Pravda, jedinečnou atmosféru a osobitý folklór naší jižní Moravy se svými malovanými sklípky či večerním posezením při cimbálu, zde budete hledat marně. Ale i přesto vás zdejší kraj a nádherné scenerie uchvátí a ukážou vám nový rozměr „cyklo-vinařské" turistiky.
Na malou chvíli nikdo z nás ani nedutal. Všichni jsme zmlkli a zasněně převalovali vzorek na patře. Sobecky jsem si dolil „koštovku“ a celý rituál zopakoval. Výborné. Bez jakýchkoliv debat to bylo to nejlepší, co jsme zde ochutnali. Ale kdo ví, možná že to bylo tím místem. Výhled na točitý meandr známý z mnoha prospektů, v němž se marnivě shlížely večerní červánky, udělal své a nastolil neopakovatelnou atmosféru. Asi jsme si to tu zamilovali. Pousmál jsem se. My, víceméně zapřísáhlí horalové a bajkeři jsme propadli krajině, kterou nekříží žádné adrenalinové traily, chatrné horské stezky, nezdobí ji dechberoucí rozeklané horské štíty. To kouzlo bylo v něčem jiném. V tom nezvyklém klidu a pohodě nejspíš. V té malebnosti a vinařské poezii všude kolem nás. Nechtělo se nám odjíždět do uspěchaného světa. Tak nějak jsme přivykli zpomalenému tempu, které udávala řeka.
V duchu jsem si promítl všechna ta místa, co jsme během naši krátké návštěvy viděli. Nejstarší německé město Německa Trevír (něm. Trier). Univerzitní město, které bylo kdysi pokládáno za druhý Řím a které návštěvníkovi nabízí přehršel památek poctěných zařazením na seznam Unesco - Černá brána, románský dóm svatého Petra, římská bazilika, amfiteátr, zřícenina císařských lázní, antické Barbařiny lázně, základy římského mostu ... Údajně v Trevíru byla také nalezena Kristova tunika. Tu prý nechal zdejší arcibiskup v roce 1196 zazdít do zdí chrámu. Kdo ví, jak to tehdy bylo.
Vybavila se mi pohostinnost majitelů vinotéky Lydia, jejich náramný Spätlese (pozdní sběr) ryzlink, příjemné poklábosení se štamgasty, s pohodovými kempaři, jejichž recepce se od útulných vinoték lišily pouze tím, že za pultem líně poblikával počítač. Říká se, že Němci jsou studené čumáky. Nevím jak v jiných částech spolkové republiky, ale moselanů se tohle „rčení“ určitě netýká. Všude kam jsme přijeli, jsme se setkali s milými a ochotnými lidmi, kteří vždycky zašli na kus řeči a poradili či pomohli. Třeba je to tím vínem, které z člověka odplavuje to špatné a zanechává to dobré. Mosela, řeka, jejíž tok je dlouhý 544 km protéká Francií, Lucemburskem, a Německem. Je nejen rájem vinařů a milovníků historie, ale také cyklistů – pohodářů či rodinkářů. Cyklostezka, na níž výškové metry nastoupáte pouze v případě, že vás zláká myšlenka na výhledy, je skvěle udržovaná a téměř neustále kopíruje údolím prodírající se řeku. Ze sedel lze shlédnout to nejhezčí. Díky ní jsme se dostali do vesniček, téměř vždy přikrášlených nějakým tím kostelíkem či mostem, k ruinám desítek zadumaných hradů a hrádků, ale zabrousili jsme i mimo stezky do neuvěřitelně svahovitých, příkrých vinohradů – prý nejstrmějších v Evropě. Na nich opečovávat a sklízet víno určitě není žádná legrace. Dozvěděli jsme se, že v těch nejvýše položených jsou prý sběrači také často navazováni na lana. A zase to víno ... Ryzlinky, která zde vznikají patří ke klenotům světového vinařství a prosluly především díky pikantní kyselince a nízkému obsahu alkoholu. Láhev dobrého pozdního sběru lze pořídit již od 5 euro, ale setkáte se i s lahvemi, na které si zkrátka musíte nechat zajít chuť. Co naplat.
Vzpomínky mě zavedly i ke hradu Landshut, který je obklíčený ze všech stran hustými vinohrady, a ze kterého jsme mohli dlouhé minuty sledovat vskutku nádherné město Bernkastel-Kues, rozložené po obou březích řeky, poseté typickými hrázděnými domky a romantickou středověkou architekturou. Bernkastel, který je jakýmsi centrem celé vinařské oblasti je také bodem kulturním a každoročně se zde pořádají všemožné festivaly a oslavy vinobraní. Opravdu krásně se jeho zasněnými uličkami toulá. Stejně tak i v ulicích neméně nádherného Cochemu s impozantním říšským hradem z 11. století či statisícovým městem na soutoku Mosely a Rýna - Koblenzem, který své stáří rovněž dokládá spoustou historických budov. Kdepak, řekl jsem si tam na kopečku při poslední kapce, ve chvíli, kdy slunce definitivně zapadlo za obzor, a řeka pod námi připomínala černého hada plazícího se mezi žhnoucími svícemi, určitě se sem jednou vrátím.
Vydejte se na Moselskou cyklostezku s Kudrnou. Více zde.
Do Německa se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...