„Není moc zájezdů, kde by všechno bylo perfektní. Myslím, že tady to můžu s klidem říct. Díky vám za parádní zážitky a někdy s Kudrnou zase na cestách, ahoj…“
Něco takového jsem breptala lidem do mikrofonu, když jsem se s nimi na benzince v Českých Budějovicích (kde by chtěl žít každý) loučila. Měla jsem na krajíčku. To mě samotnou překvapilo. Nostalgii většinou zažívám po čtrnácti dnech na Korsice. Přeci jen – čím delší zájezd, tím víc zážitků. Zároveň také větší šance na víc komplikací. Cyklo zájezd podél řeky Enns je krátký, od středy večer do neděle. Na problémové situace není moc prostor, na pořadu dne je spíš vnímání té krásy rakouských Alp všude kolem. S kolem.
Začíná to přitom tak obyčejně. Nocí v autobusu. Nikdo se nezná. Klienti po sobě pokukují, v duchu promýšlí, kdo bude chrt a kdo bude peloton brzdit. Klasika. Motor autobusu přestane vrnět někde v údolí 15 km od Flachau. Venku poprchá. Do tváří se radši klientům nedívám. Jen blázen by chtěl po prosezené noci v autobuse začínat dovolenou tím, že vytáhne pláštěnku a sedne na kolo. Jenže. Občas tím bláznem být musíte, pokud chcete zažít okamžiky, na které budete dlouho vzpomínat…
Kudrnovská snídaně. To je na samostatnou kapitolu. Prostě si představte, že mávnete kouzelným proutkem a v ruce máte koláče, kakao a teplý čaj. Pár metrů vedle slyšíte pramenící řeku Enns, nad vámi z mlhy vykukují alpské štíty. I ten déšť je najednou příjemnější. „Celá trasa je krásně značená zelenými cedulemi s nápisem R7,“ vysvětluje průvodce Radim držíc v jedné ruce mapu v eurofolii, aby nepromokla a v druhé ruce promoklý makový koláč. „Oběd dáme ve Schladmingu na náměstí…“
„Jak se nakonec vyčasilo, tak mi ani nepřišlo, že to bylo dneska 90 km.“ „Jirko, viděls ty krásný kytky v každé vesnici?“ „To byl určitě Dachstein, vypadal zespodu jinak, než když jsem tam byl v šestadevadesátým s Rudou…“ Ta parta se mi zdá nějaká neúnavná, říkám si. Však oni zítra pochopí, že podél Enns nemusí nutně znamenat z kopce…
„Máme pro vás několik dobrovolných vrchařských prémií,“ hlásí Radim s potutelným úsměvem program druhého dne. „Výhledy z Frauenbergu určitě stojí za to!“ Autobus čeká v Admontu, v půlce etapy. Někdo se u něj jen naobědvá a pokračuje soutěskou Národního parku Gesäuse až do kempu kousek od Mooslandlu. Jiní spíš než soutěsku volí návštěvu centra Admontu, kde je i největší klášterní knihovna na světě. Večer už jsme ale všichni naložení v přírodním biotopu, který je součástí kempu. No, kempu. To je spíš oáza. A to ten nejhezčí den zájezdu je teprve před námi. Nejhezčí a nejtěžší!
Začínáme ho ranním závodem s názvem „Duatlon okolo biotopu.“ Mezi řádky tomu rozumějte jako hec dvou kudrnovských průvodců, kteří se snaží přesvědčit co nejvíce klientů na předsnídaňový běh v 7 ráno okolo jezírka s následným otužovacím koupáním. Letošního ročníku se zúčastnilo 15 lidí. Úspěch! A zpátky do sedla.
Z „er sedmičky“ odbočujeme na R9, která vede přes sedlo Mooshöhe (850 m.n.m.). Není to vysoko, ale vězte, že vaše nohy budou říkat něco jiného. Odměnou je pro všechny vrcholová hospoda a pivo! A odměňování nekončí. Následuje totiž 27 km dlouhý sjezd po trase bývalé úzkokolejky v Národním parku Kalkalpen. Za hranicí parku, tam kde se šotolina mění v asfalt, čeká řidič s nachlazeným pivem! To je ráj! Prozření přichází ve chvíli, když klienti zjistí, že jsou teprve v půlce etapy. Někdo tak volí autobus, někdo chce přeci jen těch plánovaných 92 km ušlapat až do Steyru sám.
Třetí večer. Na severu Steyru v příměstském kempu vypadáme jako atrakce. Rakušané, Němci a Holanďané vypínají satelity a otáčí své polstrované židličky směrem od luxusních karavanů tak, aby se sklenkou vína v ruce sledovali, jak stavíme stany. Úsměv střídá údiv, když naše paní kuchařka z polní kuchyně vydává večeři. Těstoviny přesně al dente s prosciuttem, pestem, sušenými rajčaty a olivami, sypané parmazánem. Slovu nášup cizinci nerozumí, Kudrnáči ale ano a ta dlouhá fronta na přídavky zastíní výhled všem zvědavcům.
Čtvrtý den je už jen takový dopolední třicet kilometrů dlouhý švih do města Enns. Náměstí s pivem a zmrzlinou je sice na kopci, ale tuhle vrchařskou prémii si nikdo ujít kupodivu nenechá. A to ani po 280 ušlapaných kilometrech! „Jani, musíš dát Milanovi adresu, ať jsme v kontaktu.“ Ještě s tebou jsem si neťukl Jirko, tak na zdraví!“ „Baru, Radime, bylo to parádní, jaké další takové zájezdy má Kudrna?“