Praktické informace o Ukrajině

• Užhorod
• Siněvir
• Siněvirské jezero
• Muzeum vorařství
• Koločava
• Polonina Svidovec
• Polonina Černá Hora
• Polonina Krásná
• Solotvina
• Mukačevo
• Jasinja
• Polonina Boržava
• Verchovina

O Ukrajině

Ukrajinská kuchyně: si libuje především v mase a živočišných tucích a tak nepatří mezi ty úplně nejzdravější. Zato však chutná skvěle. Ukrajinci jedí, stejně jako my Češi, velmi rádi a také se velmi rádi při jídle scházejí a společně hodují. Bohatství přírodních přísad vychází ze staletí hospodaření na úrodné půdě a z blízkého sepětí s okolními lesy a stepí. Bída, nouze a politické vřavy zcela vyčlenily kupované potraviny z kuchařských receptů. Vysoká pracovní zátěž všech sedláků, podporovaná krutými zimami a opakovanými hladomory, měla za následek, že hlavním posláním jídla bylo naplnit žaludek a udržet tělo v teple. A to se mu daří dodnes.

Nejznámějším národním jídlem je boršč. Ten je často mylně označován za jídlo ruské, i když samozřejmě i v Rusku se těší veliké oblibě. Základ polévky se nejprve povaří s masem nebo zeleninou a poté se zvolna a po jedné přidávají jednotlivé ingredience, aby každá z nich mohla plně ochutit výsledné dílo. Základní přísadou je zelí, brambory, cibule a kopr. Ukrajinská varianta boršče klade důraz na sytě červenou barvu, řepa se proto připravuje samostatně a ještě před samotnou tepelnou úpravou se zastříkne octem. Dobrý boršč obsahuje více zeleniny než vody a má nakyslou příchuť. Zásadou při přípravě polévky je, aby se do ní neponořila lžíce. Boršč se v ukrajinských domácnostech vaří ve velkých dávkách a podává se ke snídani, obědu i večeři. Vždy chutná lépe, když se nechá alespoň jeden den zaležet. V restauracích se obvykle podává s měkkými bochánky zvanými pampuški, které se máčejí v česnekové omáčce. Jinou přísadou je tmavý chléb a smetana. Další dobrotou jsou varenniki - velké plněné knedle, jež mnozí považují za národní jídlo Ukrajiny. Nejčastěji se plní bramborami, posypávají se smaženou cibulkou a polévají se smetanou. Někdy tvoří náplň i maso nebo tvaroh, na jaře třešně, jablka nebo jahody. Setkát se můžete také s holubci což je směs masa s rýží zabalená v zelných listech a polévaná krémovou rajčatovou omáčkou. Ze Sibiře pak pocházejí kaloričtí pelmeni. Název v uralštině znamená medvědí uši, ale ve skutečnosti se jedná o taštičky plněné masem většinou silně přelité máslem nebo smetanou. Pro náplň můžeme použít vepřové, jehněčí, hovězí nebo jakékoli jiné maso. Balik je název uzené vepřové ledviny s trochou tuku, zatímco představuje uzený vepřový špek odkrajovaný ze hřbetu zvířete. Ukrajinci toto jídlo doslova milují, a není proto divu, že se salo stalo předmětem mnoha vtipů. Vepřový špek se obvykle krájí na tlusté plátky a podává se jako zákusek s chlebem, popřípadě se spoustou česneku. I jitrničky jsou velice tučné a většinou se jedí za studena s množstvím chleba. Opomenout nemůžeme ani šašlik což je špíz z masa marinovaného v oleji, pepři, soli, cibuli a bobkovém listu. Používá se především maso jehněčího nebo kůzlečí, které se pak napichuje na jehly.

Ukrajina je dobře známá svou produkcí kvalitní vodky a množství značek a druhů, které jsou nabízeny v místních obchodech a občerstvovnách je často k neuvěření. Ceny jsou však více než příznivé a také proto je ukrajinská vodka asi nejčastějším dárečkem či seuvenýrem z výletu. Kromě vodek s nejrůznějšími ovocnými příchutěmi zde často najdete oblíbenou "gorilku" medovou s jemně nasládlou chutí, pálivou vodku s chilli papričkou, vodku pepřovou, vodku vanilkovou, vodku s mátou, vodku březovou ... Vynalézavosti se meze nekladou a nalévá se co teče. Pití vodky na Ukrajině je národním obřadem, oblíbenou kratochvílí a možná i národním sportem. Pije se pořád a při každé příležitosti. Při svatbách, narozeninách, svátcích, pohřbech i obchodních jednáních. Přestože jsme v Evropě bráni za vyhlášené pijáky, pouštět se do pití s Ukrajinci může být i pro Čecha, který má za sebou roky tréninku zábava poněkud nebezpečná. I místní, na první pohled vetché babičky či křehké maminky velmi často snadno přepijou statné české chlapisko. Domácí samogonky, které se s hrdostí návštěvám nabízejí mají často až 80% alkoholu a v takovém případě kolikrát stačí několik málo kalíšků o velikosti hořčičáku (na Ukrajině se z klasických štamprlí nepije) a neštěstí či trapas je na světě.

Ukrajinské Babušky - ukrajinská krajina je plná starých žen, které se zdají být snad všude a vždy pilně zametají ulice, nesou obrovský balík nebo něco prodávají. Proč jich je tolik? Ve druhé světové válce ztratil Sovětský svaz přes 20 milionů obyvatel, z nichž většinu tvořili muživojáci. Jejich sestry, vdovy a matky přežily, a dnes tak tvoří většinu starší populace. Žádná jiná demografická skupina na Ukrajině nepřestála tolik jako tyto ženy. Po skončení války strávily své dvacáté a třicáté roky uklízením a rekonstrukcí země, zatímco léta následující věnovaly na oltář SSSR. Do důchodu šly až v době, kdy Ukrajina získala nezávislost, načež jen tiše sledovaly, jak hodnota jejich těžce zasloužených penzí opakovaně klesá. Dnes dostává většina důchodkyň v přepočtu 30 USD na měsíc, takže jim nezbývá nic jiného než jít opět do práce. Podnikavé babičky ve věku nad sedmdesát let hledají způsob, jak vylepšit svůj příjem, a často pracují velice těžce. Mnohé na ulicích prodávají pražená slunečnicová semínka, květiny, bylinky a cokoliv, co lze zpeněžit. Často lze také spatřit staré ženy vybavené krumpáči, lopatami nebo velkými kbelíky, s nimiž pomáhají na stavbách nebo na tržnici. Zdvořilé oslovení těchto žen je bábuška (v ukrajinštině babulja, babusja nebo jen baba). Bábušky mají v ukrajinské kultuře a společnosti životně důležitou roli, jelikož většina mladých matek musí pracovat a mladé manželské páry tradičně žijí u nevěstiných rodičů. V důsledku této skutečnosti vychovává téměř každé ukrajinské dítě jeho babička. Ukrajinci se ke svým babuljám chovají velice uctivě a neustále také citují jejich moudra. Úkolem takové babičky je vyprávět svým vnukům pohádky, učit je lidové písně, tancovat s nimi a seznámit je s vírou. Možná to škodí jejich vlastnímu obrazu, ale babičky přesto straší zlobivé děti babou Jagou, která pojídá děti a žije v domě na kuří nožce hluboko v ukrajinském lese (děti pak alespoň zůstanou v posteli). Babičky se rovněž starají o žaludky ostatních — svých příbuzných i jejich hostů. Výsadě pochutnat si na jídle připraveném skutečnou bábuškou se nic nemůže vyrovnat. Návštěvníkům Ukrajiny babulje zprostředkovávají vzácný pohled do živé historie. Většina z nich pamatuje Stalinův režim, některé bojovaly jako partyzánky, jiné stavěly v továrnách tanky nebo na Sibiři vedly vědecký výzkum. Všechny vědí, jak přežít. Když si od nich koupíte slunečnicová semínka nebo květiny, přispějete jim na nelehké živobytí. 

Ukrajinci a nadpřirozeno - navzdory národní hrdosti, spojené se vším vědeckým a skutečným, vládne ještě dnes životům mnoha Ukrajinců svět nadpřirozena. Bude proto lepší, když se při svých cestách na podobné věci nachystáte. Ani pravoslaví, ani nástrahy organizované víry nedokázaly výrazně zakrýt ukrajinské kulturní svazky mezi přírodní a nadpřirozenou sférou, stejně jako se to nepodařilo ve vztahu pohanství a křesťanství. Podle ukrajinské tradice mají všechny přírodní formy spirituální charakter: duchové se vyskytují na polích i ve stromech a zlé vodní víly zvané rusalky vládnou všem řekám. Duchovní svět pomáhá nebo škodí, ačkoliv většina lidí pociťuje jen onu škodu. Tzv. nečista sila (doslova „nečistá síla“) způsobuje vše zlé, špatné a přináší lidské utrpení; dá se jí vyhnout jen pomocí duchovní zaščity („ochrany“), která pramení ze spojení křesťanských a pohanských zvyků. V průběhu Vánoc se například přede dveře pokládá sekyra, aby odháněla zlé duchy. Příčinou nadpřirozených nemocí je ďáblovo oko, jež dokáže způsobit mnohé potíže: depresi, únavu, bolesti zubů, hádku s manželkou, smůlu nebo zkažené jídlo. Zlí lidé dokáží předat ďábelské oko pouhým pohledem, stejně jako hodní lidé, kteří se na vás jen špatně podívají (závistivě nebo blahosklonně). Nejlepší ochranou před ďábelským okem je mít pod oblečením schované malé zrcátko (vpředu i vzadu), které odrazí „oko“ zpět k tomu, kdo je vyslal. Ukrajinsko-ruskou verzí spirituálního předvídání neboli mimosmyslového vnímání je tzv. ekstrasensa. Takto nadaní jedinci (obvykle starší ženy — babušky) dokáží nahlížet do budoucnosti a prostřednictvím černé nebo bílé magie pozměnit věci v něčí prospěch nebo neprospěch. Rituály se zakládají na fyzických projevech metafyzických představ a obvykle využívají pravoslavné ikony, bible a kříže. Používání bylinného lékařství se rovněž kombinuje s nějakým druhem nadpřirozeného léčitelství nebo s „bioenergií“

Ivan Olbracht a Podkarpatská Rus - když v v roce 1931 zavítal spisovatel Ivan Olbracht poprvé na tehdejší Podkarpatskou Rus, netušil že zde v rozmezí let 1931–1936 dosáhne jednoho z vrcholů tvorby. První rok, strávený v Zakarpatí, zúročil Olbracht v reportážích. Poprvé se v knižní podobě jeho reportáže, pod názvem Země beze jména, objevují r. 1932 a v rozšířeném a upraveném vydání pak o tři roky později pod názvem Hory a staletí. Roku 1932 se Olbracht usadil v Koločavě s úmyslem sbírat materiál k románu o posledním loupežníku z Karpat – „…neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hodit do kamen, žijí dosud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí.“ V roce 1933 se román Nikola Šuhaj loupežník poprvé dostává čtenářům do rukou. Rok 1933 vyplnil prací na fi lmu Marijka nevěrnice, jehož exteriéry natáčel spolu se svými přáteli Vladislavem Vančurou a Karlem Novým přímo v okolí Koločavy. Roku 1934 sbírá Olbracht materiál pro své další reportáže. Léta 1935–1936 pak věnuje práci na povídkách, které shrnul do knihy Golet v údolí. Tak jako v románu o Šuhaji loupežníkovi, vychází Olbracht ze skutečnosti. I tyto postavy žily a většina příběhů se opravdu stala – Olbracht je jen umělecky dotvořil. V Ivanu Olbrachtovi nalezla „země beze jména“ svého autora.

Slavný karpatský zbojník Oleksa Dovbuš - všechny skály, útesy a jeskyně jménem Dovbuša získaly svůj název podle největšího loupežníka ze všech ukrajinských hrdinů, jímž byl Oleksa Dovbuš. O jeho životě se mnoho neví a nezbývá tak než se obrátit k legendám. Dovbuš proslul jako ukrajinský Jánošík, který bohatým Polákům a Maďarům bral a chudým karpatským Rusínům dával. Jeho sláva přišla v době, kdy byl ještě členem oprišky, tedy malé skupiny zbojníků, kteří přepadávali bohaté pocestné. Dovbušova banda se nezaměřovala jen na šlechtu, ale zajala každého, kdo měl pověst ukrutníka — poté následovalo jakési improvizované přelíčení a nezřídka i poprava. Takový životní styl vyžadoval častou změnu úkrytů; podle legendy se Dovbuša nikdy nezdržel na jednom místě déle než dvanáct dní, což platí i pro úkryt v balvanech a skalních trhlinách poblíž Jaremči. Chudí jej zbožňovali, ale ze všech nejvíc milovala Dovbuše jeho milenka Džvinka, která jej nakonec ve 40. letech osmnáctého století zradila polskému úředníku (svému manželovi). Dovbuše dopadli ve vesnici Kosmač a na náměstí pak rozčtvrtili. Kusy jeho těla následně rozvěsili po vesnicích v celých Karpatech, aby odradili případné další vzbouřence. Jako národní hrdina, jenž stál proti cizímu útlaku, získal Oleksa Dovbuš ještě větší slávu po získání nezávislosti. V centru většiny západoukrajinských měst dnes mají Prospekt Dovbuše a portrét slavného zbojníka zdobí vše — od poštovních známek až po kostelní korouhve.

Poloniny a poloninské pasení - polonina není běžná vysokohorská louka, jaké známé třeba z Krkonoš nebo Jeseníků. Poloninám podobné louky můžeme najít například ve slovenské Velké Fatře, kde je původ jejich vzniku stejný. Co nás na poloninách může zarazit, je skutečnost, že zcela chybí přechodové vegetační pásmo mezi lesem a holinami, které bývá tvořeno buďto kosodřevinou nebo zakrslými jalovci. Naopak, louky zasahují mnohem níže a přecházejí přímo do vzrostlého, většinou listnatého lesa. Za tento stav vděčíme tzv. valašské kolonizaci, během které byl mýcen a žďářen (vypalován) les a kosodřevina, aby uvolnily prostor loukám – pastvinám. A tento stav je dodnes udržován dlouhodobým pasením dobytka. Proto nelze poloniny považovat za původní alpinský stupeň, protože ten se v těchto šířkách vyskytuje až někde nad 1600 výškových metrů. Ovšem pasení dobytka můžeme na druhé straně vděčit za to, že se na poloninách vyskytují vzácná rostlinná společenstva, neboť právě spásání vysokých agresivních druhů trav dalo prostor k životu také těm nevysokým poloninským kvítkům, jako jsou hořce, dryádky a místy i protěže.

„Blízko slunce a modré oblohy. Kdežto v údolích jsou dny krátké, stráně k západu se rozzlacují velmi pozdě a svahy k východu obracené zatemňují příliš časně, na poloninách není stínu mimo stín táhnoucích mraků, zde vychází slunce, které ještě dlouho nepřinese údolím jitro, bíle postupuje vysokým obloukem celou ohromnou oblohou a zapadá za modré obrysy dalekých hor v době, kdy ptáci tam dole již dávno odešli spat. Poloniny bíle rozkvetly kopretinami, modře hořci, zvonky a šalvějí, žlutě arnikou, jestřábníky a maceškami, červeně jetelem, kakosty, mateřídouškou a smolničkami. Zde se přes léto pase skot i brav z dalekého okolí, utrhuje masitými hubami trávu, která je právě tak špatná, že je tak krásná.“

Ivan Olbracht, Hory a staletí, Vesnice jedenáctého století