Vyrazíte-li přes devatero hor a devatero řek směrem na západ, dojedete k nekonečným vlnám tyrkysového Atlantiku. Zde, necelých 1.000 km západně od pobřeží Evropy, leží poměrně malý, ale neuvěřitelně pestrý, členitý a hornatý kousek pevniny Ilha da Madeira (Ostrov dřeva), zjednodušeně Madeira. Tento portugalský ostrov má dnes mnoho dalších přívlastků: díky příjemnému klimatu se mu říká „Ostrov věčného jara“či „Atlantický Ráj“, díky fascinujícímu rostlinnému světu zase „Květinový koš Atlantiku“, „Ostrov květin“ nebo též „Ostrov orchidejí“.
Voda, levady a horské tunely
Poté, co první portugalští kolonisté v 15. století osídlili do té doby pustý ostrov, záhy zjistili, že k tomu, aby zde vypěstovali zemědělské plodiny, budou potřebovat svádět vodu ze severní vlhké části ostrova do sušších jižních pobřežních oblastí. Tak začali budovat první zavlažovací kanály zvané levady. Těchto levad postupně přibývalo, nejvíce jich bylo vytvořeno ve druhé polovině 19. stol. a v první půlce století dvacátého. Dnes jich je na ostrově dlouhém zhruba 60 km neuvěřitelných více než 2.000 km. Levady jsou zásobovány jednak vodou z horských pramenů a jednak vodou dešťovou, která je zachytávána v nádržích a jezírkách. Tento zavlažovací systém funguje dodnes a voda je tímto způsobem rozváděna na plantáže banánovníků, vinice a zelinářské zahrádky na jižních slunných svazích ostrova. Voda z některých levad je dnes sváděna též do malých hydroelektráren.
Přístupové cesty, vybudované společně s kanály, dnes vytváří zcela unikátní síť stezek pro pěší, které vedou do mnohdy jinak nepřístupných a zcela opuštěných částí ostrova. Cesty jsou různě široké od lesních cest širokých kolem 2 metrů, až po úzké stezičky široké sotva 30 cm. Některé jsou turisticky velmi atraktivní, jiné hůře neudržované levady mohou být ale nebezpečné. Dalším světovým unikátem je mnoho desítek kilometrů horských tunelů, které zde byly vybudovány společně s levadami, aby podstatně zkrátily trasy zavlažovacích kanálů v nepřístupných horách. Část těchto tunelů je také turisticky přístupná, takže v praxi to pak vypadá, že si nasadíte čelovku a vyrazíte skrz horu podél levady napříč tunelem, jehož délka nezřídka bývá i přes 2 km. Zážitek je to vskutku jedinečný.
Madeirské rostlinstvo a Britové
Původní madeirské rostlinstvo sestávalo sice z mnoha botanicky a endemicky zajímavých druhů, nicméně laiky zpočátku až tak moc neoslovovalo. Vše se začalo měnit od počátku 18. století, kdy se na ostrově usazovaly zámožné britské obchodnické rodiny, jejichž členové si jednak oblíbili zdejší klima a hlavně díky celosvětovému námořnímu obchodu začali na ostrov dovážet rostlinstvo prakticky z celého světa. A tak dnes, o 3 století později, najdeme na ostrově vedle původní ostrovní flóry kvetoucí rostliny z Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie, stejně jako z oblasti Středomoří, Nového Zélandu, Austrálie nebo jižní Afriky. Toto rostlinstvo je dnes součástí především pečlivě udržovaných zahrad, veřejných i soukromých parků, alejí a panských domů ve Funchalu i dalších menších osadách na severním i jižním pobřeží ostrova. Specialitou jsou pak jedinečné orchidejové zahrady, ve kterých mohou návštěvníci se zatajeným dechem obdivovat stovky druhů těchto tropických krásek. Ve středních partiích hor, kde byl původní porost již vymýcen, se zase setkáme s borovicovými nebo eukalyptovými lesy, nebo lesními aleji platanů a cypřišů. Původní vavřínovo-vřesovcové pralesy dnes nalezneme pouze v nejvyšších partiích hor nebo v divokých, téměř nepřístupných roklinách a stržích.
São Lourenço a pláž Prainha
Nejvýchodnější madeirský výběžek – mys São Lourenço je hodně odlišný od zbytku ostrova. Zatímco většina Madeiry je zelená a pokrytá bujnou vegetací, zde vystupují na povrch divoké, holé sopečné skály a rozervané útesy, spadající kolmo do moře. Právě zde je nejvíce cítit síla dávných živlů, které ostrov před mnoha milióny let formovaly. Poloostrov São Lourenço je větrné místo. Vede po něm příjemná horská stezka o celkové délce asi 7 km, koupat se tu ale nedá, stejně jako na většině ostrova. Na jedné ze skal napočítáme celkem 8 různě barevných sopečných vrstev. Je to fascinující podívaná, stejně jako výhledy z rozeklaných útesů dolů na zpěněný Atlantik.
Nedaleko odtud navštěvujeme během odpoledne nejdelší čistě přírodní madeirskou písečnou pláž. Je tvořená tmavým sopečným pískem a její délka je pouhopouhých 60 m. Přesto nebývá nikdy zcela přeplněna. Většina turistů dává přednost hotelovým bazénům. Ale každý správný romantik ví, že vykoupat se právě zde, má skutečně něco do sebe. A pivo v místní hospůdce chutná výtečně.
Květinový Festival
Madeira je proslavená svými bujarými festivaly a oslavami. Prakticky každý měsíc se tu děje něco zajímavého. V únoru zde bývá slavný Karneval, který si s ničím nezadá s tím v Benátkách nebo v Riu. V květnu tu lze navštívit Cibulový festival, v září slavnosti vína, v říjnu jablečný festival, v listopadu zase Festival jedlých kaštanů … Pro našince bývá rozhodně nejatraktivnější a nejpestřejší světoznámý Květinový festival, který se koná vždy na jaře v hlavním městě Funchalu. Je to opravdu neobyčejná událost, kterou prožívá celý ostrov. Po celý víkend při této úchvatné podívané prochází a tančí v záplavách orchidejí, strelícií, anturií, kal a desítek dalších květin ulicemi města za doprovodu muziky stovky vyšňořených tanečníků a tanečnic oděných do květinových kostýmů. Vše doprovází monstrózní průvody s alegorickými vozy ozdobenými girlandami květin, výstavy aranžovaných květinových vazeb a další doprovodné akce. Kdo tuto událost neviděl na vlastní oči, neuvěří a nepochopí.
Vzhůru do nebes
O dva dny později již stoupáme mlžným horským vavřínovo-vřesovcovým lesem a skalnatým terénem vzhůru. Neprší, ale vlhkost z mokrého pasátového mraku se stejně sráží na našem oblečení. Počasí ráno dole u moře nevypadalo zrovna ideálně – nad horami visela těžká duchna tmavých mraků, vrcholky byly v nedohlednu. Na sedle Boca do Cerro to polovina výpravy vzdává, ostatní stoupáme dál k vrcholu. Náhle se před námi trochu projasňuje, a čím výše stoupáme, tím je jasněji a tepleji. Nahoře nastává malý zázrak. Samotný vrcholek hory Pico Grande (1.654 m) vyčnívá jen pouhých 25 m nad horní hranicí mraků, svítí na něm sluníčko a nad námi září modré nebe. Rozhlížíme se a nevěříme vlastním očím. Z okolní bílé vaty mraků vystupují jako přízraky pouze nejvyšší vrcholky okolních divoce rozeklaných madeirských hor. Před sebou máme jako na dlani všechny tři nejvyšší hory ostrova i ohromnou náhorní plošinu Paúl da Serra na opačné straně. Ti, kteří to vzdali dole na sedle, udělali pro dnešek rozhodně chybu.
Madeirská vína
Naše povídání o „ostrově věčného jara“ by nebylo úplné, kdybychom se na závěr krátce nezmínili o vyhlášeném madeirském vínu. Už v průběhu 15. století přivezli Portugalci na ostrov první sazenice vinné révy. Zhruba o století později – v polovině 16. stol. na Madeiře zastavovaly lodě, aby nakládaly sudy s místním vínem, které pomáhalo námořníkům neonemocnět kurdějemi díky svému obsahu vitamínů a minerálů. Posléze, když lodě připluly zpět z rovníkových oblastí se zjistilo, že zbylé nevypité víno má mnohem lepší chuť. Madeirské víno mělo totiž jednu zvláštní vlastnost – dlouhé týdny a měsíce, kdy se kolébalo na plachetnicích po světových oceánech, ani dlouhé skladování v tropickém vedru nesnížily jeho kvalitu – ba právě naopak – jeho chuť pak byla ještě plnější. A tak byli milovníci vína ochotni platit vysokou cenu právě za to madeirské víno, které za sebou mělo co nejdelší plavbu po moři a přitom bylo vystaveno vysokým tropickým teplotám. Kolem roku 1700 tvořilo víno 90% madeirského exportu. Koncem poloviny 18. století objevili Madeiřané dodnes používaný postup, díky kterému jejich víno získává vysoké procento alkoholu (18 – 21%). Přišli na to, že k ohřátí vína na tropickou teplotu nemusí nutně dojít v tropech, ale že tak mohou učinit i na svém vlastním ostrově pomocí specielního topení. Tento proces se nazývá estufagem a víno se při něm dva až šest měsíců skladuje na teplém místě (velmi často na slunci) a za pomoci trubek s horkou vodou se ohřívá na teplotu 40 – 50°C. Poté je třeba víno velmi opatrně zchladit. Aby se zastavil proces kvašení a aby se madeirské víno stalo ještě trvanlivější, přidává se k němu dále určité množství alkoholu, a sice brandy. Nakonec je třeba víno nechat až půldruhého roku v dřevěných sudech. Teprve potom se stáčí do lahví. Od vylisování hroznů k prodeji vína tedy uplynou nejméně 3 roky. Víno je tedy tak trochu podobné známějšímu portskému. Nejznámější madeirská vína jsou vína dezertní, z nichž nejvíce ceněné je nejsladší, tzv. malvazové víno. Vybraná vína zvlášť vynikajících ročníků se často skladují dvacet i více let.
Pokud jste dočetli až sem, zdá se, že právě Vás Madeira zaujala. Třeba si i vy budete chtít připít skleničkou výtečné madeiry přímo v místě, kde toto jedinečné víno vzniklo a okusit krásy „Květinového ostrova“ na vlastní kůži
Na Madeiru se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...