediné lze přejít k domům. Domy jsou tu nejzvláštnější v traskauských horách. Čím hlouběji se noříš do hor, tím vyšší střechy mají, travnaté, mnohem vyšší než sám dům. Jako bys posadil stoh sena na nízký strop. Z domků na kuřích nožkách vyhlížejí lidé a krávy. Pod střechami mají malované přístřešky. Nejvšednější pramen má podobu kláštera pod soutěskou, v němž žije asi půltucet mnichů. Přes léto i zimu jako žebraví poutníci a klášterní stařešinové nesou měsíční chléb, víno a byliny. Večer, když se stmívá, stojí mnichové v zahradě, bílý kouř stoupá z jejich svíček, zpívají s klášterem jako na svaté hoře Athosu a slunce jim zpívá horkou píseň.
Mnoho pozoruhodných míst je v těchto horách, které někteří přiřazují ke Kovonosným horám, munţii Metaliferi, v nichž Římané měli své nejskvělejší zlaté doly. Nenech si, bratříčku, ujít jeskyni Huda lui Păpară, i když z ní nespatříš o mnoho víc než začátek a konec. V obrovském kotli se stékají potoky, jeden tvoří čiré jezírko, druhý tam padá z obrovské výše, ve které hnízdí alpští rorýsi. Nad vším se tyčí bílá stěna, pod níž se vody propadají: jinam nemohou. Za jarních tání se celý kotel naplní vodou hlubokou pětadvacet metrů. Na druhé straně horského hřebenu vyvěrají vody z jeskyně skalní puklinou, kterou musíš, chceš-li dovnitř, proplavat. Pod jeskyní je boží údolí: opuštěné samoty, vodou strhané bílé ovčí chodníky, slunce, květiny a ticho.
MUNTELE MARE
Barevné hory. Nad pestrými květy žhnou bílé skály, daleko od chtivých turistů. Spatřili jsme z těchto hor, které někteří považují jen za část pohoří Gilău, pouze k nebi vzepnutý, tisíc a tři sta metrů vysoký vápencový hřeben Scărișoara–Belioara, ale stál za prašné pěší trmácení mnoho hodin údolím průzračné říčky Poșaga. Z Královy planiny spadají strmé srázy, plotny a strže, bezvodné a plné rostlin. Porosty hebce zeleného kleče medvědíce, porosty stejně hebce zeleného jalovce chvojky. Vodou vyhloubené kaňony, ale v polovině srpna pusté, jen sarančata uskakují pod nohama v přeschlých lámavých trávách. Do bílé skalní stěny vyhlodal pradávný vodní obrys obrovskou, zdaleka patrnou jeskyni: nesmírný výklenek přirodní skalní pevnosti v ústí doliny Valea Běly. Ve stropě míří do nitra hned vysoké jeskyňové okno, oválný otvor, jeho tvar slunce kolem poledne přenáší na travnaté pastviny po stěnách. Dno pokrývají daleké porosty pichlavých kopřiv dávno původně lékařských. Scărișoara–Belioara je proslulá botanická rezervace, ovce v ní nespásají a ošetřuje ji nejvzácnější rostliny. Malebný kraj. Pod skalami jsou stráně se seníky a skřítčími chaloupkami, i v nich tu a tam bydlí lidé a bílí psi tam střeží ticho a dřevěné chatrče bez elektřiny a vodu chladně proudící ve stinných zářezech strání. Sem lze přijít pouze pěšky. Přišli jsme za šera k takovému domku. Dveře zaskřípaly, dům byl neobydlený a otevřený, jako v pohádce připravený pro unavené poutníky. Petrolejka a dřevěná mísa, stůl a pryčna, rakvi podobná postel s ovčími houněmi. Ikona v rohu tmavé místnosti. Napili jsme se vody z potoka a pokojně usnuli v černém domku pod mohutnou hradbou bílých hor.