Indonésie - východní část ostrova Jáva

Autor a foto: Martin Hájek

Jedním z nejzajímavějších míst, které můžeme v Indonésii navštívit, je východní část ostrova Jáva, kde z Indického oceánu vyrůstá 2799 m vysoká sopka Kawah Ijen.
Každý den před úsvitem vyráží od úpatí této sopky desítky nosičů s bambusovými koši, jejichž cílem je dno kráteru, ve kterém se nachází drahocenná síra. Společně s nimi se jednoho dne do kráteru vydávám i já.
V 5 hodin ráno, ještě za tmy, vstávám a za svitu hvězd pomalu stoupám z malé osady Pultiding směrem do míst, kde tuším vrchol. První část vede tropickým pralesem po široké písčité cestě. Denně tudy projdou stovky noh nosičů s tězkým nákladem a cesta je tudíž poměrně pohodlná. Po půl hodině chůze již potkávám první drobné chlapíky v otrhaných tílkách a jednoduchých pryžových žabkách vracející se z kráteru s plnými koši zářivě žluté síry.

Po chvíli se mezi stromy objevuje stanoviště v polovině výstupu, které slouží jako překladiště nákladu. Dokud tropické slunce nespaluje svahy sopky, nosiči zpravidla vynáší tězký náklad ze dna kráteru na stanoviště na hranici lesa a odpoledne pak již jen snáší koše ve stínu tropického porostu k úpatí sopky. Pomalu se rozednívá a moje cesta pokračuje měsíční krajinou podél svahů Kawah Ijenu na okraj kráteru. Celou dobu se kochám neopakovatelnými výhledy na sopky Gunung Merapi a Gunung Raung na obzoru a náhorní plošinu Ijen pode mnou. To však prudce kontrastuje s okrajem kráteru Kawah Ijen. Kvůli jedovatým výparům, které z aktivní sopky neustále stoupají, a občasným erupcím je její vrchol a okolní svahy plné mrtvých stromů a staré lávy, která společně s kousky síry křupe a rozpadá se pod nohama.

Z okraje kráteru se naskýtá neopakovatelný pohled. Hluboko pode mnou je blankytně modrá plocha největšího sirného jezera na světě. Vedle něj si někde v oblaku jedovatých výparů představuji místo, kde se láme síra. Z tohoto místa se jako had vine stezka nosičů, kteří jako malé tečky vynáší koše s drahocenným nákladem do míst, kde stojím.

Strmou stezkou opatrně slézám do kráteru aktivní sopky.  Úzká kamenitá stezička ujíždí pod nohama. 300 m hluboko přímo pode mnou, někde uprostřed hustého dýmu, je můj cíl. Dno kráteru připomíná peklo. Vedle jezera horké kyseliny se v dýmu jedovatých zplodin snaží asi dvacet nosičů v nelidských podmínkách nalámat holýma rukama a pomocí železných tyčí vulkanickou síru. Několikrát musí svou práci přerušit. To když se vítr otočí a je třeba se ukrýt před štiplavým dýmem stoupajícím ze země. Namísto respirátorů se nosiči chrání skousnutým šátkem mezi zuby. Po naložení nákladu do košů následuje povinná pauza na cigaretu, prohodit pár slov s kamarády, náročný výstup ke hraně kráteru a sestup zpět do osady pod sopkou.

Před výstupem se dávám do reči s jedním z přátelských nosičů. Ukazuje mi, jak síru správně nalámat a naskládat do proutěných košů spojených bambusovou tyčí tak, aby byl náklad vyvážený. Zkouším jeho koše s 80 kg nákladem chvíli nést, ale již po pár metrech se celá 4 km dlouhá cesta zpět do osady zdá být jako něco nemožného. Mnoho nosičů však tuto cestu absolvuje každý den až 5x. Za 1 kg nákladu pak v osadě pod sopkou dostávají od překupníků 300 rupií (asi 0,5 Kč). Jednou za čas se síra na nákladních autech sveze na pobřeží, odkud putuje dále do továren a v kosmetice nebo lécích se dostává až ke spotřebitelům.Večer se v místním warungu (levná restaurace) opět potkávám s Adim, jak se můj nový kamarád jmenuje. Dáváme si společně večeři a až dlouho do noci si povídáme o jeho životě a Indonésii. Dozvídám se, že práce nosiče síry je skutečně velmi náročná, ale na indonéské poměry stále relativně dobře placená. Díky tomu se zde každý den lopotí až okolo 300 pracovníků z nichž tomu nejstaršímu je více než 70 let!
Moje první návštěva Kawah Ijenu ve mně zanechala obrovský zážitek a moc rád se sem pokaždé vracím. Pojeďte i vy s námi poznat krásnou přírodu a úžasné obyvatele překrásné Indonésie!

Na Indonésii se s námi můžete podívat na tomto zájezdu. Více zde...

Všechny články najdete zde...