Vlastnictví přílišného množství věcí v poušti ztrácí smysl. Poušť má ráda prostotu a pokoru. Široké bezbřehé prostory plytkou duši tísní, nudí, případně děsí. Naopak duše, která je bohatá myšlenkami a obdivem ke Stvoření, dostává křídla a neuvěřitelný prostor k rozletu. Na poušti ateisté nejsou. Večer když zapadá slunce a utichá i věčný vítr a s ním šustot unášených písečných zrn, přichází nekonečné, hmatatelné ticho. Beduíni nazývají svoji poušť výstižně Královstvím ticha.
Již po pár hodinách pobytu v poušti přijde člověk na rozdíl mezi dobrodružnými filmy a realitou. Večer uléhá půvabná mladá hrdinka, pronásledovaná nelítostnými padouchy, na písek aby se ráno probudila nažehlená, upravená a s perfektním make-upem. Ve vycházejícím slunci, které dá krásně vyniknout plasticitě dun a jemným varhánkům v písku, vypadá naprosto neodolatelně. Realita je však taková, že na upocené tělo se přes noc nalepí jemná vrstva písku, který pronikne všemi švy a všemi vrstvami oblečení. Oblečení získá uválený a zahnědlý vzhled, ráno těsně po východu slunce bývá v poušti natolik chladno, že se člověk choulí do zaprášené deky a jektá zuby. Ráno prostě v poušti vypadáte spíše politováníhodně než pomilováníhodně. Ranní polibek je nezaměnitelný tím, jak písek lehce zachroupá mezi zuby…
Nekonečná rozloha pouště a hluboké ticho působí na každého jinak. Ostatně čemu se divit? Na prázdnou duši, která nedokáže najít nic hezkého ve svých zákoutích, která je uvyklá konzumovat zábavu a předkládaná nezasloužená potěšení, aby zahlušila pustinu v sobě samé, působí destruktivně… Obě pustiny splynou a otvírají brány šílenství. Nejprve netrpělivosti, nervozitě a nakonec šílenství. Duši, která je plna hořkých vzpomínek, nevyrovnaných křivd a otevřených ran, způsobuje muka. V pouštním tichu člověk začíná své problémy slyšet a nevyřízené účty bobtnají díky nekonečnému obzoru do hrozivé velikosti. Spokojené a vyrovnané povaze poskytuje poušť ticho a prostor pro přemýšlení, odhalování skrytých souvislostí, získání vyrovnanosti a nadhledu. Vyrovnanost duše přechází do očí. Proto se moc rád dívám do očí svým přátelům nomádům. Je v nich široký prostor a moudrost.
A jak je to s potřebou věcí v poušti? Jemný písek, v téměř nikdy neustávajícím větru, se dostane naprosto všude. Nalepí se na tělo i pod spodní prádlo, skřípe mezi zuby, vyplní záhyby uší i vlasy. I kdybyste měli vodu na umytí, za hodinu na tom budete stejně. Nehledě na to, že vody je málo na pití, natož na mytí. Elektronické přístroje – MP3 přehrávače, mobily, fotoaparáty - brzy písek zanese a zničí. Chce-li člověk alespoň fotit, vyžaduje to veškerou pozornost a pečlivost a spoustu námahy při ochraně fotoaparátu. A tak je nejlépe nic nevlastnit a nasávat atmosféru pouze svými smysly.
Ráno se vstává před východem slunce. Vzduch je velmi chladný a nebe plné hvězd začíná teprve blednout. Je třeba se chvatně nasnídat a naložit věci na velbloudy. Kdo je věčný romantik nemá moc práce – pouze sroluje spacák a koberec na kterém ležel pod hvězdnou bání. Na jídlo jsou chlebové placky připravované v rozžhaveném písku, olivy, sýr, na pití konvice čaje. Zatraceně malá konvice čaje. Nejvíce práce je třeba věnovat pečlivému upevnění nákladu na velbloudy, protože během jednotvárné kolébavé chůze může dojít ke sklouznutí či uvolnění břemene. V našem případě turistické expedice a ne obchodní karavany, nesou velbloudi pouze naši výstroj, zásoby vody a potraviny a nějaké dřevo abychom si vždy večer a v noci mohli dopřát kouzlo ohýnku. Překvapivě (za což mohou dobrodružné filmy) na velbloudech nejedeme my. Jednak nezbývá místo a jednak to necvičený zadek dlouho nevydrží. Každý z nás vede jednoho velblouda na provaze.
Vyrážíme co nejdříve po východu slunce, než z nás žhavá koule začne nemilosrdně vysávat vodu a síly. Tempo karavany není rychlé. Odvíjí se od tempa velbloudů, kteří se rozvážně až flegmaticky kolébají pískem. Každou větší dunu je třeba obcházet, mají s ní snad ještě větší problémy než my – opěšalí poutníci. Co je však zrádné, je jejich vytrvalost. Tempo se nemění, je strojové, vytrvalé, hodinu za hodinou. Natěšený, odpočatý po ránu vyrážím v čele karavany. Zpočátku vybíhám na vrcholek kdejaké větší duny a kochám se výhledem na nekonečné moře písku. Po ránu chladný písek se rozehřívá, vzduch se začíná tetelit a zvedá se pravidelný vítr, ženoucí závoj jemného, takřka neviditelného písku. Po dvou hodinách chůze zjišťuji, že jsem kdesi u konce karavany a mám vypitou větší část láhve. Do polední přestávky se už jenom snažím udržet krok s posledním velbloudem a nemyslet na vodu.
Slunce pálí přímo z nadhlavníku, písek žhne, v pustině se začínají tvořit písečné víry. Podle staletí prověřených zvyklostí naši domorodí společníci zastavují. Stavíme velký nomádský stan, který nám poskytne přes nejteplejší část dne stín. Kuchař chystá zeleninový salát a vedoucí karavany osobně připravuje čaj. Napadá mne jestli není zbytečné rozdělávat oheň, jestli by voda nezačala vřít od rozžhaveného písku. Připravit čaj je pravý obřad – první nálev se vylije, druhým nálevem vypláchnou skleničky a až napotřetí je to ono. Příprava půl deci čaje pro každého trvala hodinu... Nejde však ani tak o samotný čaj. Při přípravě krásně plyne čas – je ho přímo hmatatelně slyšet jak se přesýpá – stejně jako zrnka jemného písku hnaného větrem přes okraj duny. Ta myšlenka mne zaujala – představuji si že ten jemný závoj tryskající přes písečný vrcholek je čas sám… už na mne působí poušť… jsem zvědav jestli se za těch několik dní zblázním, nebo k něčemu dospěji.
Po třech se vzchopíme k další cestě, která bude trvat až do setmění. V půli odpoledne, kdy je den ještě žhavý, je to utrpení, k večeru ale přichází úleva v podobě chladivého vánku a euforie nad barvami okolní krajiny. Večery jsou v poušti nejkrásnější. Sklánějící se slunce barví písek, o kterém by člověk přes den přísahal, že je žlutý, do výrazně okrové a nakonec skoro krvavé barvy. Díky dlouhým stínům a ostrým kontrastům mezi nasvícenými a odstíněnými částmi dun nastávají fotografické hody. Každá z dun ještě získává svoji vlastní členitost díky malým varhánkům na povrchu. Je to naprosto úchvatné a pokaždé okouzlující. Alespoň pro mne. Každý večer mne znovu a znovu nadchne.
Do noci září plamínky z našeho ohýnku. Večeři kuchař připravil na ohni ve speciální marocké keramice zvané tažinový hrnec, od něhož je odvozen i název připraveného jídla. Zalili jsme ho několika konvemi silného, sladkého čaje. Teplota je konečně taková, aby člověk mohl volně dýchat a vyvíjet aktivitu. Naši přátelé beduíni přinesli k ohýnku bubínky a spustili produkci. Na rozdíl od Berberů z hor jsou tyhle pouštní zpěvy táhlejší – odrážejí nekonečný prostor pouště. Chalífa mi při každé výpravě do pouště tvrdí, že mu stačí ke spánku 4-5 hodin. Musí to být pravda, protože jeho tlupa nomádů vydrží zpívat dlouho do noci a ráno před svítáním se mi ještě nikdy nepodařilo vstát dříve jak oni. A pokud velbloudářům na oplátku zazpíváme nějakou moravskou písničku, bavili by se až do rána. Je naprosto neskutečné, v hlubokém tichu pouště, naslouchat střídajícím se podmanivým písním nomádů a melodickým národním písním z Moravy. Musím se štípnout, jestli se mi to nezdá. A když zakloním hlavu, znovu musím zapochybovat o realitě – sametově černá obloha je plná zářících hvězd. Tolik hvězd spatří člověk jenom ve velehorách a tam se většinou velmi rychle před mrazem schovává do stanu. Zde v poušti se jenom položí na záda do pomalu chladnoucího písku a pohodlně pozoruje to vesmírné divadlo. Najít se dají desítky souhvězdí a je jednoduché přenést se do doby, kdy dostaly jména – Kassiopea, Pegas, Cefeus, Hérakles… je to více jak 3000 let kdy žili tito bájní řečtí hrdinové. Jaký se vlastně teď píše rok? Jsem v 21. století, nebo v době, kdy Hérakles plnil své úkoly? Je strašně jednoduché cítit sebe sama hluboko v čase. Asi jsem se zbláznil. Poušť mne definitivně dostala…
Můj přítel Chalífa Mharzi, nomád - turistický průvodce s velkým srdcem přejíždí rychlým pohledem ztrácející se horizont. Zná svou zemi jako své boty. Když vypráví svůj příběh, jeho bezbřehá láska k poušti čiší z každé věty a jeho zapojení do rozvoje rodného regionu, se projevuje v každém slově. Skutečná síla pouště tkví v takovýchto mužích.
Pro mnoho lidí zůstává poušť tajuplným místem, v níž není živé duše. Nicméně nomádi, jako jsi ty, neustále cestují po takových krajinách už od raného dětství. Jaké jsou jedinečnosti mládí tráveného v těchto nekonečných prostorách?Vidět v poušti nomády, je podle mého důkazem, že lidské bytosti jsou schopné žít kdekoliv. První roky mého života jsem žil v Zagoře s mými osmi sourozenci. Už ve velmi mladém věku mě poušť přitahovala. Cítil jsem, jak mi pulsuje v žilách. Mí rodiče nás vždy podporovali ve školní docházce, proto mám řádné školní vzdělání. Mimochodem, byl jsem výjimečně „pilný student“: volání divočiny bylo všudypřítomné – vzpomínám si, když mi bylo šest, v době kdy jsem navštěvoval madrasu (školu koránu) – pokusil jsem se o útěk při sebemenší příležitosti… V té době už se zrodil turismus a první, dobrodružství hledající turisty, jsme začínali vidět právě tehdy.
Bylo toto první setkání s cestovateli oním Aha! Které tě přivedlo na cestu turistického průvodce?Jasně! Vždy jsem byl zvědavý a podléhal dobrodružným výzvám. Líbilo se mi rozprávět s těmito návštěvníky ze vzdálených zemí, když povídali o sobě a svém životě.
Bylo to právě při kontaktu s těmito návštěvníky, kdy jsem si začal osvojovat základy cizích jazyků, jako Francouzštinu a Angličtinu. Během mého dětství jen hrstka Maročanů pracovala v turistice. Když jsem si všiml zájmu turistů o dobrodružství, zjevily se mi nové obzory. Spatřil jsem celou šíři možností služeb, které potřebovali.
Umím si představit, že nikdo se jen tak přes noc nestane průvodcem… Jakou cestu jsi musel urazit, aby ses jím stal?Mnoho z těch, co se stali průvodci, neabsolvovali žádné školení, nezískali žádné znalosti potřebné pro toto povolání. A to nedává smysl. Svoji práci dělám s nasazením. Miluji hluboce své kořeny a svou zemi, ale i to že vás zde mohu přivítat. Abych se mohl stát průvodcem, musel jsem si pod dohledem Ministerstva turistiky udělat příslušné zkoušky. Skončil jsem čtvrtý mezi 160 kandidáty, Své znalosti jsem pak ještě rozšířil ve škole cestovního ruchu v Tangeru. Toto curriculum mi umožnilo získat licenci, která formalizuje mé aktivity jako průvodce. Je důležité, že tato profese je usměrňována a je podrobována prověřování, neboť turistika je skutečným ekonomickým přínosem pro region.
Čím se turistika v poušti, řekněme třeba na rozdíl od té v horách, odlišuje?V poušti nejsou hory, které omezují zorné pole, nic co by překáželo očím, aby se mohly rozlétnout od obzoru k obzoru. Nad touto dálavou se rozprostírá obloha, přes den plná oslepujícího světla a v noci posetá hvězdami, jež vypadají jako střepy roztříštěného božského zrcadla. V suchém vzduchu pouště, z něhož se vypařila všechna vlhkost, vzbuzují hvězdy každou noc dojem, jakoby se posunuly o několik světelných let blíže. Zde se nebeská tělesa znovu stávají přirozenými průvodci, měřítkem času.
A ještě něco budí pozornost: poušť polarizuje. Někteří lidé ji pokládají za místo děsu, jiní za místo příslibů.
Jaké jsou zkušenosti z pouště? Světlo, písek a ticho. Existuje jen jasně modré nebe a přemíra světla. Existuje písek, z nějž vítr modeluje stále nové tvary. A panuje tu velké ticho. Řeže do srdce hlouběji než cokoliv jiného. U vody, v lese, v horách, všude jsou nějaké zvuky. V poušti však vládne jakýsi konečný stav hmoty, který už nevydává žádný zvuk. Ticho pouště je tvořivé ticho, protože je oproštěno od asociací a uvolňuje ze řetězu vlastní myšlenky.
Poušť se dá zakusit pouze chůzí. Vozidlem by sice člověk postupoval rychleji, ale viděl by méně. Poušť by pak byla jen konzumní záležitostí, nic jiného než bouřlivý sled rychle se míhajících dojmů. Hluk motoru by zaplašil ticho a z nekonečných rozloh by zbyl pouze omezený výhled čelním sklem. Kdo kráčí pěšky, musí se uskrovnit – minimalizace nároků je maximalizací svobody. Karavana poskytuje bezpečí a zároveň ponechává dostatek individuální svobody, abychom postupovali tempem, při kterém je možné poušť skutečně zakusit.
Podle tebe co odlišuje život nomáda od spěchajícího života ve městech?Když jsem byl mladší, vzpomínám, chtěl jsem jet do Evropy poznat moderní města, o kterých mi cizinci vyprávěli. Navštívil jsem Českou republiku. Poznal jsem výjimečnou kulturu a místa. Ale vím, že hluboko v nitru jsem nomád, který hluboce vězí ve své kultuře. Nedokážu žít nikde jinde než ve svém regionu. Vrátit se zpět do pouště je úleva. Poušť mi umožňuje žít v harmonii s přírodou, ale také sám se sebou. Na rozdíl od měst, kde nejsou dobré vibrace.
Být osamělý v této nesmírnosti pobízí k introspekci. Jak poušť pomáhá člověku poznat lépe sebe sama?Čas zde ztrácí význam, poušť otevírá vrátka do jiného časoprostoru. Omezením přísunu smyslových podnětů člověk najednou získává prostor sám pro sebe. Mysl se přestává zabývat vnějším děním. Protože v běžném životě dnes neustále přepínáme mezi různými podněty, emoce nebo konflikty se nestíhají zpracovat a hromadí se v nás. Ve chvíli ticha a zastavení pak začnou dobíhat a vynořovat se, což může vyvolávat nepohodu, kterou má člověk tendenci zahnat tím, že sáhne po nějakém dalším podnětu. Ona čilá neuronová aktivita tak může znamenat právě ono zpracovávání různých nedořešených témat, kterému vyznavači ticha poeticky říkají „potkat se sám se sebou“. Nemusí to být na začátku úplně příjemné.
V každém případě, nesmírná rozloha zlatavého písku z tebe činí filosofa…Khalifa se zahledí do dálky a několik minut mlčí, než znovu začne hovořit: Víš, ticho je vládce pouště. Je to prázdnota, ve které je život. A co víc, uchopit tento region dobře, znamená dobře rozumět času a jen málo je těch, kteří dokázali odhalit tohle tajemství.
A ty jsi dokázal to tajemství odhalit?Dívá se k dalekému horizontu, beze slova, s lehkým úsměvem ve tváři…