Căpăţâni a Parâng

Autor a foto: Jana Suchá a František Zouhar

Căpăţâni a Parâng aneb vzpomínky na minulé léto

I já mám v paměti dovolenou v Rumunských Karpatech. Byla to již několikátá, ovšem každá z nich je jiná a v něčem nezapomenutelná. Nikdy nezapomenu, jak nám v autobuse sdělili, že druhý průvodce naší skupiny na nás čeká v horách. Tato informace mě zatím ponechala klidnou. To přece není žádný problém. Pak se k mému uchu doneslo slovo játro. No to snad ne! Slyším dobře? Doufám, že nemyslej průvodce zvaného Játro. „Neplaš se“, říkám si a jdu to vysondovat. „Ano, v horách na vás čeká Játro,“ zněla odpověď. Udělaly se mi mžitky před očima a jako film mi proběhlo putování po Rumunském Trascau. Tenkrát nás také vedl Játro. Vzpomínky na něho nejsou vůbec veselé a domnívám se, že ani on na mě nevzpomíná s radostí. Chtělo se mi začít ječet, ale zachovala jsem klid.

V našem autobuse totiž jely dvě slupiny horalů. Začala jsem tedy turisty z druhé skupiny přemlouvat k výměně. Vždyť cena je stejná, tak o co jde. Nevím zda všichni účastníci naší výpravy Játra znali, nebo zda to byla jen shoda okolností, ale výměna se mi nepodařila. Zbytek cesty jsem tiše seděla a přemýšlela o tom kdo koho shodí ze skály dříve. Zda já Játra nebo Játro mě.

Jsme tady – v Petrosani. Vystupujeme z autobusu a snažíme se nějak rozhýbat. Máme výhodu. První převýšení zdoláme lanovkou. Je docela moderní, strach z výšek nemám, tak se už těším na nový zážitek. Povedlo se dostat na lanovku i naší čtyřnohou kamarádku Báru – fenku vlčáka, která nás bude doprovázet. Zážitek to byl nádherný, hlavně ve chvíli, kdy se mi z batohu svezla láhev s vodou a já jí v poslední chvíli zachytila. Představa cesty v horách bez vody, je hrozná.

Všichni jsme se dostali nahoru bez úhony a začali se připravovat na cestu. Na mou první otázku: „Jsi rád, že mě vidíš?“ náš průvodce Játro raději neodpověděl. Po prvním setkání s koňmi, jsme vyrazili. Samozřejmě do kopce. Člověka vždy potěší, když ho míjí zpívající domorodci a po určitém časovém úseku, kdy již nemůže ani dýchat, jdou proti němu dolů ti stejní domorodci a samozřejmě opět zpívající.

Závěr prvního dne se blíží. Traverzuji po prudké, kamenité cestě dolů k jezeru. Pohled dolů je úžasný. Jezero z části ještě zamrzlé, ale průzračné. V některých místech leží sníh. Ty barevné tečky jsou naši, kteří již staví své stany. Vzhledem k vyčerpání mého spolubydlícího, jsem nucena se o sebe postarat sama. Jako jindy, žádný problém. Pojím cosi, uvařím bylinkový čaj, aby až se Láďa probere, měl něco teplého a jdu vyslechnout plán na příští den. Povzbudivé. To co jsem se srdcem v krku slezla dolů, polezu zase nahoru. Nic horšího mě snad už nečeká. Po krátké poradě, jsme se začali seznamovat. Náš průvodce si neodpustil líčit zážitky, jaké měl při našem minulém společném pobytu v horách. Já jsem také přispěla svými poznatky. Okolí se pobavilo a to bylo v dané chvíli důležité.

Po novém dlouhém dni scházíme dolů na pastviny, kde přenocujeme. Jsem teprve na vršku a dole pod sebou vidím některé spolupochodníky, jak již staví stany. No nevadí, ještě se projdu. Jsem sama, poslední a užívám si ticha a i výhled je velice dobrý.

Co to slyším? Zvuk nějakého motoru. Z jednoho protějšího vršku sjíždí jakési auto (nebo něco tomu velmi podobného) klikatou cestou, aby opět klikatou cestou vyjelo na protilehlý vršek. Bavím se pohledem na dva z našich, kteří se rozhodli, že navštíví blízkou vesnici za účelem návštěvy hostince, jak se snaží toto vozidlo zastavit. Nepovedlo se. Jak taky, pokud by zastavilo, už by se nerozjelo. Takový byl sklon cesty. Ovšem když jsem se dozvěděla, že zítra se touto cestou budu škrabat nahoru i já, nebyla jsem zrovna nadšena. Zase budu muset vyjít s dostatečným časovým předstihem. Stany byly postaveny, jídlo uvařeno a snědeno. Jali jsme se tedy odpočívat. Pozoruji bílé cinkající tečky na protější stráni. Mezi nimi se tu a tam mihne štěkající stvoření podobné psu. Z ničeho nic se u nás objeví bača a na jeho písknutí se nám průvod oveček předvede v celé kráse. Začíná družba. Bavíme se, předáváme malé dárky, ochutnáváme žinčicu, fotíme se. S večerem bača se svými ovečkami odchází a my se ukládáme ke spánku.

Ráno se pomalu suneme po klikaté cestě do kopce. Dalo by se říci, že cesta je příjemná. Že bych už měla nějakou fyzičku? Na jednom z vrcholků se dělíme na dvě skupiny. První skupina prý vyběhne ještě na vyhlídku a druhá půjde traversem, aby se tolik neunavila. Později se sejdeme v místě dalšího nocování. Jsem ve skupině, která má jít tou méně náročnou cestou. Při 90-ti procentním klesání divokou květenou se ještě stále utvrzuji, že tato cesta je ta méně náročná. Po příkrém výstupu na protější svah, už o tom nejsem přesvědčena vůbec. Rozhlížíme se po okolních vršcích. Naše oči vidí, že první skupina jde špatným směrem. Nemůžeme nic dělat. Jen čekáme, zda někdo spadne do strže nebo ne. Nikdo nespadl, ale několik se jich ztratilo. Po naší marné snaze upozornit na sebe, odcházíme do tábořiště. Doufejme, že při večerním počítání budeme všichni. Nebyli jsme. V místě více či méně vhodném pro přespání, rozbalujeme stany a vařiče. Tedy všichni ostatní. Já jsem ztratila Láďu a tím i střechu nad hlavou. Když pominu stan, vařič a pas, jsem soběstačná. Ostatní mi ochotně nabídli přístřeší a i vodu na polévku mě nechali uvařit. Tak o co jde, do soboty nějak vydržím (je pondělí). Nevím, kdo byl více nervózní, jestli já nebo průvodci, že část naší výpravy je neznámo kde. Hlavní průvodce se vrací z pátrací akce s nepořízenou. A tak vyčkáváme.se ukládáme ke spánku.

Hle, někdo se valí. Ano, výborně Láďa se mi našel. Již nemusí mi průvodce vytýkat, že mám mít pas stále u sebe a ne u někoho jiného. Mám Láďu, stan, vařič i pas. Jaká úleva. Našli se i ostatní. Spokojeně se ukládáme ke spánku.

Ráno se nespokojeně budíme. Prší, je mlha a zima. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Jdeme jako kapucíni tou slotou bez úsměvu a nálady. Nálada ještě klesá zjištěním, že jsme zabloudili. Nic neobvyklého s naším Játrem. Uprostřed rozcestí děláme válečnou poradu. Kdo nechce dále pokořovat hory, může sejít dolů do jakéhosi rumunského hotýlku. Trochu jsem zaváhala, ale přece mě nějaký déšť nemůže zdolat. Tak se s odvážnější skupinou vydávám do rukou našeho průvodce a nezkrotné přírody. Již jsme našli s Játrem určitý druh komunikace. Stačí pohled a je nám vše jasné. Nemluvit!

A zase bloudíme. Nyní nás vůdce nechává stát a jde hledat místo, na kterém bychom mohli složit hlavu. Třeba se domnívá, že až se vrátí, tak tu nebudeme, nebo z nás budou krásné ledové sochy. Spletl se, máme výdrž. Rychle stavíme stany a zalézáme do nich. Vnímám jen tu hroznou zimu a mokro. Je nutné se zahřát a tak se o to pokoušíme. Jídlem, pitím a vzájemným tělesným teplem.

Je ráno. Neprší. Cítím oheň. Kluci rozdělali oheň, u kterého se sušíme. Nevím, na co si stěžuji. Mám mokré jen oblečení. Někteří mají mokré oblečení, stan i spacák. Dosušili jsme, dobalili a vyrazili na další pouť. Lezeme do příkrého srázu, který se nám drolí pod nohama. Tento povrch cesty vždy dost zahýbe mojí psychikou. Prostě řečeno, bojím se. Překonala jsem strach i převýšení.

Naše těla tentokrát složíme u lesíka. Kdesi v dáli jsou vidět štíty pohoří, ke kterému musíme dojít. Není možné, abychom došli tak daleko. Raději o tom moc nepřemýšlím. Sedíme kolem ohně, který nám dává teplo i pocit jistoty. Vždyť oheň byl vždy známkou soudržnosti kmene. Navštívili nás pastevečtí psi, aby také ochutnali trochu naší stravy. Blíží se večer. Slunce nám ukazuje, jak krásně umí zbarvit nebe i vzdálené vrcholky hor. Usínám s myšlenkou, že tak daleko přece nemohu dojít.

Ráno se nejprve ještě pokocháme krásou koní, které se nás nebojí a vyrážíme. V salaši u cesty někteří z nás kupují sýr. To, že jsme opět zabloudili, mě již nemůže vyvést z míry. Takže znovu obdivuji kytky, které jsem již jednou fotila, pozoruji stejné vzdálené vrcholky z druhé strany a podobně. Odevzdaně kráčím ve stopách vůdce. Ten se snaží zeptat na cestu domorodců, kteří zde pasou své kravky a jiné domácí miláčky. Nakonec jsme cestu našli. Alespoň to vůdci tvrdí. Své stany rozkládáme v úzké, vlhké soutěsce. Zde máme strávit příští celý den. Divná představa. Také se s námi loučí průvodce Játro, který spěchá, aby na druhém konci hor převzal další skupinu nešťastníků. Nevím, zda jsme oba dospěli, ale již jsem ho neviděla v tak černých barvách. Bylo to asi tím, že jsme měli příležitost víc spolu mluvit, a možná jsme se i navzájem pochopili. Jsou věci, zvláště při posledním stisku ruky, které můžou zůstat nevysloveny a přece tu jsou. „Tak se měj, Játro a moc ty chudáky nehoň.“ Zněla naše slova na rozloučenou.

Po poradě je rozhodnuto, že si prodloužíme budíček do poledne a pak se vydáme na cestu a tím si zkrátíme putování dalšího dne. Jak se později ukázalo, dobře jsme udělali. Průchod soutěskou Cheia byl nádherný, ale náročný. Uchvacující vodopády, hra barev, skalnaté převisy a různé květiny. To vše dá člověku zapomenout na to, že jde po příkrém svahu a může kdykoli spadnou. Když jsme opět stáli na široké cestě a ohlédli jsme se, spatřili jsme zvláštní značku. Co asi znamená? Pravděpodobně zákaz vstupu s plnou bagáží. Pozdě, již jsme prošli. Došli jsme až k chatě Horské služby, kde jsme se na dvoře ubytovali. Z kláštera pod náma se k nám linul krásný zpěv. Pocit, že nás čeká poslední noc v tomto kraji nás naplnil nostalgii.

Ráno nás opouštějí další dva kamarádi. Prý pojedou stopem. My vytrvalci jdeme dál. Poslední úsek mezi zahrádkami a chaloupkami jsme prošli již bez úhony. Poslední ohlédnutí. Oči lapají zelenou krásu, jakoby již neměly nikdy spatřit něco podobného. Úchvatného a voňavého. Vcházíme do lázeňského městečka, kde se setkáváme se všemi ostatními. Dáváme si oběd v zahradní restauraci. Objednáváme rybu a dostáváme smažený mozeček. To jsou ty jazykové bariéry. Nikdy před tím jsem to nejedla, ale znáte to, hlad je nejlepší kuchař. Čekání na autobus si krátíme povídání s domorodcem - místním bylinkářem a pozorováním tří opuštěných štěňátek. Myslím si, kdyby s námi byl můj syn, jedu domů navíc ještě se psem.

A když jsme u těch psů. Bára je skvělá kamarádka a ochránkyně. Snad jí to putování s námi neodradí od dalších dobrodružství.

Mé vzpomínky jsou u konce a teď rychle zabalit a odjezd do Černé Hory.
............... a stejně tiše doufám, že Játro jede na jiný zájezd.

Do Rumunska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...

Všechny články najdete zde...