Cernei a Banátské hory

Ze zájezdu: Cernei, Mehedinți a Banátské hory

Cernei a Banátské hory

Text: Jana Suchá
Foto: Míra Jančík

„Turisti přišli, uděláme zábavu!“ zvesela nás přivítal mladý pošťák v malé české vesničce Šumice v Rumunském Banátu. Autobus nás totiž zanechal před vraty tamní pošty, na jejíž zahradě strávíme první noc. Zde také začíná naše putování rumunským Banátem. Ukládáme naše objemné batohy do dvora pošty a vydáváme se na první vycházku po okolí. Hned za vesnicí mé srdce zaplesá. Jsem zase tady, v té krásné krajině. Je mi lehko a krásně. Těžko mi teprve bude až zase polezu na nějaký kopec. Ale tím se teď nezabývám. Nasávám vůni volnosti a oči hltají zelenou krásu. Naše cesta vede přes vesničku Putna, kde obdivujeme malý mlýnek na kukuřici. Můžeme nakouknout i do nově postaveného kláštera. Někteří využívají první možnosti osvěžení v potoce, který protéká vesnicí.

Po krátké procházce (v porovnání s tím co nás ještě čeká to mohu směle procházkou nazvat) usedáme na návsi a osvěžujeme se zdejším pivem. Něco pojíme, naši noví přátelé nás podarovali perníkem-dovezeným ještě z Čech, a jdeme na průzkum vesnice. Naplnil mě pocit, že jsem se vrátila do dětství. Ty chaloupky, husy, kravky a vůně ve mně vyvolávají různé vzpomínky na prázdniny u babičky. Povídali jsme si s místními obyvateli a pobavila nás otázka nejstarší obyvatelky vesnice: „A kolik Vám za to platí, že nosíte ty batohy po horách?“ Večer pak pozorujeme husy a ostatní domácí zvířata, jak vzorně kráčejí každý do svých vrat.
Zábava byla. Večer jsme se sesedli před poštou-prodejnou-hostincem a při kytaře a harmonice spolu s místními zpívali a popíjeli pivo a jiné moky.

Druhý den ráno se naše skupina vydává na první pochod. Zpočátku vede cesta sady a loukami s krásnými výhledy, ale pozor už je to tu. První kopec! Naše hlavy nám sice zastiňují mohutné stromy, ale opět zjišťuji, že asi umřu. Několik mých spolucestovatelů mě míjí a mizí v dáli. Dýchám ztěžka. Co? Svůj dech slyším dvojmo! Rozhlížím se – ještě jsem se nezbláznila. Vedle mne funí Martin. Jsem ráda, že i jiní mají problémy a že nebudu poslední. Dobře, uznávám, je to trochu cinické, ale ducha to povzbudí. A tak spolu vyfuníme nahoru k ostatním. Mezi dýcháním si slibujeme, že dál nejdeme a že pojedeme vlakem do místních lázní. Hlavní vůdce se totiž zmínil, že kdo nebude moci dál, má možnost přejet vlakem do Baile Herculane a počkat tam na ostatní, kteří budou putovat přes hřeben hor.

U napajedla se všichni osvěžujeme, odpočíváme a několik nadšenců se snaží vyfotit čmeláka na bodláku. Já též věřím, že to bude ten nejlepší snímek z letošních cest. Nebyl. Rozmazal se. Pokračujeme a cestou se živíme vším co zde roste : švestky - dle některých Karlátka, špendlíky, ostružiny a pod. Scházíme do vesničky Iablanita (česky Jablanice). Průchod touto vesničkou zdá se býti nekonečný. Vedro je čím dál nesnesitelnější. Nakonec s totálním sebezapřením docházím za ostatními, kteří se již hojně občerstvují v malé hospůdce u nádraží daleko za vesnicí. Zničeně se hroutím na židli, kterou mi Láďa pohotově postavil do stínu, a s vděčností přijímám zlatavý mok. Trávíme zde příjemné tři hodiny.

Jak se čas naplňuje, je třeba učinit rozhodnutí, zda dále mučit své tělo zítřejším přechodem hřebene Cerneiských hor nebo použít dopravní prostředek a slastně spočinout v náruči lázeňské atmosféry. Jsem stále na vážkách. Je těžké se rozhodnout. K mému rozhodnutí napomohla vyřčená věta našeho průvodce: „Já si myslím, že jste věděli na jaký typ zájezdu jedete a že jste tady kvůli přechodu hor, ale pokud se necítíte ......“ A bylo to. Zapracovala má ješitnost. „No tak já teda půjdu.“ řekla jsem a Martin na mě vyvalil oči: „Tak Ti teda děkuji, teď abych šel taky a z koupání nebude nic“. Náš nevinný rozhovor pobavil celou skupinu. Přesto se našlo několik jedinců, kteří odcestovali vlakem a viděli jsme je až v Baile Herculane. Ale já jsem to nevzdala a byla na sebe patřičně hrdá. Opustili jsme toto pohostinné místo a vyrazili zakempovat k nedalekému potoku. Byl krásně čistý, co se týče prvního pohledu a osvěžující. Všichni jsme to rádi využili.

Ráno se strachem vycházím na úsek našeho putování, prý s nejvyšším převýšením. Procházíme vesničkou Bolvasnita až na její konec k prameni, kde zdržujeme domácí, protože nám nabrání vody trvá dlouho. Je nás prostě hodně. Dělíme se na dvě skupiny. Skupinu A, která půjde rychlejším tempem po známé cestě a skupinu B, která půjde sice pomaleji, ale po cestě více dobrodružné. Ve které skupině asi jsem? Jistěže ve skupině B. Vyrážíme. Stoupáme a stoupáme a stoupáme. V jednu chvíli se nám otevřel pohled do kraje a na protilehlém travnatém kopci vidíme skupinu A. Zvesela na sebe halekáme. Druhé setkání se skupinou A je udivující pro obě skupiny. Setkáváme se v místě, kde jsme ještě, tedy určitě naše skupina, neměli být. Zkrátka náš vůdce je schopný a vymyslel dokonalou zkratku. Dále putujeme společně, popadáme dech, potíme se , ale dobýváme vrchol. Na hřebeni rozložíme svá zmožená těla a kocháme se pohledy dolů. To je to, proč se sem stále vracím. Nedá se to vypsat, ani fotografie to tak nezachytí, ten pocit, kdy se rozhlédneš z vrcholu, se musí zažít. Poobědváme a pokračujeme po hřebeni Cernei. Nespravedlnost v horách? To je, když člověk nemá fyzičku na skupinu A a přijde na místo odpočinku vždy později. Ovšem skupině A se zdá odpočinek již dost dlouhý a tak velí k dalšímu pokračování v cestě a jeden aby se uštval. Nemá možnost řádně si vydechnout. Nevím, kdo to vymyslel, ale všichni to tu praktikují!

Přešli jsme hřeben a již spatřujeme v hlubině pod námi lázně Baile Herculane. Tam dolů se musíme seškrabat po kamenité cestičce. Asi v polovině již slyšíme hluk z přilehlých kempů a to nejhorší, cítíme vůni opečených uzenin. Nevím co nás dolů více přitahuje? Jsme tu. Ohlížím se a zjišťuji, že to nebylo až tak hrozné. Myslím, že má fantazie pracuje někdy moc živě. Procházíme kempy, které se topí v hlasité hudbě, kouři a odpadcích. Usedáme u jednoho bistra a objednáváme pivo a bavíme se nad překladem rumunského jídelníčku. Po diskusi o tom co je vlastně kevab, si toto jídlo objednáváme. Není to ani na nudličky nakrájené maso v leču ostřejší chuti ani odkrajované maso (gyros), je to něco jako mletý hamburger se zeleninou, kečupem a tatarskou omáčkou. Maso jsem marně hledala. Co teď? Začalo nové zkoumání jídelníčku a talířů okolních jedlíků. Na spravení chuti jsme si ještě objednali Micinky – něco jako čevapčiči. Konečně něco normálního. Pak jsme se šli ubytovat do jednoho z kempů. Úžasné! Nepopsatelné. Reputaci si kemp u mně spravil bazénem s termální vodou. No uznejte. Sama v celém bazénu při měsíčku a ještě jsem se mohla osprchovat teplou vodou. Zápach z přilehlých záchodků opomíjím.

V noci jsme moc nespali. Vzhledem k aktivitě ubytovaných Rumunů, se nedalo. Ráno vyrážíme dopravním prostředkem Maxi-Taxi na nádraží v Baile Herculane. Je pěkné, čisté. Vlaky zde jezdí s pětiminutovým předstihem. Zvláštní. Jedeme do Orsové. Zde atakujeme místní tržiště. Sýry, zelenina, ovoce, chléb, štrúdl a pod. jsou středem našeho zájmu. Po nabažení se těchto výdobytků přírody a místních kuchyní, čekáme na objednaný autobus, který nás má vézt dál. Abychom si zkrátili čekání, sušíme naše svršky před místním autobusovým nádražím. Někteří hrají karty, jiní se cpou tím co nakoupili na tržišti a někteří dokonce zaujali polohu ležmo. Je velké vedro. Konečně jsme se dočkali. Nahrnuli jsme se do autobusu a nic. Nestartuje! Řidič se prodral do středu autobusu, přikázal nám zvednout naše batohy z podlahy, zvedl poklop v podlaze a ručně záhadný způsobem uvedl motor do pohybu. A jede se. Podél Dunaje, po úzké silničce, pod srázy skal. Dunaj je úžasný. Autobus zastavuje pod sochou Dáckého krále Decebala vytesanou ve skále. Kdo má odvahu sešplhat dolů k vodě, smočí své rozžhavené tělo. S velkým sebezapřením a hysterickou panikou jsem to dokázala. Nahoru to šlo již lépe. Jízda pokračuje až k jeskyni Pestera Liliecilor. Procházíme tmou abychom na druhém konci jeskyně mohli vstoupit do Dunaje. Je to úžasný zážitek.

Ještě než nás autobus vysadí, předvede řidič bravurní otočku na úzké silnici. Ani mu nevadí, že je užší než délka autobusu. No co, tak kousek autobusu vyčnívá nad srázem, to je toho. Vystupuji se zeleným obličejem a nemohu hrůzou z prožitého zážitku ani mluvit. A nejsem sama. Posledních šest (údajně šest – ve skutečnosti devět) kilometrů dnešní trasy jdeme po svých. Soukromě jsem tento úsek pojmenovala Psychocesta. Je prostě k zbláznění pálící slunce, prach v plicích a nekonečné množství zatáček, kdy člověk doufá, že za tou příští je už konec. Ještě, že tu běhají želvy pro pobavení pocestných. U Vesničky Eibenthal rozbíjíme tábor. Noc byla opět krušná. Ovšem nyní na nás nepokřikují rumunsky, ale česky. To místní omladina nám chtěla dokázat, kdo je tu pánem.
Ráno je dokonalé a východ slunce překrásný. Procházíme Eibenthalem, prohlížíme si kostel, vyslechneme několik slov pana faráře a na místní poště kupujeme první pohledy. Vesnice je dlouhá. Já tedy nevím, ale tady měli stavitelé opravdu oblibu ve stavění dlouhých osad. Tato měří asi 4 kilometry (100 sloupů el. vedení). Procházíme kolem dolu na antracit Ujbánye. Mám plné plíce uhelného prachu. Zařízení, které by u nás mělo místo již jen v muzeu, je tady ještě funkční.

Ostružinové plantáže, které lemují naší cestu, vystřídal bukový les. Vyhlídka do kraje z vrcholu kopce s českým názvem Kopřiva, je nám odměnou. Zde poobědváme a na chvíli necháme svá těla odpočinout. Ztěžka zdolávám poslední kilometry do vesničky Bígr. Doprovází nás místní obyvatel s bicyklem a psem. Proto jsou mé kroky rychlejší i když mám pocit, že co nevidět padnu. Padla jsem, ale až u místní hospody. Po občerstvení pokračujeme v cestě. Máme před sebou ještě 7 kilometrů a už je večer. Když dorážíme na louku mezi dvěma potoky, je to poprvé, kdy přicházím na tábořiště mezi prvními, dokonce před všemi průvodci. Ještě než se stačíme utábořit, vběhne mezi nás zvědavý býk. Rumun, který se ho snaží zahnat domů, má očividné problémy s autoritou. Ještě několikrát kolem nás s mohutným křikem proběhli a pak už byl klid.
Konečně jsme se v klidu vyspali. Ráno vyrážíme na další strastiplnou pouť. Představa kilometrů, které mám zdolat, mě ubíjí. A tak jdu a jdu a jdu. Nejprve míjíme cosi jako kravín. Nazvala bych to spíše úschovnou skotu mimo civilizaci. Zbytky kolejí staré úzkorozchodky nás vedou kopřivami a bodláky. Láďův smysl pro orientaci byl opět úžasný. Značka zmizela. Abych se dostala na tu správnou cestu musím zdolat úsek pro mě nepřekonatelný. Přejít sráz s drobnými drolícími se kamínky mě vždy dokáže pěkně rozhodit. Panika ve mě dosahuje nejvyšší intenzity. Prostě já to neprojdu. Láďa v nedohlednu, hledá správnou cestu a já zde! Představa, že při prvním kroku se zřítím dolů začíná nabývat reality. Usedám a snažím se to rozdýchat. Pak se rozhlédnu a vidím pružnou větev stromu, za jejíž pomoci úsek zdolám. Uvědomuji si, že je nutné v krizových situacích paniku rozdýchat a snažit se hrůzou zatemnělý mozek opět rozjasnit. Jsem dobrá, sice s naraženou rukou, ale zvládla jsem to. A zase do kopce. Kolem nás se rojí spousta hovad a jiného hmyzu. Bodají nás kam se dá. A tak skoro úprkem zdoláváme tento úsek cesty. Když už to vypadá, že umřu, ležím na karimatce uprostřed lesa, objeví se průvodce a já jsem nucena pokračovat v cestě. Hrůza! Po odpočinku u studánky pokračujeme a docházíme na okraj vesnice Rovensko. Tady se dáváme do řeči s místními a můžeme si odložit své batohy na jejich povoz. Pan Vokoun mě pozval k sobě na kozlík. Nevím je-li to odměna nebo trest. Zmítám se napokraji infarktu. Oko mé totiž vidí vodou vymletou cestu a příkrý sráz, ke kterému samozřejmě koně tíhnou. Ve svých představách vidím, jak se řítíme dolů, vzduchem letí batohy, lidé, švestky a koně s kopyty vzhůru. Jak já byla ráda, že jsem mohla vystoupit.
Rovensko je čtvrtou z českých vesnic, kterou navštěvujeme. Je velice malebná a pohostinná. V místní hospůdce jsme strávili příjemný večer a vehnali slzu do očí místním obyvatelům při zpěvu naší české a poté i slovenské hymny. Ubytovaní jsme na dvorku chalupy CK Kudrna.

Ráno je krušné. Mým tělem zmítají křeče. Pravda, pobyt v oné budce je zpříjemněn výhledem do krajiny. Rozhoduji se zda mám pokračovat v cestě nebo zůstat zde a dopravit se do Svaté Heleny nějakým jiným způsobem. S prodlužujícími se intervaly mezi jednotlivými pobyty v budce se rozhoduji pokračovat v cestě. Je mi nabídnuto svezení na povoze. Jsem v rozpacích. Po včerejším zážitku nevím. Odvažuji se a usedám na vůz, raději zády ke směru jízdy. Sleduji rychle ubíhající krajinu kolem sebe a nejde mi do hlavy, že mohou koně tak rychle běžet s takovým nákladem a po takových cestách. Přežila jsem i tento zážitek. Celí zaprášení, ale bez úhony vysedáme. Ještě si na rozloučení připijeme s naším krajanem a už naše kroky směřují do luk a lesů. Již nemohu vzhledem k mému stavu ochutnávat dary přírody a závidím ostatním, kteří zatím ještě mohou. I na ně dojde. Jsme nuceni projít skrze statek hlídaný zuřícími psi. Máme klacek, který ovšem nepomáhá. Váhavě stojíme a ve snaze ubránit se všemi možnými prostředky, hlasitě zapískám. Původně jsem chtěla vylákat z obydlí majitele psů, ale nenapadlo mě, že tento způsob by mohl být také obranou. Psi se rozutekli. A tak jsme se propískali nebezpečným úsekem. Užitečná zkušenost.
Přicházíme k potoku , na kterém je umístěno pět mlýnku U Petra. Prohlížíme si fungující zařízení, obdivujeme koně, povídáme si s domorodci.
Dnešní cesta je u konce a před námi je poslední noc. Usedáme kolem ohně, zpíváme a oči nám vlhnou. Už zítra nás čeká poslední úsek cesty a potom jen rozloučení.
Poslední ráno, poslední „breefing“ (jak vůdci říkají ranním poradám). Opět se dělíme na dvě skupiny. Na ty, kteří jdou rovnou po červené značce a na ty, kteří se jdou ještě podívat do jeskyně Turecká díra a poté opět zabloudí. Jdu rovnou. Jde nás víc a připadáme si jako družina lazarů. Každý z nás má střevní potíže v jiném stádiu nebo jiné zdravotní nedostatky. Ovšem docházíme do Svaté Heleny jako první. Já se snažím uklidnit své vnitřnosti Coca-colou a suchým chlebem. Trochu to pomohlo a tak se odvažuji sníst trochu vývaru a zapít to pivem. Dozvídáme se, že autobus nepřijede načas, ale o dvě hodiny později. Už jsme si přece zvykli, není to nic neobvyklého. Čas si krátíme konverzací s místními, masážemi, kávou, pivem, zpěvem a dokonce i tancem.

A autobus je tu. Nasedáme, usínáme a probouzíme se v Bratislavě. Zde všichni utvoříme mačkající se skupinku pro společné foto a loučíme se s našimi slovenskými spolucestovateli. Navzájem se ujišťujeme, že se přece uvidíme v lednu v Brně na Scuku.
Loučení má vždy hořko-slanou příchuť, a tak...

Do Rumunska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...

Všechny články najdete zde...