Rusko dnes: Učit se, učit se, učit se!

Autor a foto: Jiří Roupec

Ze zájezdu: Bajkal

Vzorová země budoucnosti, alespoň tak nám býval Sovětský svaz předkládán, trpěla od svého vzniku četnými vážnými neduhy. Konfrontace předkládané fikce a reálné skutečnosti v nás vytvořila averzi a nedůvěru ke všemu sovětskému – hokejem „sborné“ počínaje a cestami do kosmu konče. V dnešním Rusku mnohé z toho přetrvává, mnohé se změnilo.

Patrně už neplatí slova písničky Ivana Mládka o Ruskách, co chodí v křuskách. Velkou módou jsou zde dnes vysoké podpatky, čím vyšší, tím lepší. A není to jen záležitost Moskvy, ale móda vysokých „šteklí“ dorazila i na Sibiř. Rusky si v téhle na pohled nepříliš pohodlné obuvi očividně libují a musím přiznat, že chůze v nich dodává jejich ztepilým postavám zvláštního vlnění. Někdy ovšem vypadá až komicky, když žena obutá podle onoho módního trendu se snaží jít elegantně prašnou ulicí s množstvím děr a vyježděných kolejí a překračuje bahnité kaluže v rozbitém betonovém chodníku.

Sibiřská městečka zatím nedokázala ve větší míře dát svým obyvatelům vymoženost asfaltových silnic. Šíře mnohých prašných a po dešti blátivých tříd je dvojnásobná i trojnásobná než jsme zvyklí od nás. Trochu mi ten pohled připomínal městečka na Divokém západě před sto lety, a to včetně oblaků prachu zvířeného jezdcem, v Rusku nikoliv na koni, ale na motorce se sajdou uzpůsobenou jako boční korba. Také dlouhé řady dřevěných domů s prkennými chodníky a vývěsními štíty jsou jako z westernu. Reklama musí být a Rusové si na ni potrpí a patrně poté, co monopol společného podniku vystřídal soukromý sektor, je i nutná. Často taková vývěsná informace, samozřejmě co nejbarevněji provedená a nezřídka doplněná svitem neonových trubic, aby trumfla konkurenci, budí úsměv, když takto září na dřevěné chalupě.

rusko

Vzpomínám si, že kdysi na regálech ruských obchodů byly jen řady sardinek či marmelády a máslo se balilo do novin. Tohle už je opravdu minulost. Obchody i v zapadlých sibiřských vískách nabízejí téměř vše, co jsme zvyklí kupovat u nás, včetně licenčního či originálního provedení výrobků světových firem, dokonce tam mají i paštiky Hamé Babice. I v hygieně prodeje jsem zaznamenal pokrok – zápachu udělaly konec chladící boxy a prodavačky se naučily brát nebalené potraviny rukou v igelitovém sáčku, což nebývá pravidlem ani v čistotném Německu. Leckde stále stojí na pultě vedle elektronické pokladny i sčot. Možná časem Rusové dospějí i k tomu, že dosavadní převažující pultový prodej nahradí samoobsluhami.

Chápu, že každá země má své zvláštnosti, a k těm ruským patří i způsob provozu restaurací. V Moskvě je to patrně jinak, ale na východě to funguje tak, že zákazník si u kasy vybere z jídelního lístku a po zaplacení mu pokladní vydá kopii objednávky s číslem, které si musí zapamatovat. Po čase vyjde z kuchyně děvočka a zavolá číslo, host se přihlásí, načež dostane objednané jídlo. Možná je to také jakýsi relikt tamní rozmohlé byrokracie. Pozitivní posun vidím v tom, že stoly jsou po odchodu zákazníka uklizené a čisté.

V ekologii jde v Rusku vývoj pomalu. Kdysi jsem se divil, jak je možné, že v Moskvě, kousek od Rudého náměstí, kde milicionář upozorňuje na odhozený papírek, může být hromada smrdutých odpadků. Systém odvozu komunálního odpadu není patrně prioritou. V jednom městečku jsem viděl sběrný vůz, který jel ulicí, občas zatroubil, a kdo měl cosi na vyhození, vynesl to z domu. Popelnice jsem v tom konkrétním místě neviděl. Koncentraci lidí by měl odpovídat i počet košů na odpadky, spíše tomu však odpovídají hromady odpadů. Možná je pak přímo na místě spálí, jak jsem to zaznamenal poblíž turbáze v horách.

Naši cestovatelé Hanzelka se Zikmundem ve své knížce Zvláštní zpráva č. 4 kritizovali poměry v SSSR v polovině minulých 60. let. Psali mimo jiného o tom, že poprvé jeli po silnici vysypané mramorem. V tom se zřejmě ani po půl století nic nezměnilo. V lomu na mramor poblíž Sljudjanky buldozer odhrnoval jako hlušinu sněhobílý kámen, údajně proto, že někde pod ním je žíla červeného a cennějšího mramoru. Možná se časem tamní hospodáři ťuknou do čela a začnou těžit i onu skládku.

Symbolem sovětského modelu bývaly i kolchozy. Kdoví kolik z nich přežilo pád kolektivního hospodaření a dokázalo se přetransformovat do nových podnikatelských podmínek. Ty, které nedokázaly najít cestu, hyzdí krajinu a okraje vesnic holými, zpola už plevelem zarostlými zdmi. Trámy a křidlice se někomu hodily, tak si je odnesl, zdi ponechal působení zubu času. A nejde jen o kolchozy, ale ani mnohý podnik nedokázal bez dotací státu přežít a stihl ho stejný osud.

Země už není zaplavena agitačními hesly, vystřídaly je volební billboardy, sem tam přežívají ještě rudé hvězdy... Ovšem televize stále masíruje diváky nekonečnými filmy o neohroženosti a neporazitelnosti ruského vojáka. Uniforma má stále váhu.

rusko 2

A co ruský člověk?

Změnil se?

Dokázal se přizpůsobit novým poměrům?

Myslím, že se o to pokouší alespoň z ekonomického, přesněji podnikatelského hlediska. Prodavačky, pokud je prodejna v jejich rukou, prodávají celý den do pozdních večerních hodin. Kapitán a majitel lodi na Bajkalském jezeře taky nehleděl na čas a podřizoval se přáním pasažérů-klientů. Stejně řidiči maršrutek. Ve městech mnozí přeměnili své, ne nijak velké byty na hostely a sami se uskrovňují v jedné místnosti. Učí se podnikat, spoléhat sami na sebe, začínají vzdorovat státní moci... Snad jim v tom pomůže takřka geneticky vrytá Leninova poučka: Učit se, učit se, učit se!

Článek vznikl na zájezdu na Bajkal

Zájezdy do RuskaBajkal,  Transsibiřská magistrálaRuský severRuský AltajKavkaz

Všechny články a cestopisy